ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2113.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2113/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné S. e., a. s., zastoupené advokátkou, proti povinnému Ing. R. U., zastoupenému advokátem, pro 47.016,60- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. E 5005/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2002, č.j. 29 Co 460/2002-48, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 16. 1. 2002, č.j. E 5005/2001-14, kterým Okresní soud v Kladně nařídil podle svého rozsudku ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 15 C 74/99, k vymožení pohledávky 47.016,60- Kč s 0,1 % úroky z prodlení za den od 9. 3. 1999 do zaplacení, nákladů nalézacího řízení 13.284,90- Kč a exekučních nákladů exekuci, jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora (§44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že předpoklady pro nařízení exekuce byly splněny, a obšírně se vypořádal s výtkami povinného proti postupu exekutora při provádění exekuce. Námitku podjatosti exekutora (JUDr. A. B.), kterou povinný uplatnil, odvolací soud s odkazem na ustanovení §29 odst. 8 zákona č. 120/2001 Sb. ponechal na posouzení soudu prvního stupně s tím, že na nařízení exekuce vliv nemá.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž – stejně jako v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce – vytýká pochybení při provádění exekuce (včetně toho, že se dotkla majetku náležejícího jiným osobám), napadá věcnou správnost vykonávaného rozsudku, tvrdí existenci vad, kterými trpí řízení před exekučními soudy obou stupňů (neprovedení jím navržených důkazů) a znovu opakuje námitku podjatosti exekutora JUDr. A. B.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu předpokládá); dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci). Vzhledem k vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.) může dovolací soud právní význam rozhodnutí posuzovat jen z hlediska těch dovolatelových námitek, jež jsou výše uvedenému důvodu podřaditelné.
Dovolatel – i když jej ohlašuje – správnost rozhodnutí odvolacího soudu důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nepoměřuje. Ponechá-li se stranou nesouhlas s exekučním titulem, který je bezcenný, a výtky proti postupu při provádění exekuce, jež v dané fázi exekučního řízení nemají místa, jsou zbylé námitky podřaditelné dovolacímu důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. I kdyby řízení tvrzenými vadami trpělo, mohl by dovolací soud k nim přihlédnout jen za předpokladu, že shledal dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné; absence zpochybnění právního posouzení věci, tj. otázek, které jsou v řízení předcházejícím nařízení exekuce relevantní, však takový závěr vylučuje.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud dovolání bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech, jež oprávněné vznikly v dovolacím řízení, rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2004
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu