ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1034.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1034/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ing. Jana Huška a soudců doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce T. T., zast. advokátem, proti žalovaným 1/ I. T., 2/ J. B., zast. advokátem, 3/ J. C., dříve B, o zpřístupnění bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočce v Havířově pod sp.zn. 25 C 213/94, k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.1.2000, čj. 13 Co 1430/99-291, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.1.2000, čj. 13 Co 1430/99-291, uvedeném v části I., 2. odstavci, se zamítá.
II. Dovolání žalobce proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.1.2000, čj. 13 Co 1430/99-291, uvedeným v části I., 4. odstavci a části II., 2. a 4. odstavci, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit 2. žalovanému na nákladech dovolacího řízení 575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta 2. žalovaného.
IV. V poměru mezi žalobcem a 1. a 3. žalovanou žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31.1.2000, č. j. 13 Co 1430/99-291, změnil rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 15.12.1998, čj. 25 C 213/94-216, ve výrocích uvedených v bodech I. a III. tak, že návrh, aby žalovaní 1/ až 3/ byli zavázáni společně a nerozdílně žalobci zpřístupnit byt č. 24 v bloku č. 356 v H.-Š., K. 9c/294 a umožnit mu v tomto bytě bydlení, se zamítá; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že okresní soud správně zjistil skutkový stav. Poté, co se manželé T. T. (žalobce) a I. T. (1. žalovaná) ke dni 8.6.1990 rozvedli, se stala na základě dohody o zrušení práva společného užívání družstevního bytu ze dne 12.7.1990 (bytu č. 24) výlučným uživatelem předmětného družstevního bytu a členem družstva 1. žalovaná. Dne 26.1.1991 uzavřel žalobce s 1. žalovanou opět manželství a tím jim vzniklo znovu jejich právo společného nájmu bytu č. 24 a od 1.1.1992 se toto právo přeměnilo na právo společného nájmu družstevního bytu. Rozvodem manželství ke dni 14.9.1996 nastal podle odvolacího soudu mezi žalobcem a 1. žalovanou stav podřaditelný pod ustanovení §705 odst. 2 obč. zákoníku v novelizovaném znění. První žalovaná se tak dostala do postavení rozvedeného manžela, který nabyl právo nájmu družstevního bytu před uzavřením manželství (§705 odst. 2, 1. věta, část za středníkem obč. zákoníku). Žalobcova práva k předmětnému bytu pak vyplývají z ustanovení §712 odst. 3, 1. věty obč. zákoníku, podle něhož mu při vyklizení bytu postačí poskytnout náhradní ubytování a pokud jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, může soud vyklizení vázat na zajištění náhradního bytu.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že 1. žalovaná za trvání v pořadí druhého manželství se žalobcem v rozporu se skutečností učinila před bytovým družstvem v H. prohlášení, že s manželem nežije ve společné domácnosti a bez souhlasu žalobce v době trvání manželství převedla členská práva a povinnosti ke spornému bytu na manžele J. a J. B.; byt manželů B. v P.-K., Z. ul. 87, byl převeden nikoliv na 1. žalovanou, ale na její rodiče, manžele K. Žalobce měl právo dovolat se relativní neplatnosti smlouvy o převodu členských práv podle ustanovení §701 a §40a obč. zákoníku. Toto právo však žalobci svědčilo jen po dobu, po kterou trval jeho společný nájem družstevního bytu. V pořadí druhé manželství žalobce s 1. žalovanou bylo rozvedeno ke dni 14.9.1996, tím žalobci zaniklo právo společného nájmu předmětného bytu. Žalobce s 1. žalovanou k datu právní moci rozsudku o rozvodu jejich manželství (druhého) nebydlel ve sporném bytě a k uvedenému datu měl k dispozici bydlení odpovídající náhradnímu ubytování, jehož zajištěním by jinak bylo vyklizení bytu podmíněno (§712 odst. 3 a 4 obč. zákoníku).
Vzhledem k uvedenému dospěl odvolací soud k závěru, že v posuzované věci je rozhodující, že žalobce měl k dispozici odpovídající bydlení, a není významné, že si tuto náhradu zajistil sám. Dále nepřichází v úvahu, aby se bývalému manželu (v daném případě žalobci), který byt vyklidí poté, co si zajistí odpovídající bytovou náhradu, později bez časového omezení obnovilo právo v bytě bydlet v důsledku toho, že bytovou náhradu pozbyl.
Odvolací soud proto rozhodl tak, že požadavek žalobce na zpřístupnění bytu a umožnění bydlení v něm zamítl.
Dovoláním ze dne 3.7.2000, doplněným podáním ze dne 30.1.2002 (po ustanovení právního zástupce soudem) napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích uvedených v části I., odstavci 2. a 4. a v části II., odstavci 2. a 4. (zamítnutí návrhu, aby žalovaní 1/ až 3/ byli zavázáni společně a nerozdílně navrhovateli zpřístupnit byt č. 24 v ul. K. 9c/294 v H.-Š. a umožnit mu v bytě bydlení, rozhodnutí o nákladech řízení).
Dovolatel opírá přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, a namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
V dovolání žalobce dále uvedl, že odvolací soud prokázaná skutková zjištění nesprávně právně posoudil, neboť převedla-li 1. žalovaná za trvání manželství se žalobcem členská práva k bytu na jiné osoby, aniž získala právo nájmu bytu jiného, dotkl se tento převod práva společného nájmu bytu žalobce a 1. žalované. Dohoda o převodu členských práv a povinností je bez souhlasu žalobce relativně neplatná a žalobce se relativní neplatnosti dovolal vůči všem účastníkům řízení svým návrhem na zahájení řízení o neplatnost předmětné dohody. Podle názoru žalobce by bylo možné dovodit i absolutní neplatnost dohody o převodu členských práv a povinností, neboť jednání 1. žalované lze kvalifikovat jako obcházení zákona, a to ustanovení §685 odst. 1 a §700 odst. 1, 2. věty obč. zákoníku, protože nájem bytu je chráněn, společní nájemníci mají stejná práva a povinnosti, která trvají i v případě výměny bytu, a pokud by žalobce a 1. žalovaná vyměnili družstevní byt za jiný družstevní byt, vzniklo by k novému bytu kromě společného nájmu i společné členství manželů v družstvu dle ustanovení §703 obč. zákoníku.
Dovolatel dále v dovolání uvedl, že 1. žalovaná neměla zájem o soužití se žalobcem, opustila společnou domácnost a odstěhovala se do Prostějova. Převodem členských práv a povinností na 2. a 3. žalovaného, aniž by získala jiný družstevní byt, znemožnila vznik společného nájmu bytu a žalobce ztratil možnost bydlet jak v předmětném bytě, tak i v bytě 1. žalované v Prostějově, který získala do podnájmu od svých rodičů – manželů K. Toto jednání 1. žalované lze považovat za jednání in fraudem legis, neboť svým účelem obchází zákon, konkrétně ustanovení o ochraně nájmu bytu a takový úkon, v tomto případě dohoda o převodu členských práv a povinností, je podle §39 obč. zákoníku absolutně neplatná.
Dovolatel je dále toho názoru, že mu nebyla ve smyslu ustanovení §712 odst. 3 obč. zákoníku po rozvodu manželství zajištěna bytová náhrada – náhradní ubytování. V době rozvodu byly podle dovolatele dány důvody zvláštního zřetele hodné, odůvodňující nárok na náhradní byt. Takovou okolností bylo, že se žalobce ocitl ne vlastní vinou v tíživé situaci bez možnosti důstojného a uspokojivého bydlení.
Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 3 o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 24.3.2004 se k dovolání vyjádřil 2. žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že dovolatel založil své dovolání na dvou námitkách, a to že dohoda o převodu členských práv a povinností, kterou uzavřela 1. žalovaná s žalovanými 2/ a 3/ je absolutně neplatná a že mu po rozvodu manželství nebyla zajištěna bytová náhrada, dokonce ve formě náhradního bytu.
Podle 2/ žalovaného je porušení ustanovení §701 odst. 1 obč. zákoníku zákonem výslovně prohlášeno za relativně neplatné. Výlučnou nájemkyní předmětného bytu se po rozvodu manželství stala 1. žalovaná a právo nájmu žalobci zaniklo a zůstalo mu právo v bytě bydlet do zajištění náhrady, kterou je podle ustanovení §712 odst. 3 obč. zákoníku náhradní ubytování. V době rozhodování soudu měl žalobce náhradní ubytování zajištěno, a proto se nemůže domáhat zpřístupnění bytu.
Pokud dovolatel tvrdí, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, jde o tvrzení nová a jako taková nejsou zásadně v dovolání přípustná.
Druhý žalovaný proto považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to je podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, bylo vydáno dne 15.12.1998, projednal odvolací soud odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podle dosavadních právních předpisů (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb). Nejvyšší soud proto dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále též jen „o.s.ř.“.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (10a o.s.ř.) nejprve posoudil dovolání podle ustanovení §240 odst. 1 a §241 odst. 1, 2 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též, po jeho ustanovení soudem, sepsáno.
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., jak soudí dovolatel; správně jde s ohledem na výše uvedené, o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
V dovolání dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku uvedeném v části I., 2. odstavci, v němž změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že návrh, aby žalovaní 1/ až 3/ byli zavázáni společně a nerozdílně žalobci zpřístupnit byt č. 214 v bloku č. 356 v H.-Š., K. 9c/254, a umožnit v tomto bytě bydlení, zamítl. V tomto případě je dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť v tomto výroku byl změněn odpovídající výrok rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel dále napadl rozsudek odvolacího soudu ve výrocích uvedených v části I., 4. odstavci (v němž odvolací soud uložil žalobci zaplatit 2. žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 1.150,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce), v části II., 2. a 4. odstavci (v nichž odvolací soud uložil žalobci povinnost zaplatit 2. žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.150,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce a dále žalobci uložil povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu v Karviné na soudním poplatku z odvolání 1.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku). V těchto výrocích bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení před soudy. Toto rozhodování je svojí povahou usnesením soudu (§167 odst. 1 o.s.ř.), a to i když je obsaženo v rozsudku. Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodováno o nákladech řízení, není přípustné, neboť přípustnost dovolání nevyplývá z ustanovení §238a o.s.ř.
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda v části, v níž je dovolání přípustné, je i důvodné, a to z důvodu uplatněného dovolatelem v dovolání, tj. zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
V dovolání dovolatel obsahově vymezil uvedený dovolací důvod předně tak, že lze dovodit, že dohoda o převodu členských práv a povinností ze dne 10.6.1993, uzavřená bez souhlasu žalobce za trvání jeho manželství s 1. žalovanou, je relativně neplatná a že lze dovodit i její absolutní neplatnost, neboť obchází zákon, a to §39 obč. zákoníku.
Podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podat z důvodu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné mj. tehdy, jestliže odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, popř. ji nesprávně aplikoval.
Ze skutkového zjištění učiněného odvolacím soudem, které dovolatel nezpochybnil, vyplývá, že 1. žalovaná za trvání manželství se žalobcem a v době, kdy trval společný nájem předmětného družstevního bytu těmito manžely, převedla dohodou o převodu členských práv a povinností ze dne 10.6.1993 práva a povinnosti spolu s právem nájmu předmětného bytu na 2. žalovaného, a to bez souhlasu žalobce.
Odvolací soud na základě tohoto skutkového stavu dospěl k závěru, že dohoda ze dne 10.6.1993 o převodu členských práv a povinností je relativně neplatná a žalobce se mohl této neplatnosti dovolat avšak pouze po dobu, po níž trvalo jeho společné nájemní právo k předmětnému bytu.
Podle §701 odst. 1 obč. zákoníku může běžné věci týkající se společného nájmu bytu vyřizovat každý ze společných nájemců. V ostatních věcech je třeba souhlasu všech; jinak je právní úkon neplatný. Podle §40a obč. zákoníku, jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu mj. podle ustanovení §701 odst. 1 obč. zákoníku, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.
Žalobou ze dne 4.8.1994 se žalobce domáhal určení neplatnosti dohody ze dne 10.6.1993, avšak v průběhu řízení vzal žalobce zčásti svůj původní návrh zpět a zčásti ho změnil. Usnesením Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 25.4.1997, čj. 35 C 213/94-90, bylo řízení o určení, že dohoda o převodu členských práv a povinností k bytu č. 24 je neplatná, zastaveno, dále byla mj. připuštěna změna návrhu spočívající v tom, že žalobce se domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zpřístupnit žalobci byt č. 24; o tomto změněném návrhu poté soudy rozhodovaly.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud otázku neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností z 10.6.1993 posuzoval správně podle ustanovení §40a a §701 odst. 1 obč. zákoníku. Chybějící souhlas žalobce v době, kdy žalobci a 1. žalované svědčilo právo společného nájmu předmětného bytu, mohl způsobit neplatnost tohoto úkonu v případě, že se žalobce neplatnosti dovolal, jinak se tento úkon považuje za platný (tzv. relativní neplatnost). V daném případě je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na právním názoru, že možnost dovolat se relativní neplatnosti dohody ze dne 10.6.1993 svědčila žalobci pouze po dobu trvání práva společného nájmu předmětného bytu s 1/ žalovanou. V pořadí druhé manželství T. a I. T. bylo totiž rozvedeno rozsudkem, který nabyl právní moci dne 14.9.1996 a tímto dnem zaniklo žalobci právo společného nájmu k předmětnému bytu a podle názoru odvolacího soudu i právo dovolat se relativní neplatnosti předmětné dohody.
Podle ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Z obsahového vymezení dovolacího důvodu (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) v dovolání vyplývá, že dovolatel právní názor, na němž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu (námitka relativní neplatnosti svědčila žalobci jen po dobu trvání společného nájmu předmětného bytu), dovoláním nenapadl. Z toho je zřejmé, že v dovolacím přezkumu se nelze touto otázkou zabývat.
Dovolatel dále v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení), namítal, že mu nebyla po rozvodu zajištěna bytová náhrada dle ustanovení §712 odst. 3 obč. zákoníku, tj. náhradní ubytování.
V rámci uvedeného dovolacího důvodu lze napadat nesprávné právní posouzení věci, nikoliv již skutková zjištění soudu.
Z obsahového vymezení tohoto dovolacího důvodu v dovolání je zřejmé, že dovolatel především napadá skutková zjištění soudu ohledně této skutečnosti a teprve poté jejich právní posouzení.
Odvolací soud dospěl zejména ke zjištění, že žalobce si náhradní ubytování zajistil sám a předmětný byt vyklidil. Na základě těchto zjištění poté odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že je právně bezvýznamné, zda si náhradní ubytování zajistil sám žalobce, či zda ho pro něho zajistila 1. žalovaná.
Pokud dovolatel dále v dovolání uvedl, že v jeho případě jsou dány okolnosti hodné zvláštního zřetele odůvodňující nárok na náhradní byt, je nutné uvést, že odvolací soud neshledal, že by dovolatel v řízení tvrdil takovéto okolnosti, které by odůvodňovaly nárok na zajištění náhradního bytu. Taktéž v dovolání dovolatel neuvedl, že by takovéto okolnosti v předchozím řízení tvrdil a prokazoval.
Dovolací soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že dovolatelem tvrzený dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. není dán a rozhodnutí odvolacího soudu je v této dovoláním napadené části správné.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 1 a 4 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu uvedeného v části I., 2. odstavci pro jeho nedůvodnost zamítl a dovolání proti výroku uvedenému v části I., 4. odstavci a části II., 2. a 4. odstavci odmítl pro nepřípustnost.
O nákladech dovolacího řízení – odměně advokáta, bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a s ohledem na bod 10, hlavu I., část dvanáctou zák. č. 30/2000 Sb. podle dosavadních právních předpisů, tj. podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., tak, že neúspěšnému dovolateli bylo uloženo zaplatit 2. žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7 a §11 odst.1 písm. k/, §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
V poměru mezi žalobcem a 1. a 3. žalovanou nebyly žádnému z účastníků náklady dovolacího řízení přiznány, neboť 1. a 3. žalované podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. září 2004
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu