ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2249.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2249/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného JUDr. D. L., proti povinnému P. C., pro 36.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 E-Nc 415/2002, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2003, č.j. 10 Co 385/2003-37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 31. 1. 2003, č.j. 1 E-Nc 415/2002-24, zamítl podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), návrh na nařízení exekuce a pověření soudního exekutora jejím provedením. Soud prvního stupně uzavřel, že oprávněný, který na podkladě exekučního titulu ve smyslu §40 odst. 1 písm. d/ zákona č. 120/2001 Sb. (notářských zápisů z 10. 12. 2001, NZ 1299/2001, N 1445/2001, a z 11. 12. 2001, NZ 1305/2001, N 1445/2001) navrhl exekuci k vydobytí pohledávek v celkové výši 36.300,- Kč s 21 % úroky z prodlení z částky 35.000,- Kč od 5. 1. 1997 do 14. 10. 1999, z částky 27.000,- Kč od 15. 10 1999 do zaplacení a smluvní pokutou ve výši 300,- Kč denně od 6. 2. 2002 do zaplacení, „není aktivně legitimován;“ subjektem z hlediska exekučního titulu oprávněným je – vyjma částky ve výši 3.000,- Kč – L. Ch.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 4. 2003, č.j. 10 Co 385/2003-37, k odvolání oprávněného usnesení co do 3.000,- Kč zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I.), jinak je – tj. pokud jde o 33.300,- Kč s 21 % úroky z prodlení z částky 35.000,- Kč od 5. 1. 1997 do 14. 10. 1999, z částky 27.000,- Kč od 15. 10. 1999 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 300,- Kč denně od 6. 2. 2002 do zaplacení – potvrdil (výrok II.). Ve vztahu k potvrzujícímu výroku se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že osobou podle exekučního titulu oprávněnou je L. Ch., neboť „ujednání …, že platby budou poukazovány na účet JUDr. D. L., je dohodou o určení platebního místa, kdy se nemění osoba věřitele.“ Na uvedeném závěru podle odvolacího soudu nic nemění ani to, že oprávněný v odvolacím řízení předložil smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 25. 3. 2003; listina totiž „neobsahuje ověření vlastnoručních podpisů účastníků smlouvy.“
Rozhodnutí odvolacího soudu, a to v potvrzujícím výroku II., napadl oprávněný dovoláním, jímž prostřednictvím ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), namítá nesprávnost právního posouzení své aktivní věcné legitimace. Na základě smlouvy o postoupení (v exekučním titulu specifikovaných) pohledávek, uzavřené 25. 3. 2003 L. Ch. (postupitelem) a oprávněným (postupníkem), a předmětných notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti, je osobou k podání návrhu na nařízení exekuce legitimovanou; žádné důvody pro jeho zamítnutí zde podle dovolatele nejsou.
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu předpokládá); dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci), jímž také dovolatel správnost rozhodnutí poměřuje. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Dovolatel netvrdí, že rozhodnutí je zásadně právně významné (výslovně nezmiňuje otázky, jež podle jeho názoru splňují kritéria §237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací argumentace by pak – zejména v souvislosti s odkazem na smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 25. 3. 2003 – mohla k přezkumu nabízet otázku aktivní věcné legitimace; z obsahu dovolání se však podává, že závěry, na nichž odvolací soud své rozhodnutí vybudoval [tj. 1/ že osobou, které exekuční titul přiznává práva, není oprávněný, jehož návrh na nařízení exekuce může být úspěšný, jen jestliže je v zákoně stanoveným způsobem prokázáno, že na něj přešly nebo byly převedeny vymáhané pohledávky (§36 odst. 3, 4, §37 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.), a 2/ že listinou /zde smlouvou o postoupení pohledávek/, na níž nejsou podpisy smluvců legalizovány, nelze přechod nebo převod práva ve smyslu §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. prokázat], nebyly napadeny.
Okolnost, že oprávněný předložil po podání dovolání smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 25. 3. 2003 s doložkami ověřujícími, že podpisy postupitele a postupníka byly jimi uznány za vlastní (§74 odst. 1, 2 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, ve znění pozdějších předpisů), nemůže výsledek řízení o mimořádném opravném prostředku ovlivnit. Je tomu tak proto, že – ve smyslu §241a odst. 4 o.s.ř. – nepřípustně uplatnil v dovolacím řízení „novou“ skutečnost, kterou odvolací soud neměl možnost zohlednit.
Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (povinnému v tomto stadiu řízení náklady nevznikly a oprávněný na jejich náhradu právo nemá).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2004
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu