ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1032.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1032/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ireny Hladíkové a JUDr. Ludvíka Davida CSc., v právní věci žalobců A/ V. H., a B/ J. H., proti žalovaným 1/ J. H., a 2/ H. H., oběma zastoupeným advokátem, o zrušení části kupní a darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp.zn. 9 C 85/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2001, č.j. 30 Co 466/2000-168, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23 .3. 2000, č.j. 9 C 85/98-113, byla zamítnuta žaloba o zrušení kupní a darovací smlouvy ze dne 11. 11. 1965, registrovaná tehdejším Státním notářstvím v M. B. pod č. REG I 584/65 ohledně nemovitostí pozemek parc. č. 884/1, 886/10, 889/5, 889/4, 1114, 1115/1, 1086/28, 1099/2, 1266/2, 1267/6, 1275/2, 1115/2, 1115/3, 1115/4, 1822/4, 1086/13, 1098/13, 1099/1, 1099/3, 314 vesměs v k.ú. D. B. a o určení vlastnictví k uvedeným nemovitostem a žalovaným byla přiznána náhrada nákladů řízení proti žalobcům. Soud prvního stupně zjistil, že zemědělské pozemky, které byly převáděny bezúplatně v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ohledně budovy, k této budově nepatřily. Žalobci neprokázali, že by pozemky byly darovány v tísni, jak má na mysli §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
K odvolání žalovaných změnil Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2001, č.j. 30 Co 466/2000-168, rozsudek soudu prvního stupně v části zrušení uvedené smlouvy ohledně pozemku parcela č. 884/1, 886/10, 889/5, 889/4, 1114, 1115/1, 1086/28, 1099/2, 1266/2, 1267/6, 1275/2, 1115/2, 1115/3, 1115/4, 1822/4, 1086/13, 1098/13, 1099/1, 1099/3, jinak napadený rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení obou řízení ve prospěch převážně úspěšných žalobců.
Odvolací soud dospěl k závěru, že pozemky, které byly bezúplatně převáděny v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, patřily k této budově a žaloba je v této části důvodná podle §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále „zákona o půdě“). Ohledně darování dalších pozemků žalobci prokázali tíseň jejich právního předchůdce ve smyslu §8 odst. 4 zákona o půdě.
Žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, vyjma potvrzující části, přičemž tvrdili přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve znění před 1. 1. 2001. Tvrdili předně existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle dovolatelů odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně posoudil podmínky podle §8 odst. 4 zákona o půdě a zejména překročil meze §213 o.s.ř.. Tato řízení měla pak za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dokazováním v odvolacím řízení založil odvolací soud nerovnost účastníků, když žalobkyni zvýhodnil jejím výslechem. Dokazováním čestným prohlášením O. N. a B. K. (která byla navíc vyhotovena ve spolupráci se stranou žalobců), namísto výslechem těchto osob jako svědků, byla porušena zásada ústnosti a přímosti. Zpochybňovali rovněž zjištění odvolacího soudu převzaté z prosté kopie místní kroniky, podle níž měl J. H. vstupovat do JZD s 10-15 ha půdy ač z kupní smlouvy ze dne 11. 11. 1965 vyplývá, že J. a A. H. vlastnili zemědělské pozemky o výměře pouze 6,238 ha. Za nesprávný považovali závěr odvolacího soudu, že žalovaní neprokázali, že by zaplatili něco nad rámec kupní ceny rodičům žalobců. Dovolatelé zdůrazňovali, že odvolací soud sám neprovedl ani nezopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, ač dospěl k odlišným skutkovým zjištěním. V tomto směru také pominul výpověď žalované.
Dovolatelé dále tvrdili existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm.c/ o.s.ř. Namítali, že z prohlášení pana H. a paní K. nevyplývá, že zemědělské pozemky by patřily k budově, ohledně které byla uzavřena kupní smlouva. Odvolacímu soudu vytýkali, že se nezabýval v tomto směru výpovědí žalované, že před JZD měli polnosti pronajaty B. Tato výpověď odpovídá tomu, co uvedl pan H., že pan B. užíval koňský potah. Pokud polnosti sloužily právě pro obživu koňského potahu, jak nasvědčuje výpověď žalované, čestné prohlášení pana H. i paní K., a vlastně i přednes zástupkyně žalobkyně (že otec a jeho bratr byli vlastníky pily a k provozu potřebovali tažné koně, které krmili úrodou ze zemědělských pozemků), nemá závěr soudu, že pozemky patřily k převáděné budově a tvořily s ní ekonomickou jednotku, oporu v provedeném dokazování. V rozložení pozemků (mimo nezemědělský pozemek parcela č.884/1) neexistuje ani místní souvislost, jak dovozuje odvolací soud, čemuž nasvědčuje katastrální mapa. Závěr odvolacího soudu, že pan H. daroval pozemky žalovaným v tísni, je v rozporu s obsahem spisu. Podle dovolatelů by musel být podán důkaz, že p. H. daroval pozemky v tísni, mimo soudem uváděnou směrnici. Naopak neexistenci tísně prokazuje samotná kupní smlouva a dotazník, pan H žalovaným sám předal veškerou dokumentaci k převáděným pozemkům a pozemky s nimi prošel.
Konečně uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. V tomto směru namítali, že na pozemek parcela č. 884/1 se nevztahuje zákon o půdě. Tento pozemek je veden v katastru nemovitostí jako zahrada, nesplňuje však materiální znak druhu kultury – užívání k zemědělské výrobě - dle §1 odst. 1 zákona č. 329/1991 Sb. Poukazovali v tomto směru na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze publikované sp. zn. 6 A 505/94. V této souvislosti namítali, že odvolací soud neprovedl jediný důkaz k souvislosti pozemku se zemědělskou výrobou.
Dovolatelé proto navrhli zrušení napadené části rozsudku a vrácení odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání a rozhodování této věci postupoval v souladu s ustanovením bodu 1, 17 hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/200 Sb., jímž byl změněn zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“). Proto jsou v tomto rozhodnutí uváděna ustanovení o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000. Zjistil přitom, že dovolání podaly k němu oprávněné osoby, zastoupeny advokátem, a stalo se tak v dovolací lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání plyne z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., když napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto napadený rozsudek odvolacího soudu v mezích plynoucích z podaného dovolání v souladu s ustanovením §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Ve vztahu k prvně uplatněnému dovolacímu důvodu podle §§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. nezjistil předně, že by odvolací soud při doplňování dokazování překročil meze dané ustanovením §213 o.s.ř. Už z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že dovolací soud řízení pouze doplňoval, a to opakovaným výslechem žalobkyně jakož i listinnými důkazy uvedenými na straně 3 rozsudku. Takovýto rozsah dokazování nevybočoval z mezí citovaného ustanovení a nevedl k odnětí odvolacího přezkumu účastníkům. Nelze přitom přehlédnout, že odlišném hodnocení skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně nevycházel z výpovědí svědků (účastníků) provedených soudem prvního stupně (srovnej k tomu blíže závěry Nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp.zn. IV.ÚS 275/98, publikovaného pod č. 79/2000 Usn. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Sama skutečnost, že soud vyslechne jen některého z účastníků, provádí dokazování v nepřítomnosti účastníka (za splnění zákonných podmínek jednat v nepřítomnosti účastníka) není způsobilá vyvolat závěr, že by byla porušena rovnost účastníků či účastníku byla odňata možnost jednat před soudem, či byla porušena zásada ústnosti a přímosti. Při skutkovém zjištění, že žalovaní nezaplatili za pozemky patřící k převáděné budově (jednalo se o bezúplatný převod), se tak odvolací soud obsahově ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Nejednalo se tak o odchylné skutkové zjištění odvolacího soudu a námitky dovolatelů v tomto směru nejsou vůbec opodstatněné. Pokud dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu hodnocení důkazů jím provedených, pak dovolacím důvodem dle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. nemohou být případné vady a omyly při hodnocení důkazů podle §132 o.s.ř. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp.zn. 28 Cdo 1638/99, publikovaný pod RNs C 148/2001 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Dovolací soud neshledal ani existenci důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Podle uvedeného ustanovení rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, zveřejněný pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak plyne z obsahu spisu a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, tento vcelku srozumitelně a jasně vyložil, z jakých dodatečných důkazů vycházel, kterým důkazním prostředkům přiznal váhu, jeho závěry jsou logické a vnitřně skloubené. Závěry odvolacího soudu tak netrpí žádnou vadou, která by odůvodňovala závěr o tom, že jeho zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Připomíná se, že soudu nelze upírat právo posoudit v rámci volného hodnocení důkazů podle §132 o.s.ř. (jež je použitelné i pro dovolací řízení – srov. §243c o.s.ř.) samostatně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o možnosti odlišného hodnocení provedených důkazů k založení dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nepostačuje.
Při shora uvedených zjištění odvolacího soudu nelze mu nic vytknout, ani pokud jde o právní posouzení věci. To se týká předně výkladu pojmu tísně a bezúplatného převodu pozemků v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily. Pro stručnost se v tomto směru odkazuje na přesvědčivé a správné závěry odvolacího soudu s tím, že už ze skutkových zjištění odvolacího soudu plyne, že předmětné pozemky souvisely s převáděnou budovou jak právně, tak ekonomicky, neboť obklopovaly dům čp. 394 a tvořily i s pozemky prodávanými jeden funkční celek. Závěr o absenci úplaty za převáděné pozemky se pak nabízel bez dalšího z výsledků důkazního řízení a shodného hodnocení, které zaujal už soud prvního stupně. I v tomto směru je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Ve vztahu k pozemkům, které byly žalovanými získány darem od Josefa Horáčka (následně v roce 1975 darovanými státu), považuje rovněž dovolací soud právní posouzení věci odvolacím soudem za správné. Odvolací soud přiléhavě připomněl dobové poměry, které bez ohledu na vůli vlastníka pozemků, vedly k tlaku státních orgánů na tzv. dobrovolné darování pozemků státu. Připomenout je třeba kvalifikovaný odkaz odvolacího soudu na tehdy používaný podzákonný pokyn, jímž byly Směrnice o postupu při registraci smluv u státních notářství a přidělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory vydané dne 15. 5. 1964 Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství č.j. 61516/64-MZ-práv. Výklad dopadu tohoto pokynu odpovídá i závěrům Nálezu Ústavího soudu ČR sp. zn. IV ÚS 85/95 ze dne 9. 10. 1995, na který rozhodnutí odvolacího soudu poukazuje. Za této situace nemá dovolací soud pochybností o správnosti posouzení věci odvolacím soudem v rozsahu přípustného dovolacího přezkumu. Dovolateli tvrzený dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. proto není rovněž dán. Dovolání bylo proto zamítnuto podle §243b odst. 1 o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaní v dovolacím řízení neměli úspěch a žalobcům náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. června 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu