ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.944.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 944/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně R. N., zastoupené advokátem, proti žalovanému A. N., zastoupenému advokátkou, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 69/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 26 Co 262/2003-111, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.450,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. března 2003, č. j. 8 C 69/2001-94, určil, že „z věcí patřících do společného jmění manželů se do vlastnictví žalobkyně přikazují nemovitosti a to podíl 207/1000: domu čp. 131, stavební parcely č. 668 o výměře 256 m², st. parcela č. 71 o výměře 89 m² a pozemkové parcely č. 318 – zahrada o výměře 327 m², vše v katastrálním území V., zapsané na LV č. 3260 u Katastrálního úřadu v T.“ (výrok I.). Žalovanému přikázal do vlastnictví rozestavěnou garáž na st. p. č. 71 v katastrálním území V. dle stavebního povolení Stavebního úřadu MěÚ ve V. čj. Výst.332/703/99 ze dne 17. 5. 1999 (výrok II.). Dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 55.000,- Kč vypořádací podíl do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). Řízení o vypořádání movitých věcí zastavil (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku (výroky V. a VI.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené 25. 1. 1993, zaniklo rozvodem rozsudkem téhož soudu z 29. 1. 2001, č. j. 5 C 209/2000-13, který nabyl právní moci 6. 3. 2001. Pro dobu po rozvodu byl nezletilý syn účastníků D. N., svěřen do výchovy žalobkyně. V průběhu řízení o vypořádání společného jmění manželů (dále „SJM“) se účastníci dohodli na vypořádání movitých věcí, žaloba byla v tomto rozsahu vzata zpět a řízení zastaveno. Kupní smlouvou z 2. 11. 1993, uzavřenou s městem V., nabyli účastníci do SJM spoluvlastnický podíl ke shora uvedeným nemovitostem v rozsahu ideálních 207/1000. Kupní cena činila 63.375 Kč. Žalovaný neprokázal, že byla zaplacena z peněz darovaných mu otcem v částkách 41.250 Kč a 10.010 Kč a babičkou A. N. ve výši 12.040 Kč. Výpovědi žalovaného a jeho rodičů o darování těchto částek považoval soud prvního stupně za nevěrohodné. Nebylo prokázáno, že uvedené částky otec žalobci předal a v kladném případě, že je žalovaný použil na zaplacení kupní ceny. Žalobkyni o darech otec žalovaného ani neinformoval. Rodiče žalovaného také nebyli přítomni předání peněžního daru A. N., informoval je o tom jen žalovaný, nevěděli ani, kdy k předání peněz mělo dojít. Babička již nemohla být vyslechnuta, neboť zemřela, a žádná písemnost o darování nebyla předložena. Spoluvlastnickému podílu účastníků k nemovitostem odpovídá podle dohody spoluvlastníků právo užívání bytu 2+1 s příslušenstvím v přízemí předmětného domu. V bytě bydlela původně babička žalovaného A. N. s druhem, která se po jeho smrti odstěhovala do domova důchodců. Účastníci pronajali byt Ing. J. M. na dobu od 1. 12. 1997 do 30. 11. 2002 s tím, že nájemné 2000 Kč měsíčně bude započítáno na rekonstrukci bytu do maximální výše 80.000 Kč. Nájemce také platil platby za služby, elektřinu, vodu a plyn, od března 2001 s výjimkou května 2001 platí správci nemovitostí měsíčně částku 662 Kč žalovaný. V bytě bydlí bez nájemní smlouvy paní K. Za trvání manželství bydleli účastníci v domě otce žalovaného, odkud se žalovaná odstěhovala před rozvodem, neboť otec žalovaného s jejím bydlením v domě již nesouhlasil. Žalobkyně nemá zajištěno stabilní bydlení, žalovaný bydlí nadále v domě svého otce. Podle znaleckého posudku znalce J. D. z 13. 9. 2002 činí obvyklá cena spoluvlastnického podílu k nemovitostem podle stavu nemovitosti ke dni rozvodu částku 110.000,- Kč. Za trvání manželství účastníci začali stavět garáž ve V. na pozemku, k němuž získali spoluvlastnické právo; garáž nebyla dokončena. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně vypořádal SJM ve smyslu §149 odst. 2 a 3 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 91/1998 Sb. tak, že přikázal spoluvlastnický podíl k nemovitostem žalobkyni s odůvodněním, že jí bylo svěřeno do výchovy nezletilé dítě a nemá zajištěno stabilní bydlení. Garáž přikázal naopak do vlastnictví žalovaného, neboť žalobkyně o ni neprojevila zájem a vzdala se práva na vypořádací podíl za garáž. Vypořádací podíl tedy soud prvního stupně stanovil jen ve výši poloviny ceny spoluvlastnického podílu na ostatních nemovitostech ve výši 55.000,- Kč.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 26 Co 262/2003-111, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že z věcí patřících do SJM přikázal do vlastnictví žalovaného podíl o velikosti 207/1000 na domu čp. 131, stojícím na pozemcích č. parc. st. 668 a st. 71, stavební parcele č. parc. st. 668, stavební parcele č. parc. st. 71 a pozemku č. parc. 318, a dále stavbu rozestavěné garáže na pozemku č. parc. st. 71, tak jak byla povolena rozhodnutím Stavebního úřadu ve V. č. j. Výst. 332/703/99 ze dne 17. 5. 1999, vše v obci a katastrálním území V., a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 55.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem žalobkyně. Tak zjistil, že ta v současné době bydlí v pronajatém bytě o velikosti 2+1 ve V. Rodiče žalobkyně vlastní rodinný dům v P., obci vzdálené od V. asi 5 km. Ve společném domě čp. 131 ve V. účastníci nikdy nebydleli, bydleli v domě rodičů žalovaného a byt, který v domě čp. 131 podle dohody spoluvlastníků domu mohli užívat, pronajímali. Do fondu oprav společného domu žalobkyně nepřispívala. V době, kdy účastníci spoluvlastnický podíl k nemovitostem kupovali, bydlela v bytě v domě čp. 131 babička žalovaného A. N. Po takto doplněném dokazování při aplikaci §149 odst. 3 ObčZ, který stanoví, že při vypořádání SJM přihlíží soud především k potřebám nezletilých dětí a k tomu, jak se kdo zaslouží o nabytí a udržení společného majetku, dospěl odvolací soud k závěru, že to byl především žalovaný, kdo se zasloužil o nabytí a udržení spoluvlastnického podílu k nemovitostem. To vyplývá z toho, že důležitou roli při možnosti koupě sehrála babička žalovaného, která ve společném domě bydlela. Dále odvolací soud vycházel z toho, že byť nebylo prokázáno, že právě na zaplacení kupní ceny spoluvlastnického podílu bylo použito peněz darovaných žalovanému jeho rodiči a babičkou, lze předpokládat, že byly použity na jiné rodinné účely. To účastníkům umožnilo, aby mohli kupní cenu zaplatit snáze ze společně našetřených prostředků. Tomu odpovídá i skutečnost, že kupní cenu 63.375 Kč byli schopni zaplatit deset měsíců po uzavření manželství za situace, kdy žalobkyně byla na mateřské dovolené. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že zatímco se žalovaná nepodílela na fondu oprav, žalovaný takto zaplatil 20.000 Kč. Pokud šlo o hledisko potřeb nezletilého syna účastníků, který byl svěřen do výchovy žalobkyně, odvolací soud vycházel z toho, že žalobkyně má zajištěno bydlení v nájemním bytě a že v domě, k němuž spoluvlastnický podíl náleží, účastníci nikdy nebydleli. Nemohl proto dospět k závěru, že přikázání spoluvlastnického podílu k nemovitostem by přispělo k uspokojení odůvodněných potřeb nezletilého syna účastníků. Odvolací soud také přisvědčil žalovanému, že by nebylo praktické, aby se stal vlastníkem garáže, nacházející se na cizím pozemku, resp. ve spoluvlastnictví žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí s tím, že spoluvlastnický podíl k nemovitostem byl přikázán žalovanému. Poukazuje na to, že účastníci žili v rodinném domku rodičů žalovaného, v němž žalovaný dosud bydlí. Žalobkyně s nezletilým synem, který jí byl pro dobu po rozvodu manželství svěřen do výchovy, musela dům opustit a zajistit si pro oba jiné ubytování. Nevlastní žádnou nemovitost a proto si pronajala byt, z kterého musí platit vysoké nájemné, s jehož úhradou jí pomáhají rodiče. Tyto nepříznivé majetkové poměry jí neumožňují, aby vedle běžných výdajů na bydlení, domácnost a potřeby nezletilého syna ještě přispívala do fondu oprav společného domu čp. 131. Nesprávné je zjištění odvolacího soudu, že větší část kupní ceny na pořízení podílu na předmětných nemovitostech pochází od rodičů a babičky žalovaného. Žalobkyně se zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že vzhledem k rozporným výpovědím svědků (přímých příbuzných žalovaného) a absenci jakýchkoli listinných důkazů nebylo tvrzení žalovaného prokázáno. Ze skutečnosti, že účastníci neužívali jako manželé předmětný byt v domě čp. 131 ke společnému bydlení, nevyplývá, že by po rozvodu manželství nemohl sloužit k uspokojování bytové potřeby nezletilého syna účastníků. Žalobkyně zdůrazňuje, že podle §149 odst. 3 ObčZ se při vypořádání SJM přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu a k tomu jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít na zřetel péči o děti a obstarávání společné domácnosti. Toto ustanovení stanoví hlediska, ke kterým je obligatorně třeba při vypořádání přihlédnout, v pořadí podle jejich významu, když prvním kritériem jsou potřeby nezletilých dětí. Teprve na posledním místě jsou zásluhy o nabytí a udržení společného jmění. Odvolací soud při určení míry přičinění podcenil její péči o nezletilé dítě a společnou domácnost. Spoluvlastnický podíl k nemovitostem měl být za stavu, kdy žalovaný má na rozdíl od žalobkyně zajištěnou stabilní možnost bydlení, přikázán do jejího vlastnictví, neboť jí byl nezletilý syn svěřen do výchovy. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se vyjádřil tak, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za správný. Mezi žalovaným a jeho synem je vřelý vztah, tráví spolu maximum času a je nepochybné, že nemovitosti budou i v případě přikázání spoluvlastnického podílu žalovanému sloužit i nezletilému synovi. Tvrzení žalobkyně, že nemá kde bydlet, je účelové, neboť i před odvolacím soudem uvedla, že než si našla nájem, bydlela v domě svých rodičů. Měla tedy stejnou možnost bydlení jako žalovaný, který rovněž bydlí v domě svých rodičů. Kromě toho přítel žalobkyně, se kterým v pronajatém domě bydlí, staví dům. Za správný považuje žalovaný i závěr odvolacího soudu, že pro přikázání spoluvlastnického podílu svědčí v jeho prospěch hledisko jeho nabytí a udržení. Odvolací soud také svým rozhodnutím napravil absurdnost situace způsobené tím, že žalovanému byla soudem prvního stupně přikázána garáž, neboť tak by se stal vlastníkem stavby na cizím pozemku, navíc bez možnosti vstupu na oplocený pozemek ve dvoře. Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ je pro posouzení věci rozhodující, zda aplikace §149 odst. 3 ObčZ provedená odvolacím soudem v této konkrétní věci je správná. Dovolací soud v této souvislosti uvádí, že odvolací soud nevycházel ze zjištění, jak nesprávně žalobkyně v dovolání uvádí, že kupní cena spoluvlastnického podílu byla zaplacena z peněz darovaných rodiči a babičkou žalovaného. Odvolací soud dospěl pouze ke zjištění (to ostatně nevylučoval ani soud prvního stupně), že peněžité prostředky žalovaný darem převzal, použil je pro potřeby rodiny a jen za těchto okolností ekonomické podmínky účastníkům umožnily, když žalobkyně byla na mateřské dovolené, aby v krátké době po uzavření manželství uspořili peníze na zaplacení kupní ceny.
Podle §149 odst. 3 ObčZ soud při vypořádání přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a obstarávání společné domácnosti.
Žalobkyni lze přisvědčit, že za primární hledisko kvalitativního vypořádání, tj. pro vypořádání v tom smyslu, kterému z manželů má být věc přikázána, považuje zákon potřeby nezletilých dětí. V daném případě šlo tedy o otázku, zda z důvodu zajištění bytové potřeby nezletilého syna účastníků, který byl pro dobu po rozvodu svěřen do výchovy žalobkyně, má jí být přikázán spoluvlastnický podíl k nemovitostem, s nímž je spojeno užívání bytu ve společném domě. Odvolací soud správně vycházel z toho, že nezletilý v předmětném bytě s rodiči nikdy nebydlel a jeho bytová potřeba je zajištěna, neboť bydlí se žalobkyní v pronajatém bytě. Správnost úvahy odvolacího soudu potvrzuje i chování žalobkyně, která se s nezletilým synem nenastěhovala do uvedeného bytu ani poté, co uplynula doba pronájmu Ing. M., neboť před odvolacím soudem uvedla, že „současný pronájem“ paní, která nyní v bytě bydlí bez písemné smlouvy, sama sjednala. Odvolací soud se pak dále správně zabýval dalšími hledisky v §149 odst. 3 ObčZ pro vypořádání uvedenými. Nepochybná je zásluha žalovaného o nabytí spoluvlastnického podílu k nemovitostem, a to vzhledem k tomu, že možnost jeho koupě byla spojena s osobou jeho babičky jako původní nájemkyně bytu, a jeho uhrazení také s peněžními prostředky darovanými žalovanému v roce 1993, použitými pro potřeby rodiny, jak již shora uvedeno. I s přihlédnutím k péči žalobkyně o domácnost a nezletilého je zřejmé, že účastníci by neměli bez podpory rodiny žalovaného možnost spoluvlastnický podíl získat a také uhradit. Konečně odvolací soud také správně pozitivně hodnotil péči žalovaného o udržení společného majetku, když žalobkyně sama u odvolacího soudu uvedla, že o povinnosti tyto poplatky platit do vypořádání ani nepřemýšlela. Odvolacímu soudu v jeho úvahách při skutkových zjištěních, které učinil v rámci svého uvážení, nelze pak nic významného vytknout.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalobkyně v dovolacím řízení a z toho, že žalovanému náklady dovolání vznikly (§243b odst. 5, §224 odst. l, §151 odst. l a §142 odst. 1 OSŘ). Ty představují odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §3 bodu 5, §4 odst. 1 a 3, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 6.375,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, tedy celkem 6.450,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. července 2004
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu