ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2035.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 2035/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. M. N., zastoupeného advokátem, proti žalované E. D., zastoupené advokátem, o určení hranic pozemku a určení vlastnictví nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 1375/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 14. dubna 2003, č. j. 29 Co 157/2002-272, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem níže uvedené pozemkové parcely a jednak určení průběhu hranice mezi touto parcelou a parcelou ve vlastnictví žalované.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. června 2001, č. j. 5 C 1375/95-208, výrokem pod bodem I. určil, „že žalobce Ing. M. N., je vlastníkem pozemkové parcely 626/8 louka o vým. 356 m2 v obci i k. ú. B.“. Výrokem pod bodem II. určil, „že hranice mezi pozemkovou parcelou 626/8 louka v k. ú. B. o vým. 356 m2 a mezi pozemkovou parcelou 626/2 louka v k. ú. B. o vým. 2076 m2, je označena hraničními znaky č. 4 a č. 10 podle geometrického plánu č. 410-401/96 ze dne 22. 3. 1997 ověřeného Katastrálním úřadem v J. pod číslem 273/97, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že žalobce a žalovaná, resp. jejich právní předchůdci, nabyli v padesátých letech 20. století v přídělovém řízení v tamním katastrálním území části pozemkových parcel č. 626/2 a č. 627/1. Žalobce, resp. jeho právní předchůdci získali z parcely č. 626/2 část o výměře 350 m2 a z parcely č. 627/1 část o výměře 140 m2, které, sloučeny pod č. 626/5, měly celkem 490 m2. Žalovaná, resp. její právní předchůdci, získali z uvedených parcel č. 626/2 a č. 627/1 pozemek o výměře 2.005 m2, označený po sloučení jako parcela č. 626/2. Dále vyšel z tvrzení žalobce, že ačkoliv jeho pozemek č. 626/5, oddělený od pozemku žalované přírodní hranicí z nasázených smrků a křovin, byl od roku 1945 nepřetržitě užíván jeho rodinou v rozsahu nejméně 465 m2, došlo pochybením zeměměřičské správy k tomu, že v tehdejší evidenci nemovitostí byl tento pozemek veden ve výměře 215 m2, a naproti tomu pozemek žalované, nově označený jako č. 626/2, nabyl více než 300 m2. Soud prvního stupně dále konstatoval, že výměry částí parcel, nabývaných příděly bez geometrických plánů, byly činěny toliko odhadem. Pro tento závěr vyšel z údaje geometra, který vypracoval 22. 3. 1997 geometrický plán oddělující nově zřízenou pozemkovou parcelu č. 626/8 o výměře 356 m2 od pozemku žalované č. 626/2, že v předchozím období došlo k chybnému zákresu pozemku č. 626/5 do mapy a tím k chybnému určení výměr předmětných pozemků. Určil proto, že vlastníkem parcely č. 626/8 o výměře zmíněných 356 m2 je žalobce a stanovil průběh hranice; při stanovení průběhu hranice mezi pozemky vycházel z §14 odst. 6 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), který podle něj toto stanovení umožňuje. Konstatoval, že vlastnické právo žalobce je podloženo nabývacím titulem – přídělovou listinou, i když zákres přídělové hranice v mapě jednotné evidence půdy nebyl proveden správně, a to včetně určení výměry, kterážto chyba byla převzata i do operátu katastru nemovitostí.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec jako soud odvolací rozhodující k odvolání žalované, poté rozsudkem ze dne 14. dubna 2003, č. j. 29 Co 157/2002-272, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil výslechem znalce Ing. P. V. Konstatoval, že se soud prvního stupně s otázkou nabývacích titulů žalobce i žalované resp. jejich právních předchůdců k předmětným pozemkovým parcelám vypořádal dostatečně. Za základ rozhodnutí vzal znalecký posudek uvedeného znalce, který se stal podkladem jak pro určení vlastnictví sporné nemovitosti, tak pro určení hranice mezi pozemky účastníků řízení. Jeho závěry korespondují se závěry odborného vyjádření geometra Ing. S. V. a s dalšími důkazy ve věci provedenými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání a tvrdí, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; důvody dovolání spatřuje v tom, že dosavadní řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že v podstatné části nemá oporu v provedeném dokazování. Klade otázku, zda ve sporu o hranice pozemků je dána pravomoc soudu. Vedle toho namítá, že žalobce neunesl důkazní břemeno v kontextu s §16 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, když zápisy právních vztahů v evidenci nemovitostí provedené podle dosavadních předpisů prokazují pravdivost skutečností v nich uvedených, pokud není prokázán opak. Spor podle názoru dovolatelky vyvolal stát nezajištěním řádného uložení grafického přídělového plánu, kterým byly hranice přidělených pozemků vymezeny jednak v souvislosti s přídělem ve prospěch právních předchůdců žalované, jednak s přídělem ve prospěch Ing. M. N. a L. N. Uvádí, že podle §5 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., přecházela přidělená půda do vlastnictví přídělce dnem jejího převzetí do držby. Okamžik přechodu vlastnictví pak určoval den, kdy se přídělce držby ujal; původní přídělci nevedli spor o hranice mezi přidělenými pozemky. Podle názoru odvolacího soudu odviselo určení hranice mezi pozemky od odborného posouzení, pro něž byly rozhodující dva polní náčrty a dříve nezaevidované kamenné mezníky odpovídající náčrtům. Soud ale opomenul, že polní náčrty nejsou dokumenty upřesňující grafické přídělové plány, že tyto náčrty nemohou založit změnu vlastnictví a nelze jimi omezovat či rozšiřovat předmět přídělu; nebylo ani doloženo za jakým účelem polní náčrty vznikly. Mohly sloužit pro vymezení užívacího práva pro zcela jiné subjekty a jde o nepřímý důkaz, přičemž stav z nich rekonstruovaný neodpovídá ani poměru výměr stanovených v přídělových listinách. Dovolatelka má výhrady k závěrům znaleckého posudku znalce Ing. P. V.; k němu kromě jiného podotýká, že z jím použité metody nelze prověřit, jaký díl původní PK parcely č. 626/2 by v důsledku rozhodnutí soudu zůstal v jejím vlastnictví a jaká by byla jeho výměra vzhledem k nabývacímu titulu jejích právních předchůdců, a jaký díl původní PK parcely č. 626/2 by v důsledku rozhodnutí soudu prvního stupně byl ve vlastnictví žalobce. Za nestranné nepovažuje již samotné zadání znaleckého posudku, když nebylo vyhověno jejímu návrhu, aby soud provedl důkaz protokolem o vytýčení Ing. I. P. a jeho výslechem. Za věc zásadního právního významu dovolatelka považuje to, zda za situace, kdy se nezajistil grafický přídělový plán, je možno rozhodnout na základě důkazů provedených soudy nebo zda základem dokazování musí být respektování poměru příděly rozděleného pozemku rekonstrukcí původního grafického přídělového plánu. Skutečnost, že nebyla provedena rekonstrukce grafického přídělového plánu mělo za následek, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ, a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Z §241a odst. 3 OSŘ vyplývá, že je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; z toho je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nelze uplatnit v dovolacím řízení, jehož přípustnost je dána podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V dané věci dovolatelka vyslovuje pochybnost, zda spor o určení průběhu hranic mezi pozemky patří do pravomoci soudu,. K této otázce se dovolací soud již opětovně vyjádřil.
Ve sporech o určení průběhu hranice mezi pozemky je třeba rozlišovat dvě skupiny případů:
1) spory o hranice pozemků,kdy objektivně nelze zjistit, kudy hranice vede, a žalobci se tak domáhají nikoliv určení průběhu hranice, ale stanovení nové hranice mezi pozemky, a
2) spory o průběh mezi účastníky sporné, nicméně objektivně zjistitelné hranice mezi pozemky
Jde o dva různé typy sporů s různým řešením. Touto problematikou se zabývá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 2409/2002, publikovaný pod č. C 1790 ve svazku 24 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném v nakladatelství C. H. Beck. V tomto rozhodnutí se uvádí: „Východiskem pro právní posouzení v této věci musí být úvaha o povaze nároku, který je předmětem tohoto sporu. Žalobkyně svojí žalobou řeší situaci, kdy se dostupnými prostředky nepodařilo zjistit, kde se hranice mezi pozemky účastníků nachází. Nejde tedy o subjektivní spor sousedů, kdy každý z nich tvrdí, že hranice vede jinudy, ovšem soud má objektivně možnost, zpravidla za pomoci znalce, průběh hranice zjistit a žalobce je také schopen v žalobním petitu svoji verzi sporné hranice vyjádřit. Jen v takovém případě by měl místo názor odvolacího soudu, vyjádřený v usnesení z 30. 4. 2001, že je nutno vhodným procesním poučením vést žalobkyni ke změně žalobního petitu tak, aby odpovídal §126 občanského zákoníku, případně §80 písm. c) OSŘ, ovšem s požadavkem na určení vlastnictví k přesně specifikované části pozemku. Rozhodnutí o takto formulované určovací žalobě by mělo deklaratorní charakter. Naproti tomu stala-li se - jako v tomto případě - původní hranice mezi sousedními pozemky z jakýchkoli důvodů neurčitou a je třeba ji znovu vytýčit, mělo by v tomto smyslu vydané soudní rozhodnutí, i když by \"určovalo\" hranici, konstitutivní charakter a nejednalo by se tedy o rozhodnutí podle §80 písm. c) OSŘ. Pak ovšem nebylo důvodu v této věci zkoumat, zda má žalobkyně na požadovaném \"určení\" naléhavý právní zájem, a z tohoto hlediska skutečně není právní posouzení věci soudy obou stupňů správné, neboť byl aplikován nesprávný právní předpis.
V ustanovení §80 OSŘ jsou nároky, o nichž lze v občanském soudním řízení rozhodnout, uvedeny jen příkladmo (srov. \"zejména\"), a tak není vyloučeno ani rozhodnutí o jiném než tam uvedeném nároku, pokud ovšem zákon takové rozhodnutí připouští. Odvolací soud v souvislosti s úvahami o naléhavém právním zájmu žalobkyně na určení sporné hranice uvedl, že rozhodnutí, jímž by byla určena nová hranice mezi pozemky, soudu nepřísluší. S tímto názorem se dovolací soud ztotožňuje, neboť s ohledem na to, že nejde o žádný z případů uvedených v §80 OSŘ, musela by možnost vydat takovéto rozhodnutí vyplývat z konkrétního zákonného ustanovení. K tomuto závěru vede i úvaha, že každé konstitutivní rozhodnutí je zásahem do soukromých práv a možnost je vydat tedy musí vycházet přímo ze zákona. Navíc i když hranici sousedních pozemků nelze zjistit, tato hranice objektivně existuje, vlastnictví sousedů je tím dané a vytýčení nové hranice bude s největší pravděpodobností vždy spojeno se zásahem do práv alespoň jednoho ze sousedů. Proto i s ohledem na ochranu vlastnictví zakotvenou v článku 11 Listiny základních práv a svobod se takový zásah nemůže obejít bez zákonného podkladu“.
V rozsudku ze dne 30. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1908/2000, publikovaném pod č. C 1262 ve svazku 18 Souboru rozhodnutí NS dovolací soud konstatoval: „Žalobce se žalobou na určení vlastnictví k této části parcely domáhá v obecném smyslu ochrany tvrzeného vlastnického práva, resp. lze dovodit, že má naléhavý právní zájem na určení tohoto práva ve smyslu §80 písm. c) OSŘ. V daném případě je hranice objektivně zjistitelná, soudní rozhodnutí má deklarovat existující vlastnické právo. Odvolací soud také uvedl, že žalobce se může domáhat u katastrálního úřadu nového zaměření hranic parc. č. 77 a v té souvislosti odkázal na R 53/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jde o stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 29. 3. 1973 Cpj 25/73, v němž bylo uvedeno: Vyskytují se ještě případy, že žalobce se obrací na soud se žádostí o určení či vyměření hranice mezi jeho pozemky a pozemky žalovaných a tvrdí, že hranice mezi sousedícími pozemky jsou nejasné a z tohoto důvodu mezi nimi dochází k nesrovnalostem. Soudy tu mají vést žalobce k úpravě návrhů tak, že žalovaný je povinen zdržet se užívání části pozemku patřícího žalobci. Jestliže totiž nejde o neoprávněný zásah do vlastnictví, nic nebrání žalobci, aby se obrátil na příslušné středisko geodézie se žádostí o nové vyměření hranic, a i kdyby žalovaný tomuto novému vyměření bránil, mají orgány geodézie dostatek právních prostředků, aby bez zásahu soudu mohly takové měření provést. Tyto prostředky jim poskytuje zákon č. 46/1971 Sb., o geodézii a kartografii. I uvedené stanovisko tedy připouští žaloby na ochranu vlastnického práva vyplývající z toho, že mezi vlastníky sousedních pozemků dochází k „nesrovnalostem“ ohledně hranic jejich pozemků“.
