Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2004, sp. zn. 25 Cdo 1495/2003 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1495.2003.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1495.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1495/2003 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobkyně I., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované S. s. M. k., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, za účasti Č. p. a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 21.816,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 17/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. listopadu 2002, č. j. 11 Co 269/2002-93, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 15. 10. 2001, č. j. 8 C 17/2000-48, ve znění usnesení ze dne 10. 4. 2002, č. j. 8 C 17/2000-66, uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila 21.816,- Kč s 13% úrokem z prodlení od 20. 8. 1999 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 26. 7. 1999 utrpěla škodu na svém osobním motorovém vozidle tovární značky BMW 325 tds, SPZ …, s nímž její statutární zástupce J. R. při jízdě po silnici č. 2/450 ve směru od Restaurace H. do obce S. R. vjel do dvou výtluků ve vozovce o rozměru 1 m x 1,3 m x 10 – 12 cm a poškodil tak disk kola a pneumatiku, na jejichž opravu s nutným seřízením nápravy žalobkyně vynaložila 21.816,- Kč. Soud dovodil, že žalovaná jako správce komunikace za tuto škodu odpovídá podle §27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích; popsaný výtluk hodnotil jako závadu ve sjízdnosti, a to i za situace, kdy bylo nesporné, že povrch vozovky byl ve špatném stavu a nacházely se v něm i jiné, menší výtluky. Žalovaná neprokázala, že závadu nemohla odstranit, a vzhledem k tomu, že místo neopatřila dopravním značením, které by na závadu ve sjízdnosti upozorňovalo, naplnila podle názoru soudu podmínky odpovědnosti i podle §420 odst. 1 obč. zák. za porušení povinnosti stanovené ustanovením §415 obč. zák. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 11. 2002, č. j. 11 Co 269/2002-93, k odvolání žalované a vedlejší účastnice rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost k zaplacení částky 21.816,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 26. 2. 2000 do zaplacení, změnil jej v části výroku týkající se zaplacení 13% úroku z prodlení od 20. 8. 1999 do 25. 2. 2000 a 3% úroku z prodlení od 26. 2. 2000 do zaplacení tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Na základě skutkového zjištění soudu prvního stupně, které odvolatelky nezpochybňovaly, dovodil, že výtluky hluboké 10 – 12 cm představují změnu ve sjízdnosti komunikace, neboť je nelze předvídat ani při pohybu vozidla přizpůsobenému stavebnímu stavu vozovky; v dané věci řidič vozidla žalobkyně při prokázané rychlosti 40 km/h mohl předvídat jisté nerovnosti a výtluky, nikoliv však natolik výraznou závadu ve sjízdnosti. Žalovaná přes poučení odvolacího soudu podle §118a odst. 3 o.s.ř. nenavrhla žádné důkazy ohledně zproštění se odpovědnosti, tj. ke svému tvrzení, že nebylo v mezích jejích možností závadu ve sjízdnosti odstranit. Důkazy, které navrhovala ke zjištění pravidelnosti kontrol komunikace, odvolací soud neprovedl s odůvodněním, že z hlediska liberačního důvodu podle §27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb. nejsou významné. Odvolací soud neshledal ani spoluzavinění na straně žalobkyně jednak proto, že nejde o odpovědnostní vztah podle občanského zákoníku, jednak proto, že bylo prokázáno, že řidič přizpůsobil rychlost jízdy stavu vozovky. Žalovaná v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a nesprávné právní posouzení věci spatřuje především v nesprávné aplikaci ustanovení §27 odst. 2 a §26 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., podle nichž soudy obou stupňů dovodily odpovědnost žalované za škodu způsobenou závadou ve sjízdnosti. Namítá, že závada ve sjízdnosti musí být závadou ojedinělou, zatímco předmětná komunikace byla ve velmi špatném stavu a výtluků se zde nacházelo větší množství. Dovolatelka zpochybňuje zjištění odvolacího soudu ohledně rychlosti jízdy řidiče, která nebyla nijak prokázána, a za jisté nepovažuje ani to, zda ke škodě došlo skutečně vjetím vozidla do výtluku. Vytýká odvolacímu soudu, že ji vyzval k důkazním návrhům, avšak jí předložené důkazy k rozsahu a četnosti kontrol komunikace neprovedl, čímž jí znemožnil prokázat, že kontroly prováděla v souladu s požadavky vyplývajícími z vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, a že jí tak znemožnil prokázat liberační důvod spočívající v nemožnosti odstranit závadu běžnou údržbou. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Rozhodnutí soudů obou stupňů označila za spravedlivá a zákonná a ztotožnila se se závěrem odvolacího soudu, že žalovanou navržený důkaz ke kontrolám komunikace by nemohl vést ke skutkovému zjištění významnému pro naplnění liberačního důvodu. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolatelka namítá zejména nesprávné použití ustanovení §27 odst. 2 a §26 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb. odvolacím soudem s poukazem na to, že závada ve sjízdnosti je ojedinělou změnou sjízdnosti komunikace. Podle §27 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění zákonů č. 281/1997 Sb., č. 259/1998 Sb., č. 146/1999 Sb. (tj. ve znění účinném k okamžiku vzniku škody), uživatelé dálnice, silnice nebo místní komunikace nemají nárok na náhradu škody, která jim vznikla ze stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto pozemních komunikací. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace odpovídá za škody vzniklé uživatelům těchto pozemních komunikací, jejichž příčinou byla závada ve sjízdnosti, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit. Podle §26 odst. 1 citovaného zákona dálnice, silnice a místní komunikace jsou sjízdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb silničních a jiných vozidel přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení stavebním stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich kvalita, stupeň opotřebení povrchu, podélné nebo příčné vlny, výtluky, které nelze odstranit běžnou údržbou, únosnost vozovky, krajnic, mostů a mostních objektů a vybavení pozemní komunikace součástmi a příslušenstvím. Podle odstavce 6 závadou ve sjízdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve sjízdnosti dálnice, silnice nebo místní komunikace, kterou nemůže řidič vozidla předvídat při pohybu vozidla přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Podle §9 odst. 1 věty první vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, cílem údržby a oprav je odstranit závady ve sjízdnosti, opotřebení nebo poškození komunikace, jejích součástí a příslušenství. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení běžná údržba zahrnuje zejména drobné místně vymezené práce, včetně ošetřování silniční vegetace. Z této úpravy je zřejmé, že závadou ve sjízdnosti je natolik významná změna (zhoršení) sjízdnosti komunikace, která je sice odstranitelná běžnou údržbou, avšak svým charakterem se natolik vymyká stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace a povětrnostním vlivům, že řidič ani při obezřetné jízdě respektující stav komunikace či případné důsledky povětrnostních vlivů nemůže její výskyt předpokládat a účinně reagovat při řízení tak, aby závada neovlivnila jeho jízdu a nevznikla tím škoda. Ze zákona přitom nevyplývá, že závada ve sjízdnosti se nemůže nacházet v místě nekvalitního stavebního stavu komunikace; není tedy vyloučeno, aby se v místě, kde je stavební stav komunikace poznamenán četnými výtluky, vyskytovala závada ve sjízdnosti představovaná výtlukem natolik rozsáhlým (hlubokým), že vzhledem k okolnímu stavu vozovky jde o takovou změnu sjízdnosti, kterou řidič nemůže předvídat ani tehdy, přizpůsobí-li způsob jízdy špatnému stavu komunikace. Právní závěr odvolacího soudu, že špatný technický stav komunikace nevylučuje, aby se na ní nacházela závada ve sjízdnosti, jestliže jde o takovou změnu sjízdnosti, kterou nelze předvídat ani při způsobu jízdy přizpůsobeném špatnému technickému stavu vozovky, je tudíž správný, odpovídá znění zákona i ustálené judikatuře k otázkám odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve sjízdnosti; napadený rozsudek z tohoto pohledu nepředstavuje rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., pro které by bylo možno založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. I když žalovaná v dovolání uvedla, že uplatňuje pouze dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), vyplývá z vylíčení důvodů dovolání, že nesouhlasí rovněž s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci jednak v otázce příčiny vzniku škody (zpochybňuje závěr, že škoda vznikla vjetím vozidla do výtluku, který svými rozměry přesahoval rozměry ostatních výtluků) a způsob jízdy řidiče (nepovažuje za prokázanou rychlost jízdy 40km/h). Z toho je zřejmé, že ve skutečnosti dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu především v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Skutečným obsahem dovolání je tak zejména námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), tato okolnost však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže. Dovolatelkou tvrzená vada řízení spočívající v okolnosti, že odvolací soud neprovedl jí navržené důkazy, ačkoliv ji k doplnění důkazů vyzval, a znemožnil jí tím prokázat liberační důvod, je svojí povahou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a současně dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který však lze uplatnit, jen jestliže je dovolání přípustné. Navíc je zřejmé, že odvolací soud v tomto směru nepochybil, neboť důkazy, které žalovaná navrhla k prokázání okolnosti, v jakém rozsahu prováděla kontrolu stavu komunikace, nejsou důkazy způsobilými prokázat existenci tzv. liberačního důvodu podle ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., který je založen na objektivní nemožnosti závadu běžnou údržbou odstranit, nikoliv na řádném provádění kontroly. Ze všech těchto důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu ohledně dovoláním uplatněných právních otázek považovat po právní stránce za zásadně významné a nelze dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud ČR proto její dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Na základě výsledku dovolacího řízení bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, nelze náklady, jež vznikly žalobkyni v dovolacím řízení za odměnu advokáta za sepis vyjádření k dovolání, v němž se vyjadřuje k jedné dílčí otázce týkající se věci samé a otázku přípustnosti dovolání opomíjí, považovat za potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. června 2003 JUDr. Petr Vojtek, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/30/2004
Spisová značka:25 Cdo 1495/2003
ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1495.2003.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
§26 odst. 3 písm. c) předpisu č. 13/1997Sb.
§27 odst. 2 písm. c) předpisu č. 13/1997Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20