ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1547.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1547/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobkyně J. U., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení finanční náhrady podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 1034/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2004, č. j. 16 Co 206/2001-154, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2004, č. j. 16 Co 206/2001-154, se ve výrocích II. a III. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2004, č. j. 16 Co 206/2001-154, byl rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 28. 3. 2001, č. j. 4 C 1034/95-124, potvrzen sub I. pouze v té části, v níž byl žalobkyni přiznán vůči žalované úrok z prodlení ve výši 8 % z částky 69.179,- Kč od 22. 5. 2001 do zaplacení. Ve zbylé odvoláním napadené části, pokud jde o žalobu o přiznání úroků z prodlení z téže částky ve výši postupně od 26 % do 8 % od 9. 6. 1997 až do 21. 5. 2001, byl prvostupňový rozsudek změněn ve výroku II. tak, že se žaloba zamítá. Ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před oběma instancemi.
Předmětem odvolacího řízení bylo příslušenství pohledávky z titulu náhrady za nevydanou nemovitost podle §13 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“). Rozsudkem soudu prvního stupně byla žalovaná zavázána zaplatit částku 10.000,- Kč v hotovosti a též částku 59.179,- Kč v cenných papírech, nemajících povahu státního dluhopisu. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni též úrok z prodlení ze součtu obou částek již od 9. 6. 1997. Odvolací soud však omezil prodlení na období od 22. 5. 2001 s tím, že nastalo po uplynutí lhůty tří dnů od právní moci rozsudku soudu prvního stupně (18. 5. 2001), kterým byla dlužná náhrada stanovena. Odvolací soud dovodil, že teprve dnem právní moci tohoto rozsudku získala požadovaná finanční náhrada povahu dluhu ve smyslu §517 odst. 1 občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Do té doby ještě nešlo o dluh, který by byl realizován.
Proti měnícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu a návaznému výroku o nákladech řízení podala žalobkyně dovolání. S odkazem na judikaturu brojila proti právnímu názoru odvolacího soudu o povaze dluhu, kterou měl získat nárok žalobkyně až pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně. Poukazovala na skutečnost, že od začátku řízení žalovaný účelově zpochybňoval důvodnost uplatněného nároku; je tedy nutno alespoň zčásti napravit stav, kdy ohledně příslušenství se pozdě poskytnutá spravedlnost rovná spravedlnosti odepřené. Žalobkyně navrhovala, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených částech zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně zamítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně jako oprávněná osoba podala dovolání v otevřené lhůtě a je zastoupena advokátem. Přípustnost dovolání je patrna z diformity rozsudků nižších instancí (§237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu - dále „o. s. ř.“). Tvrzení dovolatelky zakládají dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. možnost nesprávného právního posouzení věci.
Dovolání je důvodné.
Ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. o finanční náhradě za nemovitost, kterou nelze vydat (případně o náhradě vyplacené na požádání oprávněné osoby), výslovně neupravilo lhůtu, ve které měla být finanční náhrada příslušným ústředním orgánem státní správy poskytnuta. Tuto lhůtu nelze z textu zmíněného ustanovení dovodit ani výkladovou extenzí.
Judikatura se dosud shodla na tom, že nevyplacením finanční náhrady tu může vzniknout dluh ve smyslu §517 o. z. Pokud jde o uplatnění nároku na náhradu oprávněnou osobou po hmotněprávní stránce, které je východiskem stanovení lhůty k plnění a případného prodlení s plněním závazku, pak se jeví vcelku nepochybným, že je jím již písemná žádost oprávněné osoby, podaná u ústředního orgánu státní správy (v jednoroční lhůtě) podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.; na roveň této žádosti je stavěna žaloba o finanční náhradu podaná přímo u soudu (k obojímu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 121/2001, a ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 28 Cdo 557/2003, publikovaná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazcích 1, 25 pod č. C 81 a C 1927). Specifická povaha plnění tu však vylučuje, aby takové uplatnění nároku založilo běh lhůty splatnosti náhrady, která má být vyplacena; překážkou je tu nejen povaha plnění spočívajícího např. též ve vydání cenných papírů, ale zejména skutečnost, že výši finanční náhrady je třeba - bez ohledu na rámec stanovený vládním nařízením č. 233/1991 Sb., příslušnými metodickými pokyny i ustanovením §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. - vždy ad hoc vyčíslit podle konkrétních okolností případu. Není tedy reálné použít, i při specialitě restitučních předpisů vůči občanskému zákoníku, některé z ustanovení kodexu o splnění dluhu, např. §563 o splnění dluhu na požádání věřitele. Stejně tak nepřichází v úvahu analogie podle (ostatně jen vzdáleně příbuzného) zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem; ani lhůta podle §15 citovaného zákona v délce šesti měsíců od uplatnění nároku u ústředního orgánu státní správy se tu nejeví být přiléhavá.
Za tohoto právního stavu vyšel dovolací soud z judikátu, na který již poukázala strana žalovaná, a sice z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, vydaného pod č. j. 28 Cdo 1829/2001-130. V tomto rozsudku dovolací soud vyslovil závěr, který v nyní posuzované věci použil soud odvolací: totiž že neposkytnutí finanční náhrady, která ještě nebyla („pevně“, v řízení před soudem) stanovena, nemá povahu dluhu podle §517 odst. 1 o. z. a jde o nárok, „který nebyl ještě realizován“. Dovolací soud se v citovaném rozsudku též opřel o tehdejší argument odvolacího soudu, že žádost o poskytnutí finanční náhrady měla žalující strana doložit znaleckým posudkem; rozhodování ministerstva o žádosti o finanční náhradu nemá povahu správního řízení a nebylo důvodu vytknout žalovanému, že plnil bezprostředně po seznámení se s výší náhrady podle znaleckého posudku – a nedostal se tak do prodlení.
Dovolací soud tedy, v rámci vyplnění mezery právní úpravy, vyslovil interpretační pravidlo, že lhůta k plnění finanční náhrady za nemovitosti podle §13 zákona č. 87/1991 Sb. začíná běžet až poté, co byla náhrada – dospěla-li věc do stádia soudního sporu – kvalifikovaně (znalecky) vyčíslena.
Nelze však uzavřít, že by toto pravidlo nemohlo vykazovat i výjimky. Ostatně jedna je a contrario patrna i z argumentačních opor posledně citovaného judikátu: lze oprávněně požadovat po žalobci, aby vstoupil do soudního řízení o finanční náhradu se znaleckým posudkem o její výši, když velmi často následují námitky proti takovému posudku a poté nařízení nového znaleckého posudku soudem? Nezbývá tedy, než vždy vzít v úvahu zvláštní okolnosti projednávané věci. V této věci byly okolnosti spojené s uplatněním nároku, k němuž došlo ještě ze strany (v mezidobí zemřelého) manžela žalobkyně M. U., obzvláště citlivé. Původní žalobce vyzval jako oprávněný Ministerstvo financí ČR k poskytnutí náhrady již v roce1992, jak vyplývá z odpovědi ministerstva datované dne 15. 1. 1993. Žalobu podal M. U. s účinky zahájení řízení dne 19. 12. 1994; v žalobě byla požadovaná částka náhrady rámcově vyčíslena (částkou 10 tis. Kč plus vydání cenných papírů v hodnotě 90 tis. Kč). V následném soudním řízení byla prokázána žalobcova tíseň při darování nemovitostí státu podle §6 odst. 1 písm. d/ zákona č. 87/1991 Sb. Prvostupňový Okresní soud v Jihlavě nejprve považoval za vhodné vyslovit mezitímním rozsudkem z 18. 10. 1996, že nárok na finanční náhradu je co do právního základu důvodný. Poté však Krajský soud v Brně, aniž by využil poučení žalobce, z formálního důvodu (nepřesnost v označení strany žalované) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; stalo se tak dne 7. 9. 1999. Poté již soud prvního stupně nespoléhal na mezitímní rozsudek a nechal znalcem vyčíslit výši náhrady za neprávem odňaté a v mezidobí již odstraněné stavby. Závěry znaleckého posudku měl zástupce žalobkyně k dispozici od 14. 12. 2000 a dne 28. 2. 2001 změnil (doplnil) žalobu u soudního jednání tak, že žaloval též vyčíslený úrok z prodlení. Úrok byl požadován od 9. 6. 1997; právní skutečnost, případně spojená s tímto datem, však není v procesních projevech či podáních strany žalující blíže vysvětlena. Strana žalovaná reagovala na změnu žaloby nejprve vznesením námitky promlčení nároku ve tříleté obecné lhůtě podle §101 o. z. s tím, že důvodný může být jen požadavek na zaplacení příslušenství pohledávky tři roky zpětně od změny žaloby, tedy od 28. 2. 1998. Poté se odvolala na posledně citovaný judikát Nejvyššího soudu a přiklonila se k závěru, že dluh ohledně příslušenství náhrady nevznikl vůbec, neboť byl – jak dovodil nyní odvolací soud – „realizován“ až právní mocí rozsudku o výši finanční náhrady, a po uplynutí třídenní lhůty k plnění, došlo k prodlení až ode dne 22. 5. 2001.
Vzhledem k výše shrnutým okolnostem průběhu soudního sporu, které rozhodně nelze přičíst k tíži původnímu žalobci jako oprávněné osobě, je dovolací soud toho názoru, že přiléhavým řešením posuzované věci je připustit výše uvažovanou výjimku ze stanoveného interpretačního pravidla a přiznat žalující straně hmotněprávní účinky uplatnění nároku na finanční náhradu, včetně vzniku prodlení po uplynutí třídenní (per analogiam procesní) lhůty k plnění, již počínaje dnem 19. 12. 1994, kdy bylo řízení zahájeno. Uplatnila-li pak strana žalující procesní cestou nárok na úrok z prodlení dne 28. 2. 2001, pak je důvodná námitka promlčení (opřená o tříletou obecnou lhůtu) vznesená žalovanou a jejím důsledkem musí být přiznání příslušenství od 28. 2. 1998. Je tedy namístě přiznat žalobkyni úrok z prodlení v příslušné procentní sazbě s počátkem nikoli od 9. 6. 1997, jak žádá, ale až od 28. 2. 1998 a poté do 21. 5. 2001 (dále již bylo žalobě vyhověno).
Proto dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku II. i v návazném výroku III. o nákladech řízení a věc vrátil témuž soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
V následném řízení, v němž je vázán právním názorem dovolacího soudu, rozhodne odvolací soud též o nákladech dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. prosince 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v.r.
předseda senátu