Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.09.2004, sp. zn. 26 Cdo 2386/2003 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2386.2003.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2386.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2386/2003 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce B. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. F., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 10 C 269/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2003, č.j. 42 Co 869/2002-151, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud ve Vsetíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 3. 2002, č.j. 10 C 269/99-129 (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 5. 4. 2001, č.j. 10 C 269/99-82, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2001, č.j. 9 Co 839/2001-95, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo „vyklidit družstevní byt č. 18, o velikosti 2 + 1 v domě č.p. 767 D. J.“ (dále jen „předmětný byt“, respektive „byt“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 4. 2003, č.j. 42 Co 869/2002-151, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaný se stal výlučným nájemcem předmětného bytu na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7.7.1998, č.j. 8 C 51/98-38, o zrušení společného nájmu bytu manžely, že během léta 1999 jednal žalovaný se žalobcem o půjčce peněz, že dne 5. 8. 1999 vystavil žalovaný ve prospěch žalobce směnku na částku 110.000,- Kč splatnou 7. 9. 1999, že účastníci podepsali dne 11. 8. 1999 smlouvu o půjčce (žalobce jako věřitel a žalovaný jako dlužník) na částku 108.000,- Kč s úrokem 2.000,- Kč a splatností dne 7. 9. 1999, že téhož dne (11. 8. 1999) uzavřeli dohodu, kterou se žalovaný zavazoval převést na žalobce členská práva a povinnosti k předmětnému bytu a která byla tentýž den oznámena SBD V., že týž den byla dále uzavřena nájemní smlouva ohledně předmětného bytu mezi SBD V. jako pronajímatelem a žalobcem jako nájemcem, že týž den účastníci uzavřeli smlouvu o podnájmu předmětného bytu na dobu určitou do 7. 9. 1999, a to žalobce jako nájemce a žalovaný jako podnájemce, že po podpisu uvedených smluv obdržel žalovaný od žalobce šek na 80.000,- Kč, že blíže neurčeného dne v září 1999 vrátil žalovaný žalobci 95.000,- Kč, přičemž peníze na vrácení si zčásti (55.000,- Kč) půjčil od společnosti F., s.r.o., že se žalovaný svěřil svědku Ing. M., že pokud půjčku nevrátí, mohl by o byt přijít, že žalobce je vlastníkem rozestavěného rodinného domku v kat. území J., dvou bytových jednotek v kat. území V. a bytové jednotky v kat. území R. u V. a že trestní věc podezření z trestného činu podvodu a lichvy vedená proti žalobci z podnětu trestního oznámení žalovaného byla pravomocně odložena. Oba soudy pokládaly za neprokázané tvrzení žalobce, že žalovaný mu „prodal“ předmětný byt za částku 200.000,- Kč a že žalobce předal žalovanému na základě smlouvy o půjčce ze dne 11. 8. 1999 kromě částky 80.000,- Kč další finanční hotovost. Oba soudy na základě uvedených zjištění dospěly k závěru, že žalovaný nikdy nechtěl svým projevem vůle způsobit převod členských práv a povinností v bytovém družstvu SBD V. na žalobce, že tedy z jeho strany nebyla dohoda ze dne 11. 8. 1999 uzavřena vážně, a je proto absolutně neplatná dle §37 odst. 1 občanského zákoníku. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Aniž by se zabýval otázkou jeho přípustnosti, uplatnil v něm výslovně následující důvody: a/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; b/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a c/ rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Konkrétně pak namítal (ad a/), že soud neprovedl výslech žalobcem navržených svědků, kteří se měli vyjádřit ke skutečnosti, zda žalobce disponoval finančními prostředky k úhradě ceny za převod členských práv a z jakého důvodu měl zájem předmětný byt získat. Žalobce má za to, že pro posouzení projevu vůle jsou, chybí-li přímé důkazy, podstatné i důkazy nepřímé. Dále žalobce vytýkal soudu (ad b/) jeho závěr, že žalobce neunesl důkazní břemeno ve vztahu ke koupi předmětného bytu, když se mu nepodařilo prokázat zaplacení ceny za převod členských práv. Dle názoru žalobce je dohoda o převodu členských práv a povinností upravena v §230 obch. zák., přičemž zákon nestanoví žádné podstatné náležitosti této dohody ani nevyžaduje její písemnou formu. Dohoda uzavřená mezi účastníky dne 11. 8. 1999 neobsahuje žádné ujednání ohledně úplatnosti převodu členských práv. V čl. IV. se pouze uvádí, že zůstatková hodnota členského podílu bude mezi účastníky dohody přímo vyrovnána. Ani z tohoto ustanovení dohody nevyplývá, kdy a jakým způsobem by mělo k vyrovnání účastníků dohody dojít. Dovolatel má tedy za to, že z dohody vyplývá toliko projev vůle žalovaného převést členská práva v bytovém družstvu na žalobce a nikoli požadavek na zaplacení jakékoli úplaty. Proto dle názoru dovolatele nelze ze skutečnosti, že se žalobci nepodařilo prokázat jím tvrzené zaplacení úplaty za převod členských práv, dovozovat neunesení důkazního břemene a následně i případnou neplatnost dohody pro nedostatek projevu vůle. V této souvislosti poukázal dovolatel na rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/1999 s. 106. Konečně dovolatel namítal (ad c/), že zjištění soudu o neexistenci úmyslu žalovaného trvale převést byt na žalobce bylo provedeno na základě nesprávnosti ve zjišťování skutkového stavu věci, jelikož soud nevycházel ze všech provedených důkazů, resp. je ve svém rozhodnutí nehodnotil, příp. neuvedl, z jakého důvodu je odmítá nebo pokládá za nevěrohodné. Žalobce pak v dovolání posléze uvedenou námitku konkretizoval ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, jež pokládá za významné. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření dovozuje, že přípustnost dovolání se zřejmě opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu dále jen o.s.ř.) a vyjadřuje přesvědčení že dovolání není důvodné. Dle jeho názoru jsou v dovolání pouze opakovány námitky, s nimiž se vypořádaly soud odvolací i soud prvního stupně. Žalovaný je přesvědčen, že se mu podařilo prokázat, že ke smlouvě o převodu členských práv a povinností došlo pouze z důvodu půjčky, a že soudy obou stupňů vyhodnotily důkazy v souladu s občanským soudním řádem. Správné (provedenému dokazování i rozhodovací praxi Nejvyššího soudu odpovídající) je dle názoru žalovaného též právní posouzení dohody jako neplatné dle §37 odst. 1 obč. zák. Proto žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání „jako bezdůvodné odmítl, příp. zamítl.“ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky, že dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti měnícímu výroku o nákladech řízení a proti výroku o nákladech odvolacího řízení (které nemají povahu rozhodnutí ve věci samé) žádné ustanovení občanského soudního řádu nezakládá a dovolatel proti těmto výrokům ani žádné námitky nevznáší. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (jeho potvrzujícím výrokům) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký hmotněprávní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout. Uvedené předpoklady přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. v dané věci splněny nejsou, neboť odvolací soud v odůvodnění usnesení ze dne 6. 11. 2001, č.j. 9 Co 839/2001-95, soudu prvního stupně nedal žádné závazné pokyny pro hmotněprávní posouzení věci, naopak se s jeho právním názorem na aplikaci §229 odst. 1 a §230 obch. zákoníku ztotožnil, avšak vytkl mu nesplnění poučovací povinnosti o procesních povinnostech účastníků a nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů a udělil mu pokyny k dalšímu procesnímu postupu, zejména pokud jde o potřebu komplexního hodnocení provedených důkazů. Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., dle nějž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. V projednávané věci dovolatel sice vytýká odvolacímu soudu i nesprávné právní posouzení věci (a z formálního hlediska tak uplatňuje způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), ve skutečnosti však jeho dovolací námitky (obsažené pod bodem b/ dovolání) směřují zčásti proti skutkovým závěrům odvolacího soudu (když polemizuje o tom, co obsahuje dohoda o převodu členských práv a povinností a o tom, že žalobce neunesl ohledně určitých tvrzení důkazní břemeno) a zčásti proti právním závěrům, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (pro rozhodnutí odvolacího soudu nebylo významné, že zákon nestanoví pro dohodu o převodu členských práv a povinností podstatné náležitosti ani písemnou formu a že účastníky uzavřená dohoda neobsahovala ujednání o úplatě za převod členských práv a povinností). Odvolací soud rovněž nezaložil své rozhodnutí na závěru, jenž by byl v rozporu s dovolatelem (nepřesně) citovaným judikátem, v němž byl vysloven právní názor, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat, popřípadě s ustanovením §35 odst. 2 obč. zák., z něhož vyplývá, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Není-li ujednání o úplatnosti úkonu obsaženo v listině zachycující obsah úkonu a přitom pro úkon není předepsána písemná forma, nelze vyloučit, že obsah doplňujícího ústního ujednání, případně z něj vyplývající faktické (konkludentní) chování, bude zjištěn dalšími důkazy; v takovém případě však nejde o doplnění projevu vůle výkladem ani o rozpor s jazykovým vyjádřením písemného úkonu. Lze tedy uzavřít, že přípustnost dovolání není možno dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.); samy o sobě však, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání přípustným, a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné usnesení, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Brně dne 30. září 2004 Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/30/2004
Spisová značka:26 Cdo 2386/2003
ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2386.2003.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20