ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1222.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1222/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců A) M. K. a B) M. K., zastoupených advokátem, proti žalované J. Š., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 19 C 48/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2003, č.j. 36 Co 65/2000-208, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 4. 2002, č.j. 19 C 48/2000-159, ve spojení s opravným usnesením ze dne 7. 7. 2002, č.j. 19 C 48/2000-191, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k „bytu č. 2 o velikosti 2+1, IV. kategorie, sestávajícímu ze dvou pokojů a kuchyně, umístěnému v prvém poschodí domu číslo popisné 117, H. ulici č. 90 v P., Ž.“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“ nebo „dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil žalované byt vyklidit do patnácti dnů po poskytnutí náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 2. 2003, č.j. 36 Co 65/2002-208, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ve shodě s ním dovodil, že žalobci jsou vlastníky předmětného domu a že žalovaná je nájemkyní předmětného bytu (kolaudovaného jako byt o velikosti 2+1, IV. kategorie, přiděleného jí rozhodnutím bývalého Obvodního národního výboru v P. ze dne 16. 7. 1986), nikoliv však též „půdního prostoru“ nad bytem se nacházejícího, neboť tento prostor nikdy nebyl kolaudován a nestal se součástí bytu. Dále odvolací soud - poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy (rozhodnutími stavebního úřadu P. ze dne 4. 4. 1990 a ze dne 12. 2. 1990, zápisy z místních šetření ze dne 24. 10. 1995 a ze dne 3. 12. 1999, konaných za účasti zástupce stavebního úřadu, sděleními stavebního úřadu P. ze dne 13. 2. 2000 a ze dne 18. 3. 2002) – vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že rozhodnutím ONV v P. ze dne 4. 4. 1990 bylo povoleno provedení stavebních úprav v bytě žalované - vybudování místnosti v prostoru půdy nacházející se nad bytem a zřízení spojovacího schodiště z bytu, že rozhodnutím téhož orgánu ze dne 12. 2. 1990 bylo povoleno provedení stavebních úprav v předmětném bytě (zřízení koupelny, WC a předsíně, úpravy příček, dveřních a okenních otvorů), a to v obou případech za uložení povinnosti dodržet obecně závazné předpisy při provádění staveb, že žalovaná posléze (v průběhu deseti let) prováděla bez účasti státního stavebního dozoru stavební úpravy, které jsou v rozporu se stavebním povolením, neodpovídají (dispozičně ani co do použitých materiálů a technologie) schválené projektové dokumentaci a závazným technickým normám, a proto nebyly dosud kolaudovány. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaná svým jednáním hrubě porušila své povinnosti vyplývající z nájmu bytu a naplnila výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Neshledal důvodnou námitku žalované, že příslušný stavební úřad konstatoval v zápise ze dne 24. 10. 1995, že „stavební úpravy probíhají v souladu s projektovou dokumentací“, neboť tento zápis se týkal úprav půdního prostoru, který není předmětem sporu v dané věci, a nikoliv bytu. Soudy rovněž dovodily naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák., opírajícího se o potřebu bytu pro K. P., sestru žalobkyně, a na základě závěru o existenci obou výpovědních důvodů k výpovědi z nájmu přivolily; neshledaly přitom, že by výkon práva žalobců byl v rozporu s dobrými mravy, a to i s poukazem na protiprávní jednání žalované při provádění stavebních úprav. Při posouzení nároku žalované na bytovou náhradu soudy obou stupňů vycházely z ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák., podle něhož má žalovaná v případě přivolení k výpovědi dané z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. právo na zajištění přístřeší; vzhledem však k tomu, že žalobci sami podmiňovali vyklizení žalované zajištěním náhradního bytu, vázali její povinnost k vyklizení na zajištění této formy bytové náhrady. Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že žalovaná nemá právo na přiměřený náhradní byt, ale toliko na náhradní byt, který může být o menší podlahové ploše, nižší kvality a méně vybavený, popřípadě mimo obec, než je vyklizovaný byt.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká především nesprávnost jeho závěru o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. a namítá, že její jednání nemá charakter hrubého porušování povinností nájemce. Uvádí, že v dané věci byla stavební úprava v bytě povolena na žádost bývalého Bytového podniku v P., že povinnost vyplývající ze stavebního povolení přešla na J. B., jemuž byl dům vydán v roce 1991, a že i když uzavřela se jmenovaným písemnou dohodu o tom, že stavební úpravu bude provádět sama, na vlastní náklady, bylo stejně povinností stavebního úřadu, aby v rámci stavebního řízení přezkoumal, zda je zajištěno odborné vedení a provádění stavby nebo alespoň odborný dozor. Zpochybňuje dále „objektivnost“ závěrů šetření stavebního úřadu z 3. 12. 1999 svolaného stavebním dohledem a poukazuje na obsah jeho předchozí zprávy z 24. 10. 1995. Dále dovolatelka namítá, že soud měl při rozhodování vzít v úvahu možnost aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a zohlednit, že vynaložila na provedené stavební úpravy značné finanční prostředky, jakož i okolnost, že jde o rodinu s nezletilým dítětem, která je podle rozhodnutí odvolacího soudu odkázána na „méněhodnotnou“ bytovou náhradu. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém dovolacím vyjádření namítli, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, že dovolání žalované obsahuje spíše námitky proti správnosti skutkových zjištění, a navrhli, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., o něž ji opírá dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatelka brojí především proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů ve vztahu k naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák., resp. proti hodnocení důkazů, z nichž tato zjištění soudy čerpaly. Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Proti právnímu posouzení směřují dovolací námitky potud, pokud je dovoláním napadán závěr, učiněný na základě skutkového stavu, který vzaly soudy obou stupňů za prokázaný, a který – jak bylo uvedeno – dovoláním zpochybnit nelze, že dovolatelka svým jednáním hrubě porušila povinnosti vyplývající z nájmu bytu, a že je tudíž naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák.
Podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi z nájmu bytu nezakládá jakékoliv porušení povinností vyplývajících z nájemního vztahu, ale toliko takové, které dosáhne takové intenzity, že je lze posoudit jako hrubé. Nejvyšší soud zaujal právní názor (srov. jeho rozsudek ze dne 22. 4. 2004, sp.zn. 26 Cdo 85/2004), který sdílí i v projednávané věci, že v obecné rovině je třeba při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. vzít v úvahu, že zákon za hrubé porušení povinností nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi z nájmu bytu pronajímatelem, výslovně označuje neplacení nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Jde o demonstrativní (příkladmý) výčet (srov. slovo „zejména“), což znamená, že důvodem k výpovědi může být i jiné porušení povinností nájemcem, svou závažností však srovnatelné s tím, které zákon výslovně uvádí. Základním hlediskem pro posouzení intenzity porušení povinností nájemce bude tedy úvaha, zda to porušení, jehož se nájemce dopustil, je svým významem alespoň tak závažné, jako neplacení nájemného (služeb) po dobu delší než tři měsíce.
Se zřetelem k uvedenému je třeba – s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud vycházel – konstatovat, že jeho závěr o hrubém porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu a o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. je v souladu s hmotným právem a odpovídá judikatuře dovolacího soudu; napadené rozhodnutí tak nelze shledat ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. zásadně právně významným a dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího, oba soudy se aplikací uvedeného ustanovení zabývaly, a neshledaly důvod pro odepření výkonu práva žalobců dát žalované výpověď s ohledem na uvedené ustanovení. Hodnocení okolností významných pro aplikaci tohoto ustanovení v dané konkrétní věci, pak nemůže činit rozhodnutí po právní stránce zásadně významným (s obecným dosahem pro rozhodovací činnost soudů). Pokud jde o námitku, týkající se kvality bytové náhrady, lze pro úplnost odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 605/2001, uveřejněné v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, Praha 2003, pod číslem 252 (resp. rozhodnutí v něm citovaná), jež vymezuje znaky náhradního bytu.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která po procesní stránce zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.140,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2x75,-Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. července 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu