ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.361.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 361/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně J. M., zastoupené advokátem, proti žalované J. P., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 33 C 38/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. července 2003, č. j. 19 Co 1568/2003-219, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. července 2003, č. j. 19 Co 1568/2003-219, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. října 2000, č. j. 7 C 184/2000-23, pod bodem I. výroku určil, že vlastníkem pozemkových parcel č. 555 zastavěná plocha o výměře 20 m2, č. 2979/5 ostatní plocha – jiná plocha o výměře 306 m2 a č. 2979/15 ostatní plocha – jiná plocha o výměře 34 m2, zapsaných na LV č. 132 pro obec a kat. území K. Ú., je původní žalobce Z. P. Pod bodem II. výroku zamítl vzájemný návrh žalované, aby soud určil, že vlastníkem označených nemovitostí je žalovaná. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že rozhodnutím finančního odboru ONV v Č. B. z 24. 5. 1968 byl žalobci a jeho manželce přidělen do společného osobního užívání pozemek parc. č. 2979/5 v kat. území K. Ú. pro stavbu rekreační chaty a 11. 6. 1968 byla uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku, která byla registrována státním notářstvím s účinky registrace 26. 6. 1968. Po rozvodu manželů Z. aj. P. se na základě rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích z 8. 3. 1977, č. j. 7 C 58/74-106, výhradním uživatelem pozemku parc. č. 2979/5 stal žalobce. Darovací smlouvou z 18. 9. 1997 žalobce převedl sporné pozemky spolu s rekreační chatou na svoji dceru J. M. Katastrální úřad v Č. B. řízení o povolení vkladu vlastnického práva podle darovací smlouvy přerušil s ohledem na duplicitní zápis, kdy sporné pozemky jsou zapsány na LV č. 232 jako část parcely, původní pozemkový katastr 2979, podle rozhodnutí Státního notářství z 30. 12. 1986, sp. zn. D 1917/86, ve prospěch žalované. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení a dospěl k závěru, že žalobce nabyl vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalované usnesením ze dne 19. prosince 2000, č. j. 6 Co 3070/2000-41, rozsudek soudu prvního stupně ze 4. 10. 2000 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu, že soud prvního stupně se nezabýval otázkou, zda došlo ze strany právních předchůdců žalované k platnému darování pozemků státu, a zda žalobce byl oprávněných držitelem pozemků.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 2. května 2001, č. j. 7 C 184/2000-57, rozhodl shodně jako svým předcházejícím rozsudkem. Soud dospěl k závěru, že pokud právní předchůdci žalované K. a A. Š. převedli darovací smlouvou na stát pozemek parc. č. 345, ze kterého po přečíslování na parc. č. 2979 byly odděleny sporné pozemkové parcely, šlo o právní úkon neplatný s ohledem na jeho nedostatečnou určitost a skutečnost, že projev vůle účastníků darovat pozemky státu mohl být učiněn jen v písemné formě a na téže listině. Manželé Š. tak prohlášením o bezúplatném převodu vlastnictví do vlastnictví státu z 29. 7. 1964 svého vlastnictví nepozbyli. Československý stát se k předmětnému pozemku choval jako vlastník bez právního důvodu a s ohledem na to jsou rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání bývalým manželům P. i dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku neplatnými právními úkony. Setrval na stanovisku, že žalobce vlastnické právo ke sporným pozemkům nabyl vydržením.
Odvolací soud k odvolání žalované rozsudkem ze dne 11. září 2001, č. j. 6 Co 1481/2001-76, rozsudek soudu prvního stupně z 2. 5. 2001 jako věcně správný potvrdil.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací rozsudkem ze dne 28. února 2002, č. j. 22 Cdo 174/2002-96, zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 11. 9. 2001, č. j. 6 Co 1481/2001-76, i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích z 2. 5. 2001, č. j. 7 C 184/2000-57, a věc vrátil Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud mj. uvedl, že rozhodnutí o přidělení pozemku parc. č. 2979/5 v kat. území K. Ú. do osobního užívání z 24. 5. 1968 a dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku z 11. 6. 1968 byly neúčinnými akty, žalobci právo osobního užívání pozemku parc. č. 2979/5 platně nevzniklo a proto nemohl nabýt vlastnictví ani ze zákona (§872 odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb.). Žalobce nemohl nabýt vlastnické právo ke sporným pozemkům ani vydržením. V době od roku 1968 do 1. 1. 1992 žalobce nemohl být považován za oprávněného držitele, protože nenakládal s pozemkem jako s pozemkem, který mu vlastnicky patří, ale mohl být toliko v dobré víře, že sporný pozemek užívá z titulu práva osobního užívání pozemku. I kdyby byl přesvědčen, že právo osobního užívání pozemku mu platně vzniklo a transformovalo se na právo vlastnické, pak od 1. 1. 1992 do roku 1997, kdy se dověděl o duplicitním zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí a kdy již nemohl být v dobré víře, že mu sporné pozemky vlastnicky patří, neuplynula desetiletá vydržecí doba.
Při jednání 19. 6. 2002 soud prvního stupně připustil, aby do řízení na místo žalobce Z. P. vstoupila J. M., současná vlastnice sporných nemovitostí.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. září 2002, č. j. 33 C 38/2002-141, pod bodem I. výroku určil, že vlastníkem sporných nemovitostí je žalovaná, a pod bodem II. zamítl návrh, kterým by bylo určeno, že vlastníkem sporných nemovitostí je žalobkyně. Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud vyšel ze skutkových zjištění, která učinil ve svých předcházejících rozsudcích, a z právních názorů Nejvyššího soudu.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 11. prosince 2002, č. j. 6 Co 2873/2002-157, rozsudek soudu prvního stupně z 19. 9. 2002 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že soud prvního stupně neposuzoval otázku vydržení vlastnického práva státem. S ohledem na tvrzení žalobkyně, že předmětem dědického řízení sp. zn. D 985/70 neměla být parcela PK č. 345, uložil soudu prvního stupně, aby zkoumal, zda žalovaná skutečně nabyla sporné pozemky dědictvím.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. dubna 2003, č. j. 33 C 38/2002-190, pod bodem I. výroku určil, že vlastníkem sporných pozemkových parcel je žalovaná, a pod bodem II. zamítl návrh, aby bylo určeno, že vlastníkem těchto sporných pozemkových parcel je žalobkyně. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel jednak ze skutkových zjištění, která učinil ve svých předcházejících rozsudcích, jednak po doplnění dokazování ze zjištění, že postup státu při přijetí nabídky daru od manželů Š. nebyl standardní a nebyl běžnou praxí okresních národních výborů ve své době. Dospěl k závěru, že stát v daném případě nemohl vydržet vlastnické právo ke sporným pozemkům, neboť nebyl v dobré víře, že mu věc patří, takže nešlo o oprávněnou držbu. Pozemek PK č. 345, z něhož byly odděleny předmětné pozemkové parcely, byl předmětem rozhodnutí o dědictví č. j. D 985/70-9 i dědického řízení po A. Š., sp. zn. 7 D 1917/86.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 31. července 2003, č. j. 19 Co 1568/2003-219, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci a odkázal na stanoviska, která zaujal Nejvyšší soud v rozsudku z 28. 2. 2002. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně posuzoval otázku bezúplatného převodu pozemků manžely Š. na stát správně podle občanského zákoníku, nikoli podle hospodářského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom,
1) že soudy obou stupňů rozhodly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, neboť své právní závěry opřely o důkaz, který nebyl proveden originálem listiny,
2) že otázku „oprávněnosti držby ve vztahu k vydržení“ soudy obou stupňů posoudily odlišně od nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 196/2000,
3) zda přicházelo v úvahu rozhodnutí o vzájemném návrhu žalované podle občanského zákoníku pokud jde o zastavěnou plochu parc. č. 555 za situace, kdy žalovaná podle speciálního zákona č. 229/1991 Sb. požádala o náhrady za zastavěné pozemky, které obdržela,
4) zda předmětné pozemky přešly na stát podle občanského zákoníku nebo podle tehdy platného hospodářského zákoníku, a za
5) v otázce hodnocení držby státem.
Namítá, že soudy neprovedly důkaz originálem listiny, verifikované tehdejším Okresním národním výborem v Č. B. podle §2 vládního nařízení č. 15/1953 Sb. vedoucím finančního odboru S. Š., ale spokojily se s kopií důkazu, založenou ve sbírce listin katastrálního úřadu, zatímco na druhé straně soud odmítl důkaz identifikací parcel č. 1311/70, která je založena v téže sbírce listin. Proti usnesení o zamítnutí návrhu žalobkyně na přerušení řízení soudy nepřipustily odvolání. Z těchto důvodů je řízení postiženo vadou, pro kterou je třeba rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Právní úkony a právní akty se posuzují podle právní úpravy platné v době jejich učinění či vydání. Darování nemovitostí občanem státu se v době darování pozemků státu právními předchůdci žalované neřídilo občanským zákoníkem ani hospodářským zákoníkem, ale speciálními právními předpisy – vyhláškami o správě národního majetku. Žalovaná uplatnila u příslušného orgánu restituční nárok, ale současně tvrdí, že jí to nebrání domáhat se svých nároků podle obecně platných právních předpisů. Žalobkyni jsou známa rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, v nichž zaujal právní názor, „že existence restitučních zákonů a uplatnění restitučního nároku dle nich nevylučuje možnost domáhat se svých práv podle právních předpisů obecných, jestliže konkrétní právní úkon, na jehož základě stát majetek nabyl, je právním úkonem neplatným“. Podle žalobkyně však z toho nelze vyvodit, že takový postup má být obecným pravidlem, neboť by odporoval ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., kdy „by bylo lze dospět k názoru, že pro případ žalované a logicky i případy obdobné, nebyl tento zákon snad vůbec potřebný“. Je toho názoru, že vzájemný návrh žalované má být řešen v řízení o žalovanou uplatněném restitučním nároku. Žalovaná podala vzájemný návrh na určení vlastnického práva ke sporným pozemkům jako dědička po A. Š., přičemž podle rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích z 22. 10. 1997, sp. zn. 23 C 41/97, k těmto pozemkům nemá dědické právo. Žalovaná proto nemá k podání vzájemného návrhu aktivní legitimaci a ani naléhavý právní zájem na jí požadovaném určení. Na tom nemůže nic změnit duplicitní zápis jejího vlastnického práva v katastru nemovitostí. Rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání nelze považovat za akt nicotný. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání s tím, že stejnou problematikou se dovolací soud zabýval již dříve ve svých rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 174/2002, 22 Cdo 114/99, 22 Cdo 173/2002, 22 Cdo 19/2002, 22 Cdo 2326/98 a 22 Cdo 2094/2000. Žalovaná neuplatňuje své nároky podle zákona č. 229/1991 Sb., neboť nikdy vlastnictví k předmětným pozemkům nepozbyla; to platí i pro její předchůdce. Speciální právní úprava na projednávanou věc nedopadá, poněvadž důvodem pro restituci nebylo a není převzetí nemovitostí na základě neplatného právního úkonu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Za právní otázku, která činí z napadeného rozsudku rozsudek zásadního významu, považuje dovolací soud problematiku konkurence restitučních předpisů a žalob na ochranu vlastnického práva podle obecných právních předpisů. Naproti tomu námitkami, zpochybňujícími skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení, se dovolací soud v tomto řízení nemohl zabývat (viz §241a odst. 3 OSŘ).
V dané věci soudy v nalézacím řízení rozhodly v souladu s právním názorem dovolacího soudu, vysloveným v rozsudku ze dne 28. února 2002, č. j. 22 Cdo 174/2002-96. V době rozhodování dovolacího soudu a poté i v době rozhodování soudů v nalézacím řízení nebyla judikatura jednotná v tom, zda v případě, že žalobce mohl uplatnit ve věci žalobu podle restitučních předpisů, může se domáhat ochrany podle obecných právních předpisů, přešla-li na stát věc bez právního důvodu. Velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, jemuž byla věc postoupena podle §27a odst. l Sb., zákona o soudech a soudcích, se proto v rozsudku z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001,– též za účelem sjednocení soudní praxe - zabýval řešením otázky, zda je možno uplatnit nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v případech, kdy byl dán i restituční nárok podle §6 odst. l písm. p) zákona o půdě. V tomto rozsudku Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že „z povahy zákona o půdě jako zvláštního zákona vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak než podle jejich ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat lex generali). Stanoví-li zákon o půdě určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť tento předpis stanovil některé podmínky (např. lhůty pro uplatnění nároku) odlišně. To znamená, že hledat řešení v obecném právním předpisu, ať formou požadavku na vydání věci ve smyslu §126 ObčZ nebo formou požadavku, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním. Taková speciální úprava však v daném případě nechyběla. Nárok na restituci majetku, který byl v rozhodném období, tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 státem převzat bez právního důvodu, je přiznáván zákonem o půdě, konkrétně jeho ustanovením §6 odst. l písm. p), podle něhož oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitosti bez právního důvodu … od okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí restitučního nároku nebo případně od okamžiku, kdy marně uplynula lhůta k uplatnění restitučního nároku, nelze nadále oprávněnou osobu považovat za vlastníka věci … a proto oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodně době (§4 zákona o půdě) bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (§126 odst. l ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) OSŘ, mohla-li žádat vydání věci podle §6 odst. l písm. p) zákona o půdě. To platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm nebylo ještě rozhodnuto“ (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaný nakladatelstvím C. H. Beck, sv. 27, č. C 2187). Převzetím věci bez právního důvodu je třeba rozumět převzetí věci bez platného, resp. účinného právního důvodu, tedy i převzetí na základě neplatného právního úkonu.
Protože odvolací soud se uplatněnými nároky z hledisek, vyslovených ve shora uvedeném rozhodnutí, doposud nemohl zabývat, je ve věci dán dovolací důvod uvedený v
§241 odst. 2 písm. b) OSŘ. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu