Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.01.2004, sp. zn. 11 Tdo 81/2004 [ usnesení / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.81.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.81.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 81/2004 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2004 o dovolání, které podal obviněný E. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 7 To 262/2003-580 ze dne 26. 8. 2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 174/2002, takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá . Odůvodnění: Obviněný E. B. byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 6 T 174/2002-556 ze dne 19. 5. 2003 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 7 To 262/2003-580 ze dne 26. 8. 2003 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona. Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím dopustil společně s B. Š. tím, že dne 13. 5. 2002 ve F. poté, co M. S. svěřila B. Š. vozidlo výrobní značky Peugot 306, státní poznávací značky FMR 29-60, červené barvy, v hodnotě nejméně 95.115,- Kč, do opravy, nabídli uvedené vozidlo k prodeji A. P. ve F. za částku 60.000,- Kč na základě předložení fiktivní kupní smlouvy o prodeji předmětného vozidla a plné moci k přepisu vozidla ke škodě majitelky A. S. Za to a za sbíhající se trestnou činnost z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 2 T 18/2002-93 ze dne 20. 9. 2002 byl obviněný E. B. rozsudkem soudu prvního stupně podle §248 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 2 trestního zákona odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně postupem podle §35 odst. 2 trestního zákona zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 2 T 18/2002-93 ze dne 20. 9. 2002, který nabyl právní moci dne 20. 9. 2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Z podnětu odvolání podaného obviněným E. B. proti rozsudku soudu prvního stupně přezkoumal tento rozsudek i řízení mu předcházející Krajský soud v Ostravě, jenž svým usnesením č. j. 7 To 262/2003-580 ze dne 26. 8. 2003 postupem podle §256 trestního řádu odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnul. Opis tohoto usnesení byl příslušnému státnímu zastupitelství doručen dne 24. 9. 2003 a obviněnému dne 11. 10. 2003. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný E. B. dne 12. 11. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. f) trestního řádu. Z kontextu celého obsahu tohoto dovolání je však zřejmé, že jím míní dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 200/2002 Sb., neboť ustanovení §265b písm. f) trestního řádu v nyní platném znění dopadá na úplně jiný typ případů. Obviněný se domnívá, že rozhodnutí vydaná soudy činnými ve věci dříve spočívají na nesprávném právním posouzení stíhaného skutku, když jej shledaly vinným a odsoudily jej, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že se dopustil protiprávního jednání kvalifikovaného jako trestný čin. Zásadní pochybení soudů prvního a druhého stupně spatřuje v tom, že nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování a v důsledku toho učinily nesprávná skutková zjištění. V tomto kontextu obviněný poukazuje na to, že po celou dobu trestního stíhání popírá spáchání skutku kladeného mu za vinu, a zdůrazňuje, že jeho nevinu mohou potvrdit výslechy svědků J. K., který se může vyjádřit k okolnostem podpisu smlouvy, M. S., jenž je rovněž obeznámen s okolnostmi celého případu, a policisty Policie ČR z F. B., s nímž v dané věci také jednal. K objasnění některých sporných otázek mohli podle jeho přesvědčení přispět též jeho konfrontace se zúčastněnými. Právě proto, že mu tyto konfrontace nebyly umožněny, odmítl v přípravném řízení a v řízení před soudem prvního stupně vypovídat. V této souvislosti současně vyslovuje přesvědčení, že opětovné otevření případu a doplnění dokazování v naznačeném směru mu umožní prokázat svou nevinu. S ohledem na to navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a věc vrátil Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten v odůvodnění svého vyjádření připomíná, že dovolání je sice formálně podáno z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve skutečnosti však namítá toliko nedostatečné dokazování, čímž však fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění a zcela se míjí s podstatou uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je totiž dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nesprávná skutková zjištění však podle názoru státního zástupce důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (ale ani podle ostatních ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu) nemohou být. Proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání postupem podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b trestního řádu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům: Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Ostravě jako odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina obviněného E. B. i trest uložený mu soudem prvního stupně [§265a odst. 2 písm. h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. P. Š., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu ve Frýdku-Místku dne 12. 11. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu. V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo §265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 trestního řádu). Obviněný E. B. poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona, a že odvolací soud bez přiměřeného zdůvodnění nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování a tím mu znemožnil prokázat svou nevinu. Celkově vzato se přitom domnívá, že dokazování před soudem prvního stupně bylo vedeno jednostranně v jeho neprospěch a v důsledku toho učinily soudy obou stupňů závěr, že se chtěl zmocnit svěřeného vozidla poškozené A. S., ačkoliv to neodpovídá skutečnosti. Z toho pak obviněný dovozuje, že neměl být uznán vinným trestným činem zpronevěry, nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy činné ve věci dříve, a to zejména pokud jde o hodnocení věrohodnosti svědectví H. P., M. S. a A. S. a výpovědí spoluobviněného B. Š. Námitkami týkajícími se neúplného dokazování obviněný fakticky napadá skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně ve svém tvrzení o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání tedy dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy prvního a druhého stupně vzaly v úvahu. Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože – na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu – nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu. Z právní úpravy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný E. B., je přitom zřejmé, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5 a 6, §89 a násl. a §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný E. B. namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozuje jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil. Z uvedeného rovněž vyplývá, že při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného E. B. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, a to i pokud jde o úmysl obviněného přisvojit si ke škodě cizího majetku cizí svěřené vozidlo a zpeněžit ho. Zmíněnými dovolacími námitkami obviněného E. B. tedy ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděné skutečnosti nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný totiž v podstatě nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný E. B. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl. Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu). V Brně dne 30. ledna 2004 Předseda senátu: JUDr. Stanislav Rizman Vyhotovil: JUDr. Alexander Sotolář

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2004
Spisová značka:11 Tdo 81/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.81.2004.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20