ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1590.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1590/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobce České republiky – Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy se sídlem v Praze 1, Karmelitská 7, zastoupeného advokátem, proti žalované J. M., zastoupené v dovolacím řízení advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 65/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2004, č.j. 20 Co 14/2004-37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 1.025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2003, č.j. 12 C 65/2002-16, kterým bylo žalované uloženo vyklidit a vyklizené předat nebytové prostory v přízemí domu čp. 1035 v P., sestávající z vinárny s příslušenstvím, o výměře a bližším určení jak uvedeno ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Žalobkyni nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 12. 10. 1993, uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce (P. c. P., státní příspěvková organizace) a žalovanou je absolutně neplatná. Neplatnost této smlouvy spatřoval ve třech důvodech, a to:
– v absenci předchozího souhlasu obecního úřadu ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor v tehdejším znění;
– souhlas byl sice udělen 13. 12. 1993, ale šlo o souhlas dodatečný, a kromě toho daný za účelem provozování prodejny sudových vín, nikoli poskytování služeb veřejného stravování (pro kterýžto účel byla předmětná smlouva uzavřena);
– pro neurčitost ujednání o výši nájemného ve smlouvě, placeného po uplynutí pětileté sjednané doby určité;
– protože smlouva o nájmu nebytových prostor, ač se týkala státního majetku, neobsahovala v rozporu s §9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb. o hospodaření s národním majetkem dohodu o udržování majetku a zejména o možnosti odstoupení pronajímatele od smlouvy při zjištění, že majetek je užíván v rozporu se smlouvou nebo bude-li pronajímatel potřebovat věc pro plnění svých úkolů.
Žalovaná tedy podle odvolacího soudu užívala nebytové prostory bez právního důvodu a z toho vyplývá povinnost je vyklidit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla v něm, že nájemní smlouva nepotřebovala k platnosti souhlas orgánů obce. Byla totiž uzavřena ve vztahu ke skladovacím prostorám, a smluvní text ze dne 12. 10. 1993 umožňoval provedení stavebních úprav. Týž den žalovaná požádala pronajímatele o souhlas k rekonstrukci prostor na prodejnu sudových vín a tento souhlas byl pronajímatelem dán 14. 10. 1993. Za takového stavu byl souhlas Obvodního úřadu v P. ze dne 13. 12. 1993 nikoli dodatečný, ale zcela nadbytečný. Rozhodné bylo povolení změny stavby týmž úřadem dne 8. 12. 1993, které nabylo právní moc 4. 1. 1994. Teprve tímto rozhodnutím se ze skladovacích prostor staly prostory určené k provozování obchodu a služeb, takže souhlas Obvodního úřadu pro P. ze dne 13. 12. 1993 byl ve skutečnosti, vzhledem k odložení počátku nájmu ve smlouvě vázánému na schválení změny účelu užívání prostor, souhlasem předchozím. Těmito skutečnostmi se podle dovolatelky soudy nižších stupňů nezabývaly a současně s námitkami proti dalším důvodům neplatnosti smlouvy podle odvolacího soudu dovolatelka navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, zrušil jej a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl v písemném vyjádření k dovolání jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud shledal, že žalovaná podala dovolání včas a je v dovolacím řízení řádně zastoupena advokátem. Ještě před případným meritorním posouzením dovolání se však dovolací soud musel vypořádat s otázkou, zda je dovolání přípustné. Jako alternativa přípustnosti dovolání připadala v úvahu, při konformitě rozsudků nižších instancí bez předchozí kasace, jen přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí, tj. přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“).
Obsah dovolání nebere v úvahu, že v posuzované věci je přípustnost limitována vymezením právní otázky, jejíž řešení má navodit, v intencích §237 odst. 3 o.s.ř., zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Musí jít o právní otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, nebo která byla řešena jednotlivými senáty dovolacího soudu či odvolacími soudy rozdílně, případně jejíž řešení je v rozporu s hmotným právem. Z obsahu dovolání, zejména z jeho bodu III., kde se podávají nová konkrétní tvrzení, však nelze takto presumovanou právní otázku dovodit – není tam jakkoli vymezena a dovolací soud není toho názoru, že by měl z textu dovolání ten či onen právní aspekt věci z vlastní iniciativy abstrahovat. Již z tohoto důvodu lze dovodit nepřípustnost podaného dovolání.
Současně je nezbytné dodat, že podstatná část dovolacích tvrzení je skutkově nová. Týká se to zejména poukazu na rozhodnutí správního orgánu o povolení změny stavby ze dne 8. 12. 1993 (nabyvšího právní moc dne 4. 1. 1994), z něhož má plynout závěr, že souhlas Obvodního úřadu pro P. ze dne 13. 12. 1993 byl souhlasem předchozím. Takové tvrzení mohlo být způsobilé přivodit jiný právní závěr nižších instancí v projednávané věci; dovolatelka tu nemá pravdu, tvrdí-li, že „těmito skutečnostmi se soudy obou stupňů nezabývaly“. Nutno upřesnit: nižší instance se zajisté těmito tvrzeními nezabývaly, poněvadž nebyla před nimi vznesena a v souvislosti s nimi nebyly navrženy odpovídající důkazy. Bylo věcí procesní aktivity a odpovědnosti strany žalované, aby tato tvrzení před řádnými instancemi uplatnila. Nestalo-li se tak, pak je již irelevantní je prezentovat v dovolacím řízení. Dovolací soud je z povahy svých zákonných oprávnění soudem, provádějícím přezkum dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Tento přezkum se omezuje zásadně na právní stránku meritorního rozhodnutí a dovolací soud není v žádném případě oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného soudy nižších stupňů. Dovolací námitky, o nichž se pojednává v tomto odstavci, tedy nemohly být předmětem dovolacího přezkumu.
Jen na okraj dovolací soud dodává, že právní posouzení věci odvolacím soudem by v některých aspektech neobstálo. Týká se to ujednání o určitosti nájemného (to je podle bodu IV. smlouvy zcela určité), i absence ujednání podle §9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb. (vyhláška se stala po datu 1. 1. 1992 pro tento smluvní vztah obsoletní). Méně jednoznačné by již bylo posouzení závěru odvolacího soudu o nedostatku souhlasu správního orgánu (obecního úřadu) podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Senát 28 Cdo dovolacího soudu je přes svůj dříve vyslovený právní názor vázán odlišným rozsudkem velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, takže striktně požadovaný předchozí souhlas orgánu obce by mohl „prominout“ jen ve zcela mimořádných případech (zneužití práva, legitimní očekávání smluvních stran). O takový případ se zde však nejedná. Ne zcela určité znění bodu I. a II. nájemní smlouvy totiž bez řádného vyjasnění skutkového stavu umožňovalo jak závěr o užívání prostor za účelem veřejného stravování, tak i závěr o užívání prostor pouze pro prodej sudových vín. Počátek nájmu přitom byl v bodě III. smlouvy odložen na den, kdy dojde na základě povolení správního orgánu ke schválení užívání nebytových prostor „ke shora uvedenému účelu“. Jestliže by tímto účelem byla pouze prodejna sudových vín, pak by zajisté dovolatelka oprávněně tvrdila, že souhlas Obvodního úřadu v P. ze dne 13. 12. 1993 byl souhlasem předchozím. Pokud by však byly v mezidobí prostory již používány pro služby veřejného stravování, pak by předchozí souhlas chyběl: je pozoruhodné, že ten byl k žádosti pronajímatele, podle listiny založené ve spise, udělen až 16. 10. 1998 pro hostinskou činnost.
Bez ohledu na posledně předestřené úvahy však zůstává podstatným, že vymezení rozhodné právní otázky v dovolání absentuje, a že dovolacími tvrzeními se strana žalovaná marně pokusila vnést do řízení takové skutkové aspekty věci, které před nižšími instancemi měla možnost uplatnit a nestalo se tak.
Pro neexistenci přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. proto dovolací soud dovolání žalované odmítl.
Vzhledem k odmítnutí dovolání byla žalovaná podle §146 odst. 3 o.s.ř. zavázána k náhradě nákladů řízení, vzniklých žalobci za jeden úkon právního zastoupení (vyjádření k dovolání). Za tento úkon sice náležela základní sazba ve výši 3.800,- Kč podle §7 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb., avšak tuto sazbu bylo nutno dvakrát krátit podle §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 téže vyhlášky (pro odmítnutí dovolání a jediný úkon v dovolacím řízení). Po tomto dvojím krácení činila výše odměny 950,- Kč, což s přičtením režijního paušálu 75,- Kč představovalo 1.025,- Kč, přiznaných ve výroku II. usnesení dovolacího soudu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. prosince 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu