Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2004, sp. zn. 28 Cdo 1074/2004 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1074.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1074.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1074/2004 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Ireny Hladíkové v právní věci žalobce arch. P. H., zastoupeného advokátem, proti žalované Dr. M. Ch., o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 25 C 175/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.10.2003, č.j. 20 Co 317/2002-118, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1.11.2001, č.j. 25 C 175/95-65, kterým byla zamítnuta žaloba na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., a to pozemku parcela č. 323/2, o výměře 208 m2, v k.ú. H., obec P. Úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly, a žádnému z účastníků tak nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, shodně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že žalobce vyzval dne 20.4.1995 povinnou osobu k vydání věci podle 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. po uplynutí prekluzivní lhůty běžící jemu do 1.10.1991. Předešlé restituční nároky (především ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 13 C 90/1999) uplatňoval žalobce s tvrzením, že je oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění před Nálezem ÚS č. 164/94 Sb., tedy že má na území tehdejší ČSFR trvalý pobyt ve smyslu §3 odst. 1 tohoto zákona a toto jeho tvrzení bylo prokázáno a žalobce takto jako oprávněná osoba také majetek restituoval. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nález Ústavního soudu č. 164/1999 Sb. (správně má být č. 164/1994 Sb.), se na žalobce jako oprávněnou osobu vztahuje a rozhodnutí soudu je tak nesprávné. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil Dovolání bylo projednáno a rozhodnuto podle občanského soudního řádu ve znění od 1. ledna 2001 v souladu s bodem 1, 15, 17, hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno po 1. lednu 2001, po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění po 1. lednu 2001. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala k němu oprávněná osoba, zastoupená advokátem, a stalo se tak v dovolací lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění od 1.1.2001 - dále „o.s.ř.“). Odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně ve věci a v úvahu přichází pouze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. Podle §237 odst. 1 písm.c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Současně se musí jednat o právní otázku, která měla pro rozhodnutí v souzené věci určující význam. Dovolatelem nastolená právní otázka má pro rozhodnutí o věci určující význam, když posouzení oprávněné osoby podle §3 zákona č.87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je podstatné pro uplatnění restitučního nároku. Podle obsahu podání spatřuje dovolatel otázku zásadního právního významu v posouzení oprávněné osoby podle §3 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění od 1.11.1994 v návaznosti na znění před 1.11.1994. Tato právní otázka byla již v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.8.1998, sp. zn. 23 Cdo 1479/98, publikovaným v Soudní judikatuře pod SJ 113/99. Nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 164/1994 Sb. umožnil realizovat nároky na vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 264/1992, 267/1992, 133/1992, 115/1992, a 116/1994 Sb. pouze občanům České republiky, jimž bránila v jejich realizaci protiústavní podmínka trvalého pobytu na území tehdejší ČSFR (nyní ČR). Tento rozsudek byl i předmětem přezkumu Ústavního soudu ČR, který podanou ústavní stížnost odmítl , když neshledal, že by postupem a rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR (jakož i soudů nižších instancí) došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky (usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 21.3.2000, I. ÚS 67/99). Skutkové závěry byly tehdy sice odlišné od nyní projednávané věci, vyslovená právní věta je však dostatečně zobecňující na případy zahrnující i skutkový stav zjištěný v souzené věci. Ústavní soud České republiky i v Nálezu publikovaném pod č. 164/l994 Sb., zdůrazňuje, že nově otevřená lhůta uvedená v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění od 1.11.1994 se týká jen osob, které se nálezem stanou osobami oprávněnými, tedy osob, které dříve nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR). Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ , odst. 3 o.s.ř. posuzuje dovolací soud pouze ve vztahu k právním závěrům, na kterých odvolací soud staví napadené rozhodnutí. Žalobce jako oprávněná osoba v restitučních věcech uplatňoval svoje nároky jako státní občan ČSFR mající trvalý pobyt na území republiky podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění před Nálezem Ústavního soudu ČR publikovaným pod č. 164/1994 Sb., a majetek také na základě prokázání trvalého pobytu na území republiky tehdy restituoval. Je tedy oprávněnou osobou, která restituovala majetek podle zákonných předpokladů zákona č. 87/1991 Sb., ve znění před Nálezem ÚS publikovaným pod č. 164/1994 Sb., a nemohl se stát oprávněnou osobou podle §3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění od 1.11.1991 Sb. Žalobci jako oprávněné osobě běžela tak prekluzivní lhůta k podání výzvy podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění před 1.11.1991 Sb., do 1. října 1991. Potvrzující napadené rozhodnutí odvolacího soudu shledal tedy dovolací soud v souladu s hmotným právem, nerozporné s rozhodováním soudů odvolacích, soudu dovolacího i ústavně konformní (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), a dovolání odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání pro nepřípustnost odmítl a žalovanému náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 30. června 2004 JUDr. Josef Rakovský, v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/30/2004
Spisová značka:28 Cdo 1074/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1074.2004.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§3 předpisu č. 87/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20