ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1471.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1471/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. V. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) V. P. a 2) T. P., o vydání věcí a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 115/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2003, č. j. 18 Co 468/2002-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaní vydali movité věci a pro případ jejich nevydání nahradili škodu, která mu tím vznikla, s odůvodněním, že tyto věci měl uloženy v bytě své matky, která je též matkou žalovaného 1) a babičkou žalovaného 2). Po úmrtí matky 12. 5. 1996 věci již v bytě nenašel a do bytu měli přístup jen žalovaní.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze 17. září 2002, č. j. 18 C 115/99-84, výrokem I. zamítl žalobu na vydání ve výroku specifikovaných movitých věcí a na náhradu škody, vyčíslenou u jednotlivých položek movitých věcí, včetně příslušenství, výrokem II. uložil žalovanému 2) vydat žalobci čistící a úklidové prostředky v hodnotě 450 Kč, vůči žalovanému 1) v tomto rozsahu žalobu zamítl, stejně jako žalobu na náhradu škody o 450 Kč vůči oběma žalovaným, výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 13.000 Kč za zařízení na příjem satelitního signálu s příslušenstvím, výrokem IV. zastavil řízení v části, kde se žalobce domáhal vydání zařízení na příjem satelitního signálu a výrokem V. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. dubna 2003, č. j. 18 Co 468/2002-108, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve věci samé, ve výroku o zastavení řízení a nákladech řízení potvrdil.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce se domáhá ochrany vlastnického práva podle §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále „ObčZ“) a současně též náhrady škody podle §420 ObčZ. Vlastnictví k věcem, jejichž vydání požaduje (s výjimkou úklidových prostředků), však neprokázal, u kožichu ani to, že by se v bytě matky vůbec nacházel. Šumivé víno, i podle toho, co žalobce sám uváděl, je ve vlastnictví společnosti H. S. s. r. o. (nyní M. s. r. o.). Žaloba na náhradu škody vzniklé nevydáním věcí, případně jejich neužíváním, byla zamítnuta proto, že žalobce vznik škody neprokázal.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že kromě úklidových prostředků a satelitního přijímače – paraboly, ohledně jejíhož vydání vzal žalobu zpět a řízení bylo zastaveno, žalobce neprokázal vlastnictví k movitých věcem uvedeným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Důkaz, který odvolací soud sám provedl, a to zprávou exekutorského úřadu ze 4. 3. 2003, nevnesl nový náhled na otázku vlastnictví žalobce k věcem. V dopisu matky žalobce z 15. 11. 1991, kterým provedl důkaz soud prvního stupně, jsou zřetelně popsány rodinné poměry mezi matkou a žalobcem a také její nedůvěra k němu. Ve světle tohoto dopisu jeví se proto krajně nepravděpodobné, že by všechny věci, jejichž vydání se žalobce domáhá, byly uloženy právě v bytě matky, nacházejícím se navíc v domě, kde bydlí i žalobce. Ten ani logicky nevysvětlil, proč by své věci v bytě matky umístil s ohledem na takto popsané vztahy. Odvolací soud uzavřel, že odlišný subjektivní náhled žalobce na hodnocení důkazů není důvodem k tomu, aby dovolací soud dokazování opakoval nebo dále doplňoval, když způsob hodnocení důkazů sám o sobě nezakládá vadnost postupu soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. l písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, tj. že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tu spatřuje v tom, že podal reivindikační žalobu, která nemá náležitosti uvedené v §42 odst. 4 OSŘ. Jím požadované věci nebyly dostatečně specifikovány – např. uvedl jen, že požaduje 30 ks kaktusů a 5 ks prstenů. Ani alternativní petit není jednoznačný, zní spíše jako petit kumulativní. Není také jasný právní základ žaloby v té části, kterou se domáhal peněžitého plnění. K odstranění vad však nebyl soudem podle §43 odst. l OSŘ vyzván. V nesprávném procesním postupu, který měl důsledky pro neunesení důkazního břemene, spatřuje žalobce otázku zásadního významu. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
V prvé řadě dovolací soud uvádí, že výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, je podle své povahy usnesením. Dovolání proti tomuto usnesení není přípustné proto, že nejde o usnesení, které by patřilo mezi taxativně vyjmenovaná usnesení, proti nimž je dovolání přípustné podle §238a a §239 OSŘ. Dovolání nemůže být přípustné ani podle §237 odst. l písm. c) OSŘ, neboť nejde o usnesení ve věci samé.
Podle §237 odst. l písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení odvolacího soudu, jimiž by potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) a odvolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání může být přípustné jen pro řešení otázek právních (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1986/2001, publikované pod C 1164, Svazek 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Posouzení otázky právní je tedy způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. l písm. c) OSŘ a je také dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, který stanoví, že dovolání lze podat z důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Z toho vyplývá, že dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, tj. že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládá. Lze jej úspěšně uplatňovat jen za předpokladu, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Žalobce namítá v dovolání jen vadu řízení, která měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání proti rozsudku odvolacího, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích, není proto přípustné.
Jako nepřípustné bylo dovolání žalobce v celém rozsahu odmítnuto /§243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ/.
Žalovaným by podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jim však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2004
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu