ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1317.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1317/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce E. T. A. spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. S. a 2) V. S., o vyklizení místností, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp.zn. 6 C 221/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. března 2003, č.j. 17 Co 178/2002-157, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 3. 2002, č.j. 6 C 221/2001-115 (poté, co vůči původně též žalovaným M. H., R. H. a L. H. bylo řízení zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 17. 12. 2001, č.j. 6 C 221/2001-38), výrokem I. uložil původně též žalovaným J. H. a J. H. (dále „původní žalovaní“) povinnost vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu „soubor navzájem propojených místností v 1. patře domu č.p. 140 v obci a katastrálním území Č. S., které jsou přístupné dveřmi umístěnými na čele levé chodby (z pohledu přístupu po schodišti vedoucím do 1. patra), místnost přístupnou z prostoru, do něhož se vchází třetími dveřmi od schodiště vlevo v této části chodby a další místnost, do níž se vchází prvními dveřmi od schodiště vlevo v této části chodby, výrokem II. uložil žalovaným vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu „soubor navzájem propojených místností v přízemí domu č.p. 140 v obci a katastrálním území Č. S., které jsou přístupné dveřmi umístěnými na čele levé chodby (z pohledu přístupu po schodišti vedoucím do přízemí), a další místnost, do níž se vchází prvními dveřmi od schodiště vlevo v této části chodby (dále „předmětné místnosti“); výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 1. 2003, č.j. 17 Co 178/2002-146, rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku I., zastavil (po zpětvzetí žaloby) řízení vůči původním žalovaným a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobcem a původními žalovanými. Rozsudkem ze dne 12. 3. 2003, č.j. 17 Co 178/2002-157, Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými.
Odvolací soud shledal správnými skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je od roku 1996 vlastníkem nemovitosti, v níž se předmětné místnosti nacházejí (dále „předmětná nemovitost“), že rozhodnutím bývalého Městského národního výboru v Č. S. ze dne 28. 3. 1978, č.j. Výst/78/BK/Va/7, byly tyto místnosti přiděleny žalovanému jako byt sestávající ze dvou pokojů a příslušenství a že na základě tohoto rozhodnutí byla mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce (JZD V. ú. Č. S.) uzavřena ústní dohoda o osobním užívání těchto prostor jako bytu. Zatímco soud prvního stupně vzal za prokázáno, že předmětné místnosti nebyly nikdy kolaudovány jako byt (a na základě toho dovodil, že dohoda o osobním užívání těchto prostor je pro absenci svého předmětu neplatná a žalovaní nemají právní důvod k jejich užívání), odvolací soud – poté, co vytkl soudu prvního stupně, že se při hodnocení důkazů neřídil důsledně ustanovením §132 o.s.ř. - konstatoval, že není „přímý důkaz, jak byl dům či předmětný prostor kolaudován“, a že ani účastníci netvrdili, jak a jakým konkrétním rozhodnutím byly kolaudovány; závěr o kolaudačním stavu předmětné nemovitosti nelze dovodit ani z hospodářské smlouvy z 21. 5. 1968, resp. jejího dodatku z 25. 6. 1968, které byly podkladem pro zápis v katastru nemovitostí. Dle názoru odvolacího soudu nelze mít kolaudační stav za prokázaný ani zprávou Městského úřadu v Č. S. z 20. 1. 1997, z níž se podává, že nemovitost dříve sloužila jako staveniště a ubytovna při výstavbě vodního díla R., neboť „budova mohla sloužit i jinak, než jak byla kolaudována“. Poukázal na to, že soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů pominul „listinu, kterou v roce 1978 vydal orgán, jenž měl mít o statutu předmětných prostor autentické informace a která o nich hovoří jako o bytu“, konkrétně rozhodnutí, kterým byly předmětné místnosti přiděleny žalovaným jako byt. I kdyby snad (uvedl odvolací soud) původně předmětné prostory byly kolaudovány jinak než jako byt, mohlo před vydáním tohoto rozhodnutí dojít k rekolaudaci“. Odvolací soud dovodil, že za daného stavu, kdy i ze sdělení příslušných orgánů (Městského úřadu v Č. S., bývalého Okresního úřadu v N. a Okresního archivu v N.) vyplývá, že projektová dokumentace o stavbě nemovitosti a o její kolaudaci se nezachovaly, je třeba použít ustanovení §104 odst. 1 stavebního zákona. Dospěl k závěru, že užívají-li žalovaní od roku 1978 předmětné místnosti bez závad jako byt a jsou-li tyto místnosti vzhledem ke svému stavebnětechnickému uspořádání způsobilé sloužit k bydlení, je třeba na ně pohlížet ve smyslu uvedeného ustanovení jako na byt. Uzavřel, že shora označená dohoda je platná a že na jejím základě vzniklo žalovaným právo osobního užívání bytu, které se posléze ze zákona transformovalo na právo společného nájmu bytu manžely, které dosud trvá a žaloba na vyklizení je tudíž nedůvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká, že založil svoje zamítavé rozhodnutí na odlišném hodnocení týchž důkazů, které provedl soud prvního stupně a uvádí, že se žalobci za tohoto stavu nedostalo poučení podle §118a odst. 3 o.s.ř. a nebyla mu dána možnost navrhnout další důkazy. Namítá, že závěr odvolacího soudu, který za použití ustanovení §104 odst. 1 stavebního zákona dovodil, že předmětné místnosti mají charakter bytu, nevyplývá z provedeného dokazování; skutečnost, že žalovaní místnosti po dlouhou dobu užívají jako byt, je nesporná, ale zrovna tak by je mohli užívat, pokud by nebyly bytem. Odvolacímu soudu rovněž vytýká nesprávné hodnocení důkazů a poukazuje na to, za jakým účelem byla stavba budovatelem vodního díla R. postavena, na prostorové rozmístění jednotlivých místností včetně sociálního zařízení, jakož i na to, že z okolnosti, že předmětné místnosti byly přiděleny žalovaným jako byt, nelze dovozovat (jak to učinil odvolací soud), že mohlo dojít k jejich rekolaudaci na byt, i kdyby původně o byt nešlo. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
V projednávané věci dovolatel existenci tzv. jiné vady řízení namítá (zpochybňuje postup odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu věci), vzhledem však k tomu, že vada řízení je způsobilá naplnit dovolací důvod podle §241 odst. 2 písm. a) o.s.ř. toliko za předpokladu, že mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemohou - jak vyplyne z dále uvedeného – námitky vznášené dovolatelem založit vadu ve smyslu uvedeného ustanovení.
Dovolatel dále výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že žalovaným vzniklo na základě rozhodnutí MěNV v Č. S. z 28. 3. 1978 a následně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu k předmětným místnostem právo osobního užívání bytu (které se posléze transformovalo na právo nájmu bytu). Uvedený závěr učinil odvolací soud poté, co posoudil charakter předmětných místností a dovodil, že je nutno na ně pohlížet ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 stavebního zákona jako na byt, přičemž dovolatel (byť i prostřednictvím námitek, obsahově naplňujících dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) právní posouzení charakteru předmětných místností odvolacím soudem zpochybňuje.
Podle §154 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. s účinností k 1. 1. 1992 (dále též „obč.zák. před novelou“) rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty (anebo jinými způsoby stanovenými tímto zákonem, o kterýžto případ se však v souzené věci nejedná), vzniklo občanovi právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu; na základě této dohody pak vzniklo podle §155 odst. 1 obč.zák. před novelou právo osobního užívání bytu.
Rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu mělo povahu správního aktu, na jehož náležitosti se vztahoval správní řád (srov. zákon č. 71/1967 Sb., v tehdy platném znění), přičemž soud nebyl oprávněn správnost rozhodnutí národního výboru o přidělení bytu přezkoumávat - srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1965, pod pořadovým číslem 42; k uvedenému názoru se přihlásil Nejvyšší soud např. i ve svých rozhodnutích ze dne 9. 8. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1161/97, ze dne 8. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1853/99 a ze dne 18. 10. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1003/2000, a sdílí jej i v souzené věci.
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že byly-li rozhodnutím Městského národního výboru v Č. S. ze dne 28. 3. 1978 (jehož existence je nesporná a nebyla v řízení zpochybněna) přiděleny předmětné prostory žalovanému jako byt, vzniklo na základě uvedeného správního rozhodnutí (ve spojení s následně uzavřenou dohodou o odevzdání a převzetí bytu, jejíž existence rovněž nebyla zpochybněna) právo osobního užívání bytu, které se následně změnilo na nájemní právo k bytu. Přestože tedy odvolací soud posoudil věc poněkud jinak a za rozhodující považoval (ne)existenci kolaudačního rozhodnutí ohledně předmětných místností, nemělo toto odchylné právní posouzení vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí (závěru o nedůvodnosti žaloby).
Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným, kteří měli v dovolacím řízení úspěch a kteří by tak měli právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení, v dovolacím řízení žádné náklady (dle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2004
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu