ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2255.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 2255/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně L. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Z. B. a 2) S. B., zastoupeným advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 246/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2002, č. j. 22 Co 479/2001-292, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. srpna 2001, č. j. 16 C 246/95-247, pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu č. p. 410 v P.-N. a ke stavební parcele č. 1377 o výměře 465 m2, zapsaným u Katastrálního úřadu P. na LV č. 1218 pro obec P. a kat. území N. Tyto nemovitosti pod bodem II. přikázal v rozsahu ideální ½ do výlučného vlastnictví žalovaného 1) a v tomtéž rozsahu do společného jmění žalovaných, kterým uložil, aby žalobkyni zaplatili společně a nerozdílně částku 5 536 233,60 Kč. Pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky označených nemovitostí, a to žalobkyně v rozsahu ideálních 3/8, žalovaný 1) ideální ½ a oba žalovaní jako manželé mají ve společném jmění ideální 1/8. K neshodám mezi účastníky začalo docházet poté, co žalovaný 1), který dosud vedl správu nemovitostí, za účelem této správy najal firmu a žalobkyni požádal o souhlas k nastěhování této firmy do předmětného domu. Účastníci se zrušením podílového spoluvlastnictví vyslovili souhlas, obě strany požadovaly, aby nemovitosti byly přikázány do jejich vlastnictví, žalobkyně však upřednostňovala jejich reálné rozdělení. Z technického hlediska nelze dům stavebně rozdělit na jednotlivé bytové jednotky bez spoluvlastnictví společných prostor, neboť nebytové a společné prostory v domě nelze stavebně rozdělit na reálné podíly. Ohledně ceny nemovitostí vyšel z její obecné ceny, stanovené znalcem ve výši 14 763 290,- Kč. Vzhledem k tomu, že nemovitosti nelze rozdělit, přikázal je do vlastnictví žalovaných, když zohlednil, že jsou většinovými spoluvlastníky, mají zájem starat se o ně, o čemž svědčí jimi realizované stavební úpravy a opravy a do nich investované finanční prostředky, dále majetkové poměry účastníků a jejich věk. Za účelem zaplacení přiměřené náhrady žalobkyni žalovaní požádali o poskytnutí peněžního úvěru.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. dubna 2002, č. j. 22 Co 479/2001-292, změnil rozsudek soudu prvního stupně pod body I. a II. výroku jen tak, že částka, kterou jsou žalovaní povinni zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu, činí 5 516 887,50, jinak rozsudek soudu prvního stupně v těchto výrocích potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud s ohledem na změnu právního předpisu o cenách nemovitostí, tj. vyhlášku č. 338/2001 Sb., k němuž došlo po rozsudku soudu prvního stupně, doplnil dokazování znaleckým posudkem Ing. J. P. z 12. 3. 2002, z něhož zjistil, že obecná cena nemovitostí ke dni ocenění činí 14 711 700,- Kč. Ke snížení ceny došlo v důsledku 1% ročního opotřebení. Odvolací soud vyslovil souhlas se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu rozdělení domu na bytové jednotky ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a jejich přikázání účastníkům podle výše jejich spoluvlastnických podílů není zásadně vyloučeno, ale v daném případě není možné. Uvedl, že takový postup by nevyřešil základní spory mezi účastníky, které se týkají domu jako celku, jeho údržby, oprav nebo správy, protože společné části by nadále zůstaly v jejich podílovém spoluvlastnictví, což by vyžadovalo jejich součinnost. Současně takovému způsobu vypořádání brání „blokační ustanovení §5 odst. 5 a ust. §22 odst. 1, 2 zák. č. 72/974 Sb. ve znění pozdějších předpisů, které chrání dosavadní nájemce a podle něhož jsou byty užívané právem nájmu vyloučeny ze speciálního způsobu dispozice spoluvlastníků upravené v §5 odst. 2 a 4 téhož zákona a při převodu vlastnictví bytu je třeba je nejprve nabídnout dosavadnímu nájemci, je-li jím fyzická osoba“. Odvolací soud tedy změnil rozsudek soudu prvního stupně jen s ohledem na změnu výše obvyklé ceny nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu pro řešení otázky, „zda v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba dát přednost rozdělení domu na bytové jednotky před přikázáním věci do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků“. Pochybení soudů obou stupňů žalobkyně spatřuje v tom, že neakceptovaly její návrh na rozdělení domu na bytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. a jejich přikázání účastníkům podle výše jejich podílů. Podle žalobkyně není-li reálné rozdělení domu stavebně technicky možné, pak je třeba dát přednost rozdělení domu na bytové jednotky před přikázáním nemovitostí do vlastnictví jen jednoho ze spoluvlastníků. Poukázala na to, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neplyne, proč takový postup není možný. V případě rozdělení domu na bytové jednotky jsou pravidla hospodaření se společnými částmi domu dána, není jí proto známo, k jakým neshodám by mělo mezi spoluvlastníky docházet. Rozdělení domu na bytové jednotky by se týkalo pouze stávajících spoluvlastníků nemovitostí, „ve vztahu k dosavadním nájemcům by k ničemu nedošlo a ani případně k ohrožení jejich předkupního práva“. Oba soudy se nezabývaly konkrétní specifikací způsobu rozdělení domu na bytové jednotky, kterou předložila, jen z důvodu nemožnosti reálného rozdělení věci, což s tím nesouvisí. Vytýká odvolacímu soudu také to, že nemovitosti přikázal žalovaným, aniž tito osvědčili dostatek finančních prostředků k zaplacení částky na vyrovnání podílů. Domnívá se, že žalovaní budou zvýhodněni, pokud budou částku na vypořádání platit ze společných prostředků získaných za nájem nebytových prostor. Pokud by nedošlo k vypořádání rozdělením domu na bytové jednotky, má zájem o přikázání nemovitostí do jejího vlastnictví. Vypořádací podíl je schopna žalovaným zaplatit. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud shledal, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst 3 OSŘ jsou dány, poněvadž dovolací soud ve své praxi dosud neaplikoval ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 451/2001 Sb., která nabyla účinnosti dnem 31. 12. 2001, tj. v době předcházející dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Protože dovolatelka zpochybňuje smysl či význam uvedeného ustanovení zákona, byť se jeví jako jasný, považuje dovolací soud za vhodné odstranit tyto pochybnosti jeho jednoznačným výkladem.
S ohledem na níže učiněný závěr k otázce, zda v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu, v němž je alespoň jeden z bytů v nájmu fyzické osoby, může soud rozhodnout i tak, že podílové vlastnictví přemění na vlastnictví bytových jednotek, nebylo důvodu zabývat se otázkou pořadí jednotlivých způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu. Jestliže totiž v daném sporu vypořádání podílového spoluvlastnictví vytvořením bytových jednotek a jejich rozdělením mezi účastníky nepřichází v úvahu, není smysluplné posledně uvedenou otázku na tomto místě řešit.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §5 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 451/2001 Sb. vlastnictví jednotky může vzniknout rovněž na základě dohody spoluvlastníků budovy nebo rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy nebo na základě dohody nebo rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů. Je-li předmětem vypořádání podílové spoluvlastnictví budovy, může vlastnictví jednotek vzniknout jen po předchozím vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy tak, že velikost spoluvlastnických podílů budovy se rovná velikosti spoluvlastnických podílů na společných částech domu stanovených podle §8 odst. 2. To platí obdobně, je-li předmětem vypořádání společného jmění manželů budova.
Podle §5 odst. 5 téhož zákona způsobem uvedeným v odstavcích 2 a 4 nelze nabýt do vlastnictví jednotku, pokud je v budově alespoň jeden byt, jehož nájemcem je fyzická osoba.
Dovolací soud je zcela shodného názoru s názorem uvedeným v publikaci Fiala/Novotný/Oehm, Zákon o vlastnictví bytů, komentář, 2. vydání, vydané nakladatelstvím C. H. Beck v roce 2002, na str. 61, podle kterého posledně citované „ustanovení omezuje možnosti přeměny podílového spoluvlastnictví budovy a společného jmění na bytové vlastnictví. Význam tohoto pravidla způsobuje, že bude-li byť jediný byt v budově předmětem nájmu, nelze přeměnu podílového spoluvlastnictví a společného jmění na bytové jednotky provést.“. Ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 451/2001 Sb. tak brání, aby v daném sporu, kdy předmětem je zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k bytovému domu s byty, které jsou v době rozhodování soudu v nájmu fyzických osob, mohlo být podílové spoluvlastnictví vypořádáno způsobem, jehož použití se dovolatelka domáhala.
Platební schopností žalovaných nahradit žalobkyni přiměřenou náhradu za její spoluvlastnický podíl se dovolací soud nemohl zabývat, protože nejde o řešení otázky právní, ale skutkové. V případě přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu na podkladě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 pícm. c), odst. 3 OSŘ tak, jak je tomu v daném případě, přichází v úvahu přezkum jen z hlediska řešení právních otázek, které činí rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, nikoli otázek skutkových.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně, proto je dovoláním napadený rozsudek správný a dovolání muselo být podle §243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně nebyla úspěšná a žalovaným náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2004
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu