ECLI:CZ:NS:2004:11.TCU.148.2004.1
sp. zn. 11 Tcu 148/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Karla Hasche a JUDr. Alexandra Sotoláře ve veřejném zasedání konaném dne 30. září 2004 projednal návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na uznání rozsudku soudů Srbska a Černé Hory a rozhodl takto:
Podle §384a odst. 1 tr. ř., v trestní věci odsouzeného V. N., státního občana České republiky, se u z n á v á na území České republiky rozsudek Okresního soudu v Subotici, Srbsko a Černá Hora, ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. XII K 29/02, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu Srbska v Bělehradě ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. Kž. I 1968/02.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Subotici, Srbsko a Černá Hora, ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. XII K 29/02, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu Srbska v Bělehradě ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. Kž. I 1968/02, byl V. N. uznán vinným dvěma trestnými činy těžkého případu loupežné krádeže a loupeže podle čl. 169 odst. 2 ve spojení s čl. 168 odst. 2 KZ RS. Za tyto trestné činy mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti roků. Uvedené trestné činnosti se podle zjištění soudů dopustil v podstatě tím, že
1. dne 30. 12. 1998 časně zrána, na blíže nezjištěném parkovišti na magistrální silnici E-75, na pravé straně ze směru S. na N. S., společně s D. M. (nyní již zemřelým), po předchozí domluvě uskutečněné v T. ve Slovenské republice, v autobuse značky \"Mercedes\" 404, registrační značky DSC 63?12, jež byl majetkem poškozeného P. P \"R. - T.\" B., Česká republika, který podle objednávky a návodu obviněného V. N., na toto místo dovezl poškozený V. R., a v kterém byl jako spolujezdec poškozený A. A., a dále obvinění A. M. a D. M. Obviněný D. M. na místě za řidičem, v době kdy obviněný V. N. stojíc vedle předních levých dveří autobusu se bavil s řidičem, vícekrát vystřelil z pistole kalibru 7,65 mm a způsobil tak poškozenému R. V. čtyři zastřelující a jednu průstřelnou ránu do zad, hlavy a ramena, a poškozenému A. A. tři zastřelující a jednu průstřelnou ránu do hrudního koše a zad, s vědomím, že poškozené usmrtí, přičemž tento následek si obvinění přáli. Když v důsledku uvedených zranění nastala smrt poškozených, tak obvinění A. M. a V. N. je zabalené do plastických pytlů modré barvy odnesli a nechali vedle parkoviště č. 19 u dané silnice a autobus v hodnotě přes 850.000,00 dinárů, který pak řídil obviněný V. N., a který sledovali ve vozidle \"Škoda-Felicia\" obvinění A. M. a D. M., odvezli do B. a přes B. M. a P. Č. prodali za cenu 35.000 DM, nyní 17.500 EUR a tyto peníze, společně s penězi v hodnotě 1.300 DM, nyní 650 EUR, předtím odcizených z uvedeného autobusu mezi sebou rozdělili,
2. dne 18. 9. 1999 kolem 6:00 hodin na parkovišti č. 3 na magistrální silnici E-75, na pravé straně ze směru S. na N. S., společně s D. M., po předchozí domluvě v T. ve Slovenské republice, v kamionu značky \"Iveko - E. T.\" model MT380 E-42 K, reg. zn. BA -287 - BU, majetek poškozené PP \"A.\" B., Slovenská republika, který po objednávce na toto místo dovezl poškozený Š. V., a v kterém se jako spolujezdec nacházel poškozený L. K., a dále obvinění V. N. a D. M. Obviněný D. M. z místa za řidičem z pistole kalibru 7,65 mm vystřelil více výstřelů do řidiče - poškozeného Š. V. a obviněný V. N. z místa za spolujezdcem z pistole kalibru 7,65 mm vypálil více ran do spolujezdce - poškozeného L. K., a když Š. V. otevřel dveře kamionu, aby z něj vyšel, obviněný V. N. do něho vypálil šest výstřelů, po tom Š. V. vypadl z kamionu, pak obviněný V. N. přes sedadlo řidiče vyskočil za ním a zasadil mu dvě rány nožem, a to do krku a hrudního koše, čímž poškozenému Š. V. způsobili šest střelných ran, z toho tři průstřelné a tři zastřelující rány do zad a ramen, jakož i dvě bodně-řezné rány do krku a hrudního koše a poškozenému L. K. způsobili šest střelných ran, a to pět průstřelných a jednu zastřelující ránu do zad a pravé paže, vědomi si toho, že poškozené usmrtí, potom je odtáhli do trávou obrostlého pole v přímé blízkosti uvedeného parkoviště vedle uvedené silnice, a obviněný V. N. pak odstranil stopy krve z vnitřku vozidla, pak společně odstranili nábojnice a projektily. Následně kamion v hodnotě přes 850.000,00 dinárů, který řídil obviněný V. N. a ve kterém byl i obviněný D. M. odvezli do B. a přes B. M., P. Č. zkusil prodat za cenu kolem 40.000 DM a získané peníze by podle domluvy si navzájem rozdělili, přičemž peníze v hodnotě 200 DM, nyní 100 EUR, které před tím vzali z uvedeného kamionu mezi sebe rozdělili.
Z obsahu spisu předně vyplývá, že odsouzený V. N. v současné době vykonává trest odnětí svobody v Trestně-výchovném zařízení S. M., Srbsko a Černá Hora, s tím, že podle vyjádření příslušných orgánů Srbska a Černé Hory má být výkon trestu ukončen dne 13. 11. 2039.
Odsouzený V. N. pak sám v žádosti ze dne 12. 6. 2003 adresované Ministerstvu spravedlnosti Srbské republiky a Ministerstvu spravedlnosti České republiky požádal o předání k výkonu výše uvedeného trestu do České republiky.
Ministerstvo pro lidská a menšinová práva Srbska a Černé Hory se obrátilo na Ministerstvo spravedlnosti České republiky se žádostí o převzetí výkonu trestu odnětí svobody v této trestní věci, a to v souladu s Úmluvou o předávání odsouzených osob.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky proto předložilo dne 1. 9. 2004 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky s návrhem, aby podle §384a odst. 1 tr. ř. rozhodnutí uvedená ve výroku tohoto rozsudku uznal na území České republiky.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal předloženou trestní věc a shledal, že v této věci jsou splněny všechny zákonné a smluvní podmínky pro uznání posuzovaných cizozemských rozhodnutí, zejména ve vztahu k Úmluvě o předávání odsouzených osob, uveřejněné pod č. 553/1992 Sb. (dále jen \"Úmluva\"), kterou je Česká republika vázána a jejímž signatářem je i Srbsko a Černá Hora. Uznání těchto rozhodnutí nebrání ani dvoustranná smlouva mezi bývalou ČSSR a bývalou SFRJ (publikovaná pod č. 473/1990 Sb.).
Podle údajů z centrální evidence obyvatel Ministerstva vnitra České republiky je V. N. občanem České republiky, který vyjádřil souhlas s předáním k výkonu zbytku trestu uloženého mu cizozemským soudem do České republiky. Byl přitom odsouzen za čin, který je trestný i podle právního řádu České republiky. S ohledem na výše již rozvedená skutková zjištění učiněná cizozemskými soudy by jeho čin v České republice vykazoval znaky skutkové podstaty trestného činu (dvojnásobného, popř. pokračujícího) vraždy podle §219 odst. 1, 2 tr. zák., za který lze uložit trest odnětí svobody od dvanácti do patnácti let nebo výjimečný trest (tj. trest odnětí svobody od patnácti do dvaceti pěti let, anebo trest odnětí svobody na doživotí). K promlčení výkonu trestu podle právního řádu některého ze smluvních států nedošlo a zbytek trestu odnětí svobody, který je třeba ještě vykonat, převyšuje dobu šesti měsíců.
S ohledem na výši trestu odnětí svobody uloženého V. N. rozhodnutím cizozemských soudů (40 let odnětí svobody), jež převyšuje nejvyšší možnou výměru jak standardního trestu odnětí svobody podle českého práva (u trestného činu vraždy podle §219 tr. zák. jde o 15 let odnětí svobody), tak i nejvyšší přípustnou hranici výjimečného trestu odnětí svobody v alternativě umožňující podle §29 odst. 1 tr. zák. uložení trestu odnětí svobody v trvání od patnácti do dvaceti pěti let /další alternativu výjimečného trestu, a to trest odnětí svobody na doživotí není třeba brát v této souvislosti v úvahu - viz ustanovení čl. 10 odst. 2, popř. i čl. 11 odst. 1 písm. d) Úmluvy/, a to za trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 tr. zák., se Nejvyšší soud v tomto zvláštním případě zabýval i splněním dalších zásad Úmluvy z hlediska dodržení podmínek týkajících se důsledků převzetí odsouzeného pro vykonávající stát.
Úmluva upravuje důsledky převzetí odsouzeného pro vykonávající stát v ustanovení čl. 9.
Podle čl. 9 odst. 1 písm. a) Úmluvy příslušné orgány vykonávajícího státu zajistí pokračování výkonu trestu ihned nebo nařízením soudu nebo správního orgánu za podmínek stanovených v čl. 10, nebo
podle čl. 9 odst. 1 písm. b) Úmluvy pak příslušné orgány vykonávajícího státu zajistí přeměnu trestu do rozhodnutí tohoto státu, kterým se v soudním nebo správním řízení nahrazuje sankce uložená odsuzujícím státem sankcí stanovenou právním řádem vykonávajícího státu za trestný čin, a to za podmínek stanovených v článku 11.
S ohledem na ustanovení §384d odst. 1 tr. ř., které stanoví, že o výkonu rozsudku cizozemského soudu rozhodne soud příslušný podle §14 až §18 tr. ř. ve veřejném zasedání rozsudkem, je zřejmé, že Česká republika při převzetí odsouzeného uplatní postup podle čl. 9 odst. 1 písm. a), jakož i čl. 10 Úmluvy, na který čl. 9 odst. 1 písm. a) odkazuje, tedy tzv. pokračování ve výkonu trestu. Podstatné je, že ač o výkonu trestu rozhoduje příslušný soud České republiky rozsudkem, jde v České republice stále o výkon trestu uloženého rozsudkem soudu odsuzujícího státu. Nejde o ukládání nového trestu podle práva České republiky, při kterém by byl soud České republiky, pokud jde o rozsudek vynesený v odsuzujícím státě, pouze vázán skutkovými zjištěními z něj vyplývajícími, jak předpokládá postup podle čl. 9 odst. 1 písm. b) a čl. 11 Úmluvy, tzv. přeměna trestu. Pro tyto právní závěry o důsledcích převzetí odsouzeného Českou republikou není rozhodující, že s ohledem na trestním řádem České republiky stanovený postup se o výkonu trestu rozhoduje podle §384d tr. ř. až po převzetí odsouzeného orgány České republiky a že do nařízení o pokračování ve výkonu trestu soudem je odsouzený držen ve vazbě na základě rozhodnutí soudu České republiky (§384c odst. 2 tr. ř.).
Článek 10 Úmluvy, který upravuje pokračování ve výkonu trestu, stanoví v odstavci 1, že v případě, kdy bude pokračováno ve výkonu trestu, vykonávající stát je vázán druhem a délkou trvání trestu tak, jak byl uložen odsuzujícím státem. Ve svém odst. 2 však uvádí, že v případě, kdy druh a délka trvání tohoto trestu je neslučitelná s právním řádem vykonávajícího státu, nebo pokud to jeho právní řád vyžaduje, tento stát může soudním nebo správním rozhodnutím přizpůsobit sankci trestu nebo opatření stanovenému jeho právním řádem za obdobné trestné činy. Pokud jde o druh, bude trest nebo opatření odpovídat co nejvíce trestu nebo opatření uloženému rozhodnutím, které má být vykonáno. Trest nebo opatření nezhorší co do svého druhu nebo délky sankci uloženou v odsuzujícím státě a nepřekročí horní hranici stanovenou v právním řádu vykonávajícího státu.
Dále je třeba připomenout, že podle čl. 22 Úmluvy lze mezi jejími signatáři také používat již dříve sjednané dvoustranné smlouvy. Podle výše již označené Smlouvy mezi bývalou ČSSR a bývalou SFRJ jsou z hlediska důsledků převzetí odsouzeného k výkonu trestu (popř. k výkonu zbytku trestu) významná zejména ustanovení čl. 13 a 14, jež v podstatě ve shodě s výše již citovanými čl. 9 a 10 Úmluvy rovněž stanoví jako zásadu, že při předání odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody mu nemůže být stanoven vyšší trest odnětí svobody, než jaký mu byl uložen rozsudkem odsuzujícího státu.
S ohledem na výše uvedenou smluvní úpravu, je zřejmé, že v posuzované věci jsou splněny podmínky pro převzetí odsouzeného V. N. k výkonu trestu uloženého mu soudy Srbska a Černé Hory tak, aby přitom bylo vyhověno i zásadám vyplývajícím z právního pořádku České republiky.
Proto Nejvyšší soud rozhodl, že se ve výroku tohoto rozsudku uvedená rozhodnutí soudů Srbska a Černé Hory uznávají na území České republiky.
Soud, který bude rozhodovat o výkonu trestu podle §384d odst. 1 tr. ř. musí v souladu s výše již citovanými ustanoveními mezinárodních smluv přizpůsobit trest, v jehož výkonu bude pokračováno tak, aby co nejvíce odpovídal trestu uloženému cizozemskými rozhodnutími a současně byl v souladu s právním řádem České republiky. Je třeba znovu připomenout, že takový trest nesmí zhoršovat postavení odsouzeného co do druhu a délky sankce ve srovnání s trestem uloženým mu v odsuzujícím státě. Jinými slovy to znamená, že v případě odsouzeného V. N. je nepřípustné, aby takovým trestem byl výjimečný trest odnětí svobody na doživotí. Nebude-li však z obsahu uznaných cizozemských rozhodnutí vyplývat, že je vyloučeno splnění podmínek ustanovení §29 odst. 1 tr. zák. pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody v trvání od patnácti do dvaceti pěti let, pak z důvodů výše již uvedených bude takovým trestem trest odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík