ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2257.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2257/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci žalobce M. D., zastoupeného advokátem, proti žalované a. ČR s. r. o., zastoupené advokátem, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 33 C 196/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 4. 2003, č.j. 19 Co 521/2003-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil v odvoláním napadeném rozsahu (tj. vyjma vyhovujícího výroku I.) rozsudek ze dne 10. 12. 2002, č.j. 33 C 196/2002-41, kterým Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu na vyloučení věže SONY MHC-551 se dvěma reproduktory, barevného televizoru AKAI CT 210 7D + d.o., NCR JVC HiFi Stereo HR J625 + d.o., TV stolku (černého) kov-sklo, discmanu SONY D-365 se sluchátkama a adaptérem z exekuce (výrok II.) a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení (výrok III.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ve shodě s ním uzavřel, že žalobce neprokázal vlastnické právo (tj. právo nepřipouštějící ve smyslu §267 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o.s.ř.“/ výkon rozhodnutí /exekuci, viz §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změněn dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) k věcem, které soudní exekutor Mgr. O. K. dne 12. 8. 2002 v bytě v Č., P. 1271, sepsal (a zajistil) při provádění exekucí nařízených usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 34 Nc 5688/2002, a usnesením téhož soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 24 Nc 5589/2002, k vydobytí pohledávky žalované 253.876,50 Kč s příslušenstvím proti povinné Z. D., matce žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Za vady řízení dovolatel považuje absenci vyjádření odvolacího soudu k závěru soudu prvního stupně, že mu nesvědčí „právní důvod bydlení v bytě,“ v němž byly sepsány předmětné věci, a okolnost, že soud prvního stupně neprovedl důkazy, které navrhl (inzertními novinami, na jejichž základě koupil v Německu sporné věci, a otiskem razítka v cestovním pase, který je časově v souladu s inzercí předmětných věcí). Žalobě mělo být podle dovolatele vyhověno již proto, že „chybí řádně provedený soupis věcí,“ jinými slovy, že věci byly sepsány a zajištěny v žalobcově bytě bez jeho souhlasu, aniž by byl výkonu přítomen. Soupis, při němž bylo porušeno ústavní právo na nedotknutelnost obydlí a který byl realizován v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, zákona č. 120/2001 Sb. a vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, je, argumentuje dovolatel, „nulitní a nemůže mít žádné právní následky.“ Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), jímž je dovolací soud (včetně jeho obsahového vymezení) vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Odvolací soud rozsudek, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, postavil na závěru, podle něhož právo k věcem nepřipouštějící exekuci (vlastnictví) žalobce ve sporu neprokázal; tento závěr však dovoláním zpochybněn nebyl. Námitka neúplnosti skutkových zjištění, tj. výtka, že soud prvního stupně měl provést navržené důkazy, je podřaditelná ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tento důvod, i kdyby byl skutečně naplněn, přípustnost dovolání není s to založit. K uvedené vadě řízení, stejně jako k vadám způsobujícím zmatečnost, dovolací soud totiž přihlíží jen za předpokladu (v projednávaném případě nenaplněného), že dovolání je přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Jelikož právní závěr, který byl pro odvolací soud určující, dovolatel relevantním způsobem nenapadl, chybí zde současně prostor pro posouzení toho, zda má rozsudek zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Námitka, že odvolací soud nezaujal žádný názor k právnímu titulu užívání bytu, v němž byl pořízen soupis věcí, žalobcem, se předmětu daného řízení (vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí /exekuce/) netýká a tvrzení, že při provádění výkonu (exekuce) došlo k porušení obecně závazných právních předpisů, jimiž se realizace nuceného uskutečnění subjektivního oprávnění řídí, je ve sporu o právo, které výkon rozhodnutí (exekuci) nepřipouští, bezcenné.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. je dovolatel povinen, odmítne-li soud dovolání, hradit ostatním účastníkům jejich náklady; protože žalované náklady v tomto stadiu řízení (podle obsahu spisu) nevznikly, rozhodl dovolací soud, jak je uvedeno shora.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2004
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu