ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.721.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 721/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně K. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Č. T., a 2) J. T., zastoupených advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 831/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2003 č. j. 20 Co 467/2003-192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. prosince 2003, č. j. 20 Co 467/2003-192, potvrdil ve správném znění v označení žalobkyně K. K., rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. května 2003, č. j. 6 C 831/97-169, kterým bylo určeno, že „žalobkyně je vlastnicí hospodářských staveb sestávajících z bývalého mlátku, nyní kůlny pro uskladnění paliva, nadzemního sklepa při domě č. p. 153 v O., postavených na části stavební parcely č. 17/1 v O., označené jako díl „a“ podle geometrického plánu č. 75-145/93 ze dne 30. listopadu 1993, zapsané v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu v N. na LV č. 476 pro obec a katastrální území O.,“ a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně uzavřela 20. 6. 1974 s manžely J. a V. F. kupní smlouvu, podle které zakoupila dům čp. 153 se stavebním pozemkem parc. č. 17/2 v kat. území O. za kupní cenu 15.976 Kč. Podkladem pro kupní cenu byl znalecký posudek arch. K., který popsal prodávaný domek jako přízemní obytné stavení s přístavbou hospodářských objektů k osobní spotřebě, a kupní cena obsahovala jak cenu domu a pozemku, tak mlátku a sklepa. Žalobkyně bydlela v domě už od roku 1972, kdy jí byl byt v domě přidělen jako náhradní. Ještě před rokem 1974 byly v domě provedeny stavební úpravy (vestavění předsíně, výměna oken a dveří, oprava stropů, elektrického vedení a omítek) a po uzavření kupní smlouvy užívala žalobkyně jako vlastnice dům ve stejném rozsahu včetně stavebně připojené hospodářské části; tu jako přístřešek pro slepice, k uskladnění uhlí, suché WC a k přístupu na půdu. Teprve když chtěla v roce 1993 zbudovat studnu, po zaměření pozemku parc. č. 17/2 zjistila, že mlátek – kolna o výměře 31,90 m² a sklep o výměře 16,82 m² se nachází na pozemku parc. č. 17/1, který užívala od uzavření kupní smlouvy také jako dvůr. Část jí užívaného pozemku parc. č. 17/1 je v geometrickém plánu z 30. 11. 1993 vyznačena jako díl „a“ o výměře 287 m². Dům čp. 153 sloužil původně jako výměnek a byl součástí zemědělské usedlosti, ze které byl oddělen spolu s parc. č. 17/2 o výměře 123 m² v roce 1949. Zemědělská usedlost dům čp. 44 se stavebním pozemkem parc. č. 17/1 o výměře 3.680 m² přešly do vlastnictví státu a v roce 1974 byly v užívání JZD O. V roce 1992 byly vydány v restitučním řízení J. a R. S., kteří je kupní smlouvou z 2. 8. 1994 s účinky vkladu ke dni 5. 8. 1994 prodali žalovaným.
Na základě těchto zjištění vycházel soud prvního stupně z toho, že žalobkyně nenabyla vlastnictví ke kolně a sklepu kupní smlouvou z 20. 6. 1974, neboť tehdy náležely státu, když v tomto směru byl vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v rozsudku z 27. 3. 2002, č. j. 20 Co 4/2002-133. Jím byla zamítnuta žaloba na určení vlastnictví žalobkyně k oplocení předmětného dílu „a“ pozemku parc. č. 17/1 s odůvodněním, že jeho vlastnictví není mezi účastníky sporné, ohledně určení vlastnictví ke kolně a sklepu byla věc zrušena a vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále soud prvního stupně dovodil, že vlastnictví k hospodářským stavbám vydržela žalobkyně k 1. 1. 1992 podle §134 odst. l zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále „ObčZ“). S tímto závěrem se ztotožnil také odvolací soud. Shodně se soudem prvního stupně považoval žalobkyni za oprávněnou držitelku hospodářských staveb ve smyslu §130 odst. l ObčZ s poukazem na okolnosti, za kterých se jejich držby ujala, a nerušenost této držby trvající od roku 1974 k 1. 1. 1992, když k tomuto datu lze započíst i držbu věci ve státním vlastnictví, jak vyplývá z R 50/2000. Odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který rovněž uvedl, že žalovaní neprokázali neoprávněnost držby předmětných staveb žalobkyní. Jimi navržení svědci uvedli pouze to, že před plotem, který dnes na sporném pozemku stojí a který vystavěla žalobkyně, zde žádný plot nebyl, což samo osobě není důkazem o tom, že držba žalobkyně byla neoprávněná, a že ani z výměry, kterou žalovaní zpochybňují nelze dovodit, že v dobré víře nebyla. Soud prvního stupně uzavřel, že o věrohodnosti slyšených svědků neměl důvodu pochybovat ani v souvislosti s řízením vedeným u téhož soudu pod sp. zn. 4 C 35/95, v němž dospěl soud k závěru, že žalobkyně je vlastnicí předmětného dílu „a“ stavební parcely č. 17/1.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Vyslovují přesvědčení, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a to pro posouzení otázky, zda je oprávněným držitelem věcí kupující, jehož dobrá víra se opírá o znalecký posudek, který je pro účely převodu věcí vypracován, jestliže je v rozporu s kupní smlouvou. Tak tomu podle žalovaných bylo v daném případě, kdy znalecký posudek oceňuje něco jiného, než bylo v kupní smlouvě. Soudy obou stupňů se soustředily jen na popis nemovitostí ve znaleckém posudku a nezabývaly se argumenty žalovaných ohledně rozporů v oceňovaných výměrách. Žalovaní už v dovolání poukazovali na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1848/98, v němž je uvedeno, že překračuje-li plocha sporného pozemku o více jak o polovinu plochu pozemku koupeného, musí si být kupující při zachování obvyklé opatrnosti vědom, že užívá pozemek větší, než koupil. Žalovaní dále namítli, že byla zkrácena jejich práva, neboť odvolací soud rozhodl ve věci dne 3. prosince 2003, ačkoliv jejich zástupce se nemohl k jednání dostavit pro náhlou hospitalizaci, o čemž byl odvolací soud vyrozuměn. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolaní proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v dané věci by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. l písm. c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále „OSŘ“). Přípustnost podle §237 odst. l písm. b ) OSŘ nepřipadá v úvahu, neboť první rozsudek soudu prvního stupně z 12. 3. 2001, č. j. 6 C 831/97-105, byl sice v části týkající se určení vlastnictví ke kolně a sklepu odvolacím soudem zrušen, ale dalším rozsudkem z 16. 5. 2003, č. j. 6 C 831/97-169, soud prvního stupně rozhodl stejně, a to tak, že žalobě vyhověl.
Podle §237 odst. l písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle §237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu nepovažuje. Závěr soudů obou stupňů, že žalobkyně byla oprávněnou držitelkou hospodářských staveb, se neopírá jen o znalecký posudek o ceně domu čp. 153 a pozemku parc. č. 17/2, vypracovaný pro účely uzavření kupní smlouvy. I odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně s ohledem na okolnosti, za kterých byla uvedená smlouva uzavřena (žalobkyně v domě již bydlela, stav domu včetně hospodářských staveb jí byl dobře znám a také jí byl ve stejném rozsahu předán), se mohla důvodně domnívat, že podle smlouvy nabývá i předmětné hospodářské budovy. To tím spíše, že byly zahrnuty ve sjednané kupní ceně a ve smlouvě bylo také uvedeno, že se dům převádí se všemi součástmi a příslušenstvím. Pro dobrou víru žalobkyně pak svědčí i jejich popis ve znaleckém posudku. Byť hospodářské budovy výměrou překračují výměru převáděného pozemku, není použití rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1898/98 Nejvyššího soudu namístě.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné. K namítané vadě dovolací soud uvádí, že dovolací soud se v případě nepřípustného dovolání vadami řízení nezabývá. Nicméně podotýká, že zástupce žalovaných nebyl sice při jednání odvolacího soudu 2. 12. 2002 přítomen, ale jak vyplývá z podání ze 2. 2. 2002 svoji neúčast z důvodu hospitalizace pouze omluvil a odročení jednání nepožadoval.
Dovolání proti rozsudku odvolacího bylo jako nepřípustné odmítnuto /§243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ/.
Žalobkyni by vzhledem k odmítnutí dovolání příslušela podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jí však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2004
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu