ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1609.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1609/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce M. J., zastoupeného advokátem, proti žalované B. Ž., zastoupené advokátkou, o určení přechodu vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 43/94, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.3.2004, č.j. 10 Co 669/2003-213, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Litoměřicích dne 25.3.1994, domáhal se žalobce určení, že na žalobce přechází ze žalované vlastnické právo k pozemkové parcele, blíže popsané v petitu žaloby.
Okresní soud v Litoměřicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22.9.1995, č.j. 9 C 43/94-18, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen “ zákon o půdě “ ). K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze 26.7.1996, č.j. 10 Co 630/95-28, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to pro nedostatečná skutková zjištění soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 29.1.2002, č.j. 9 C 43/94-128, žalobu opět zamítl. K odvolání žalobce odvolací soud poté usnesením ze dne 26.11.2002, č.j. 10 Co 297/2002-138, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 5.6.2003, č.j. 9 C 43/94-185, žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že předmětný pozemek byl předán na základě rozhodnutí Okresního národního výboru v L. ze dne 25.3.1971, sp. zn. 79/71 o přidělení pozemku a následně uzavřené dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 3.8.1971, zn. N 339/71 do společného užívání žalované a jejímu manželovi J. Ž. za náhradu 931,- Kč. Vzal za prokázáno, že předmětná parcela č. 58/3 vznikla z parcely č. původně 23, která byla obsažena v přídělu č. 11, přičemž se jednalo o příděl J. K. a matce žalobce. Dále zjistil, že původní vlastníci zaplatili přídělovou cenu a v rozhodném období byli nuceni vzdát se zemědělského přídělu, předmětná nemovitost tedy přešla podle §6 odst. 1 oísm. r) zákona o půdě do vlastnictví státu. Rovněž zjistil, že žalobce je oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, a to jedinou oprávněnou osobou. Též zjistil, že žalobce uplatnil nároky týkající se zemědělského přídělu č. 11 podle §9 odst. 1 zákona o půdě u příslušného Pozemkového úřadu a rozhodnutím Okresního úřadu v L. – Okresního pozemkového úřadu ze dne 22.9.1993, č.j. 72-5346/93-4235 mu nebylo obnoveno vlastnické právo k předmětné pozemkové parcele s tím, že je ve vlastnictví fyzické osoby, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 29.10.1993. Dospěl k závěru, že žalovaná nabyla pozemek od státu na základě protiprávního zvýhodnění a v rozporu s tehdy platnými předpisy, a to §§198 až 200 zákona č. 40/1964 Sb. s tím, že předmětný pozemek nebyl podle územního plánu určen ke zřízení zahrady, neboť se jednalo o zemědělskou půdu. Dále vyslovil, že žalovaná neprokázala z jakých důvodů došlo k překročení nejvyšší přípustné výměry pozemků, v rozsahu 931 m2 místo 400 m2, přičemž se nejednalo o pozemek nevhodného tvaru a ani nedošlo k nehospodárnému zastavění pozemku. Zaujal též názor, že cena za zřízení práva osobního užívání byla stanovena ve smyslu §198 odst. 2 o.z. za úplatu, která byla nižší než cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, stanovena ve výši 1,- Kč za m2, t.j. částkou na dolní hranici vyhlášky č. 43/1969 Sb. Další dokazování znaleckým posudkem považoval z hlediska ekonomického i časového protahování řízení za nadbytečné. Uzavřel, že vlastnické právo žalované k předmětnému pozemku tedy přechází na žalobce.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze 31.3.2004, č.j. 10 Co 669/2003-213, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně s tím, že právní předchůdci žalobce byli původními vlastníky předmětného pozemku, přičemž tato skutečnost vyplývá i ze spisu Státního notářství v L., který obsahuje podklad – identifikaci parcel střediska geodézie v Lovosicích ze dne 26.11.1968, č.j. 506-3091-922/68, z něhož je patrno, že příděl č. 11 - přídělci P. K. obsahoval stavební parcelu č. 23, na které byl dům č.p. 17. Rovněž z geometrického plánu z roku 1966 vzal za prokázáno, že parcela č. 58/3 byla vydělena z pozemků, které byly obsaženy v zemědělském přídělu pořadové č. 11. Ztotožnil se rovněž s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná nabyla předmětnou pozemkovou parcelu od státu v důsledku protiprávního zvýhodnění spočívajícího ve skutečnosti, že při zřizování práva osobního užívání pozemku byla více než dvojnásobně překročena zákonem stanovená maximální výměra, přičemž nebylo prokázáno, že by k tomuto překročení výměry byly dány výjimečné důvody. Shodně se soudem prvního stupně též dospěl k závěru, že podle územního plánu či územního rozhodnutí by předmětný pozemek byl určen ke zřízení zahrady. Konstatoval rovněž, že doplňování dokazování o provedení znaleckého posudku ohledně ceny předmětné úhrady za zřízení práva osobního užívání pozemku by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a §237 odst. 3 o.s.ř. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že pozemková parcela č. 58/3 byla ve vlastnictví původních vlastníků manželů K. Tvrdila, že ve veřejných knihách – pozemkové knize nejsou zapsány pozemky, které měly přejít na manžele K. a tudíž nemohly být ani předmětem vydání podle zákona o půdě. Namítala, že není a ani nemůže být osobou povinnou, neboť jí a jejímu manželovi bylo zřízeno právo osobního užívání k pozemku - parcele č. 58/3. Konstatovala, že předmětný pozemek nabyla v dobré víře a považovala přidělení i výměru pozemku v souladu s tehdy právním řádem, přičemž o přidělení pozemků tehdy rozhodl ONV v L. na základě podkladů MNV Ž. Dále poukazovala na skutečnost, že provedla rekultivaci na své náklady a o předmětný pozemek se starala více let než samotní přídělci. Též tvrdila, že žalobce uplatnil své právo u Pozemkového úřadu na vydání předmětného pozemku, tento mu nebyl vydán z důvodu zřízení osobního užívání pozemku, a proto mu byla nabídnuta náhrada. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda z provedených důkazů lze dovodit závěr, že žalovaná nabyla předmětný pozemek v důsledku protiprávního zvýhodnění a v rozporu s tehdy platnými předpisy.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. na návrh oprávněné osoby §4 téhož zákona ) soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo od jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona, a to v případech, kdy fyzická osoby nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnické nebo osobní užívání k těmto nemovitostem.
Dovolací soud se ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu, že žalovaná nabyla předmětný pozemek do vlastnictví na základě protiprávního zvýhodnění, neboť při zřizování práva osobního užívání pozemku byla více než dvojnásobně překročena zákonem stanovená maximální výměra.
Podle nezpochybněného skutkového zjištění soudů obou stupňů nebyly dány důvody pro překročení stanovené výměry podle §200 odst. 2 o.z. tehdy účinného, na základě něhož mohla být výjimečně překročena výměra, jen kdyby vznikl pozemek nevhodného tvaru nebo by došlo k nehospodárnému zastavení pozemků.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalované zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobce k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu