Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2004, sp. zn. 22 Cdo 1318/2004 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1318.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1318.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1318/2004 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce obce P., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) J. B., zastoupeným obecným zmocněncem, a 2) J. E., zastoupené obecnou zmocněnkyní, o vyklizení části pozemku a zaplacení náhrady škody ve výši 4.536 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 71/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. července 2003, č. j. 30 Co 146/2003-117, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby žalovaní vyklidili část jeho pozemku, který neoprávněně oplotili a užívají. Požadoval také, aby mu žalovaní nahradili škodu ve výši 4.536 Kč s příslušenstvím, která mu vznikla tím, že zaplatil zaměření hranice svého pozemku a jeho části užívané žalovanými. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. července 2003, č. j. 30 Co 146/2003-117, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 23. října 2002, č.j. 15 C 71/2001-75, kterým byla zamítnuta žaloba, aby „žalovaní byli povinni společně a nerozdílně vyklidit p. č. 862/3 v KÚ P., obec P., nacházející se mezi p. č. 862/2 a p. č. 862/3 v KÚ P., obec P., vyznačené v terénu bodem souřadnice na komunikaci 889/1 č. bodu 4001 a plastovými mezníky na souřadnici č. seznamu 19 a 20 a aby byla žalovaným stanovena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci 4.536 Kč s 9% úrokem z prodlení, jdoucím od 30. 4. 2001 do zaplacení,“ a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování výslechem svědků S. a K. a listinami vycházel také ze zjištění soudu prvního stupně. Vzal za prokázáno, že když rodiče žalovaných koupili v roce 1961 mimo jiné pozemek parc. č. 862/2 v k. ú. P., byl oplocen spolu s částí pozemku parc. č. 862/3, který byl tehdy ve vlastnictví státu a v roce 1991 přešel do vlastnictví žalobce. Oplocení bylo ve špatném stavu, částečně spadlé a umožňovalo obyvatelům obce P. volně přes oba pozemky přecházet na hřiště. Žalovaní jsou nyní spoluvlastníky pozemku parc. č. 862/2 každý z jedné poloviny, a to žalovaný od roku 1984 na základě dědictví po otci. Žalovaná nabyla spoluvlastnictví v roce 1999 darovací smlouvou uzavřenou se svojí matkou. Už právní předchůdci žalovaných užívali koupený pozemek tak, jak byl v terénu vytyčen zbytky plotu v přesvědčení, že jim celý patří, na čemž nic nemění to, že žalovaný pozemek neudržoval a neobhospodařoval. Tato skutečnost byla zjištěna z výpovědí svědků P., K., dobové fotografie, místního ohledání a výpovědi žalovaného. Ani výpovědí svědka C. nebylo tvrzení žalovaného, že sporný pozemek užívali už jeho rodiče jako vlastní, vyvráceno, neboť svědek sice uvedl, že se přes pozemek chodilo a jezdilo, ale nepamatoval si, kdy se stavěl nový plot, když starý byl ve špatném stavu či zcela chyběl. Ve prospěch tvrzení žalovaného svědčí také text článku V. kupní smlouvy z roku 1961. Pokud by si sám právní předchůdce žalobce byl vědom toho, že je vlastníkem pozemku parc. č. 862/3, pak by se jistě nesnažil zakomponovat do smlouvy věcné břemeno průchodu přes pozemek parc. č. 862/2 na hřiště a celou záležitost mohl vyřešit tak, že by si sám cestu na pozemku parc. č. 862/3 zbudoval. V době, kdy rodiče žalovaných pozemek parc. č. 862/2 kupovali, byl plot ve špatném stavu, pozemek byl oplocen jen zčásti, případně oplocení chybělo. Vždy však byl plot budován nebo opravován v místě, kde stál plot původní, postavený ještě před rokem 1961. První pochybnost, že žalovaní nejsou vlastníky sporné části pozemku parc. č. 862/3 vznikla až v roce 1999, kdy žalobce začal jednat se žalovaným o jeho vyklizení. Na základě vytyčovacího protokolu z 30. 8. 2000 pak bylo postaveno najisto, kde se v terénu hranice pozemku nachází. Za vytyčovací protokol zaplatil žalobce firmě D. – M. částku 4. 536 Kč. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že právní předchůdci žalovaných byli od roku 1961 oprávněnými držiteli sporné části pozemku parc. č. 862/3 (dále „sporný pozemek“), a stejně tak žalovaný. Také žalovaná se až v roce 1999 dozvěděla o tom, že žalobce se považuje za vlastníka tohoto sporného pozemku. Odvolací soud poukázal ještě na to, že k naplnění oprávněné držby postačuje i domnělý právní titul a dospěl k závěru, že k 1. 1. 1992 došlo podle §134 odst. l zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., k vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku. Zdůraznil s odkazem na R 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že do desetileté vydržecí lhůty lze započítat i držbu pozemku před 1. 1. 1992, a to i když byl ve státním vlastnictví. Vzhledem k tomu, že vydržením žalobce vlastnické právo ke spornému pozemku pozbyl, nemohl být ani podle odvolacího soudu úspěšný se žalobou, kterou se k němu domáhal ochrany vlastnického práva, stejně jako se žalobou na náhradu škody. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Považuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Namítá nesprávnost skutkového zjištění, že sporný pozemek byl užíván už právními předchůdci žalovaných jako oplocený spolu s pozemkem parc. č. 862/2. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení výpovědí svědků C. a K., dále že nepřihlédl také k fotodokumentaci předložené žalobcem a neprovedl ani žalobcem navrhovaný výslech žalovaného. Polemiku okolo „věcného břemene“ v kupní smlouvě z roku 1961 považuje žalobce za zavádějící. Proto nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů o vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku a o tom, že žalovaní nezpůsobili žalobci škodu tím, když musel zaplatit zaměření tohoto pozemku. Žalobce ještě poukazuje na to, že ze zákona č. 172/1991 Sb. vyplývala pro něj povinnost učinit do jednoho roku po nabytí zákona návrh na zápis vlastnického práva k nemovitostem, které na něj ze státu přešly. To si vyžadovalo obtížné zajišťování podkladů a pokud mělo dojít k vydržení vlastnictví k pozemku k 1. 1. 1992, pak to byl stát, kdo nedokázal svůj majetek ochránit. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné. V daném případě připadala proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. l písm. c) OSŘ, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl prvým rozsudkem tohoto soudu, který odvolací soud přezkoumával a dovolání tak nemůže být přípustné podle §237 odst. l písm. b) OSŘ. Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jak vyplývá z tohoto ustanovení je dovolání přípustné jen pro řešení otázek právních (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné pod č. C 1164 ve Svazku 16 Souboru rozhodnutí NS vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Žalobce však podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 OSŘ), namítá, že skutkové zjištění o užívání sporného pozemku jako připloceného k pozemku parc. č. 862/2, koupeného rodiči žalovaných v roce 1961, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. S tímto podle něj nesprávným zjištěním spojuje i nesprávnost rozhodnutí o náhradě škody. Vzhledem k tomu není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné a bylo odmítnuto /§243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ/. Žalovaní byli v dovolacím řízení úspěšní, příslušela by jim proto podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení, ty jim však nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. června 2004 JUDr. Marie Rezková, v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/30/2004
Spisová značka:22 Cdo 1318/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1318.2004.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§243b předpisu č. 99/1963Sb.
§218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20