Z citovaných rozhodnutí vyplývá, že v pravomoci soudu v občanském soudním řízení je rozhodnout o sporu o průběh hranice mezi pozemky, která je objektivně zjistitelná. Žalobní petit je třeba formulovat tak, že půjde o spor o určení vlastnictví, příp. o vyklizení přesně určené části pozemku. Pokud se žalobce domáhá určení průběhu hranice mezi pozemky, ale z žalobních tvrzení se podává, že mu jde o určení toho, kdo je vlastníkem sporné části pozemku, přičemž spor vznikl proto, že mezi účastníky není shoda o průběhu objektivně zjistitelné hranice, musí soud žalobce poučit o nutnosti upravit žalobní návrh (petit) tak, aby odpovídal §126 občanského zákoníku, případně §80 písm. c) OSŘ, ovšem s požadavkem na určení vlastnictví k přesně specifikované části pozemku. K tomu lze poznamenat, že parcelou je pozemek, který je geometricky a polohově určen, zobrazen v katastrální mapě a označen parcelním číslem [§27 písm. b) katastrálního zákona], takže pokud se žalobce domáhá určení vlastnictví k určité parcele, může jít jen o parcelu přesně vymezenou v katastrální mapě (nikoliv o pozemek s jiným polohovým a geometrickým určením, to by již nešlo o parcelu ve shora uvedeném smyslu), takže jakékoliv další specifikace kromě uvedení parcelního čísla jsou, pokud odpovídají údajům v katastru nemovitostí, nadbytečné, pokud těmto údajům neodpovídají, jsou nesprávné. Žádá-li žalobce o určení vlastnického práva k pozemku, který není parcelou, musí tento pozemek přesně specifikovat. Pokud žalobce formuluje v tomto případě žalobní petit tak, že se domáhá určení průběhu hranice mezi pozemky, příp. parcelami, a soud jej o nutnosti žalobu upravit nepoučí a o návrhu věcně rozhodne, jde o vadu řízení, která však nemá za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; určením průběhu hranice mezi pozemky se totiž nepřímo vymezuje i vlastnictví účastníků k sousedícím pozemkům. Tato vada sama o sobě proto není důvodem ke zrušení rozsudku, který netrpí jinými vadami významnými v dovolacím řízení.
V dané věci soudy kromě rozhodnutí o vlastnictví k parcele rozhodly též o průběhu hranic této parcely, a to v souladu s geometrickým plánem, potvrzeným katastrálním úřadem. Soud prvního stupně přitom přehlédl, že to znění §14 odst. 6 katastrálního zákona, z kterého patrně vycházel při úvaze o oprávnění soudu určovat hranice mezi pozemky, bylo s účinností od 31. 8. 2000 změněno novelou č. 120/2000 Sb., tak, že se z něj již možnost takového určení nepodává (bylo by již nadbytečné zvažovat, zda takové určení bylo před zmíněnou novelou možné), a odvolací soud toto pochybení přehlédl. Soudy tak pochybily, pokud žalobce nepoučily o správném znění petitu a rozhodly o něm v té podobě, v jaké jej žalobce formuloval. Tato vada však nemohla založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť nejde o nesprávné právní posouzení věci (byť přehlédnutí novely katastrálního zákona k této vadě vedlo), ale o vadu řízení, která by mohla být významná jen pokud by dovolání bylo přípustné.
Jinak v dovolání dovolatel polemizuje jen s hodnocením důkazů v nalézacím řízení a se zvávěry o unesení důkazního břemene; uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který lze uplatnit jen je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ; tato přípustnost v dané věci nepřichází do úvahy, a proto k jeho tvrzením dovolací soud nemohl přihlédnout. Na povaze uplatněné námitky nic nemění ani to, že dovolatel používá formulaci otázky vlastní jinak právním otázkám; jde mu totiž jen o postup při konkrétním hodnocení důkazů, tedy o otázku skutkovou.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2004
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu