Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.01.2004, sp. zn. 11 Tcu 20/2004 [ usnesení / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2004:11.TCU.20.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2004:11.TCU.20.2004.1
sp. zn. 11 Tcu 20/2004 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky projednal dne 30. ledna 2004 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto: Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky V. V., rozsudkem Obvodového soudu v Zittau, Spolková republika Německo, ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 3 Ds 950 Js 20506/96, a to pro trestný čin pašeráckého převádění cizinců v organizované skupině ve čtyřech případech podle §92 odst. 1 č. 1 a 6, §92a odst. 1 č. 1, §3 odst. 1, §58 odst. 1 německého cizineckého zákona, §25 odst. 2, §52 německého trestního zákona, k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodového soudu v Zittau, Spolková republika Německo, ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 3 Ds 950 Js 20506/96, jenž nabyl právní moci dne 24. 10. 2000, byl V. V. uznán vinným trestným činem pašeráckého převádění cizinců v organizované skupině ve čtyřech případech podle §92 odst. 1 č. 1 a 6, §92a odst. 1 č. 1, §3 odst. 1, §58 odst. 1 německého cizineckého zákona, §25 odst. 2, §52 německého trestního zákona. Uvedeného trestného činu se dopustil podle zjištění soudu tím, že přestože věděl, že neměli požadované povolení k pobytu, napomohl čtyřem cizím státním příslušníkům s vízovou povinností makedonské národnosti k jejich nepovolenému vstupu a úmyslnému nepovolenému pobytu tak, že dne 2. 3. 1996 kolem 06.00 hodin navštívil zvlášť stíhaného S. v jeho bytě v H., U. 39 a sdělil mu, že má vyzvednout v obci H. několik cizích státních příslušníků s vízovou povinností a převézt je do města B. do vnitrozemí Spolkové republiky Německo. Tito cizinci se v té době nacházeli ještě v domě V. V., a měli být v brzké době převedeni z České republiky přes zelenou hranici mimo povolený hraniční přechod poblíž obce H. Za tuto akci mu přislíbil 200,- DM a dal mu k dispozici svůj vůz s českou SPZ LBB 97-31. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky. Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů. Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona. V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. V. V. se pro finanční prospěch podílel na ilegální organizované přepravě cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody již v nikoliv zanedbatelné podobě. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. ledna 2004 Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2004
Spisová značka:11 Tcu 20/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:11.TCU.20.2004.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20