ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2056.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2056/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání České republiky – Ministerstva průmyslu a obchodu ČR, Praha 1, Na Františku č. 32, zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 17.6.2003, sp. zn. 20 Co 120/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 1093/93 /žalobců : 1. P. P., 2. L. P., a 3. L. T.-D., zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu, zastoupené JUDr. Jarmilou Fabiánovou, advokátkou, o určení přechodu vlastnického práva k nemovitostem, za účasti vedlejšího účastníka Správce konkurzní podstaty Domácích potřeb, Brno, státního podniku v likvidaci, JUDr. Jana Kovaříka, 602 00 Brno, Hrnčířská 23/, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 20.9.1993, se žalobou domáhali, aby bylo soudem určeno, že vyhláškou ministra vnitřního obchodu č. 2474/1949 Úřadního listu II. nepřešlo vlastnické právo na stát znárodněním firmy B. D., obchodu se smíšeným zbožím, M. B. Dále se žalobci domáhali určení, že vlastnické právo k domu čp. 36 a k pozemku parc. č. 49 v M. B. nepřešlo na stát znárodněním. V žalobě bylo uvedeno, že firma B. D. nebyla velkoobchodním podnikem, takže nemohla být postižena znárodněním velkoobchodního podniku. V důsledku znárodnění firmy B. D. pak došlo i ke znárodnění /podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 118/1948 Sb./ domu čp. 36 v M. B. s pozemkem parc. č. 49. Žalobci uplatňovali nároky na uváděné nemovitosti jako dědici po původní majitelce domu čp. 36 v M. B. /a pozemku parc. č. 49/ L. P., zemřelé 7.12.1982.
O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze 14.11.1994, čj. 1093/93-40; žaloba žalobců byla zamítnuta a bylo rozhodnuto, že náhrada nákladů řízení se účastníkům řízení nepřiznává.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 7.5.1996, sp. zn. 20 Co 205/95. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn jen tak, že se zamítá žaloba žalobců o určení, že podle ustanovení §8 odst. 2 a 3 zákona č. 118/1948 Sb. nepřešlo vlastnické právo k pozemku parc. č. 49 a k domu čp. 36, zapsaným ve vložce š. 33 pozemkové knihy pro katastrální území M. B. od běžného čísla 7 výše. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení odvolacího. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno proti tomuto rozsudku dovolání.
K dovolání žalobců byl uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z 2.6.1998, 2 Cdon 1021/97, a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že svým výrokem nevymezil dovolací důvod, pro který byla vyslovena přípustnost dovolání, a spokojil se jen s obecným vymezením, že „jde o rozhodnutí zásadního významu“. Dovolací soud však poukazoval v odůvodnění svého rozhodnutí na právní závěry rozhodnutí uveřejněného pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek i na Nález Ústavního soudu ČR z 20.2.1997, III. ÚS 253/96, uveřejněný jako příloha Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, str. 122.
V dalším průběhu řízení vynesl Krajský soud v Brně rozsudek z 20.10.1998, sp. zn. 20 Co 560/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl v odvoláním napadeném výroku rozsudku soudu prvního stupně změně tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců, aby soud rozhodl, že „podle ustanovení §8 odst. 2 a 3 zákona č. 118/1948 Sb. nepřešlo vlastnické právo k domu čp. 36 a k pozemku parc. č. 49, zapsaným v knihovní vložce č. 33 pro katastrální území M. B., z L. P. na stát znárodněním (jakož i žalobní návrh, že „se ruší všechny zápisy v knihovní vložce č. 33 pozemkové knihy pro katastrální území M. B. od běžného čísla 7 výše“). Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovanému nebyla přiznány náhrada nákladů odvolacího řízení, ani dovolacího řízení. Odvolací soud vyslovil výrokem svého rozsudku, že je přípustné dovolání k zodpovědění otázky, zda je dána možnost, aby obecný soud přezkoumal věcnou správnost vyhlášky vydané podle ustanovení §8 odst. 7 zákonem č. 114/1948 Sb. v případech, na které se nevztahuje zákon č. 87/1991 Sb., zejména také označení podniku, který je znárodňován podle vyhlášky vydané podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 118/1948 Sb.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud poukazoval zejména na to, že usnesením Krajského soudu v Brně z 29.11.1996, 27 K 121/95-232, byl prohlášen konkurs na majetek státního podniku (v likvidaci) Domácí potřeby Brno a následným usnesením tohoto soudu byl ustanoven advokát, správcem konkurzní podstaty; odvolací soud v důsledku toho pokračoval v občanském soudním řízení v této právní věci sp. zn. 4 C 1093/93 Okresního soudu v Třebíči s uvedeným správcem konkursní podstaty.
O dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 20.10.1998, sp. zn. 20 Co 560/98, bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu z 2.10.2000, 28 Cdo 702/99, jímž byl uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušen, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Třebíči ze dne 14.11.1994, č.j. 4 C 1093/93-40). Věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno, že v daném případě šlo o určovací návrh záporný (negativní), zaměřený na neexistenci vlastnického práva státu na nemovitosti, uvedené v žalobě žalobců; žalobní návrh byl tu uplatněn proti správci konkursní podstaty státního podniku, který byl jen nositelem práva hospodaření k nemovitostem, uváděným žalobci. Žalobci se výslovně domáhali určení, že vlastnictví k domu čp. 36 a k pozemku parc. č. 49 v M. B. z původní vlastnice L. P. „nepřešlo na stát“. Žalobní návrh (negativní) žalobců, domáhajících se určení, že nemovitosti nepřešly na stát, bylo tedy nutno uplatnit vůči státu (České republice). Měl tedy dovolací soud za to, že tu došlo k vadě řízení (§241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a přikročil ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů v daném případě.
V dalším průběhu řízení (po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu) Okresní soud v Třebíči vynesl rozsudek z 22.11.2001, č.j. 4 C 1093/93-212, jímž určil, že podle ustanovení §8 odst. 2 a 3 zákona č. 118/1948 Sb. nepřešlo vlastnické právo k pozemku parc. č. 49 a k domu čp. 36 v M. B. (zapsaným ve vložce č. 33 pozemkové knihy pro katastrální území M. B.) z L. P. na Čs. stát znárodněním. Soud prvního stupně také výrokem svého rozsudku vyslovil, že „se ruší všechny zápisy v knihovní vložce č. 33 pozemkové knihy pro katastrální území M. B. od běžného čísla „výše“. Žalované České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu bylo uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 3.225,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že vedlejší účastník řízení na straně žalovaného státu, tj. správce konkursní podstaty úpadce D. p. B., státní podnik (v likvidaci), nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobci v řízení tvrdili, že jsou potomky L. P., která vystavěla dům čp. 36 v M. B. V tomto domě provozovala pod firmou B. D. obchod L. D., matka L. P.; nešlo tu o velkoobchod, nýbrž o obchod, v němž se prodávalo zboží přímo ke spotřebě, nikoli k dalšímu prodeji. Nesprávně proto bylo ve vyhlášce č. 2474/1949 Úředního listu II uvedeno, že se firma B. D., M. B., od 1.5.1949 znárodňuje zestátněním, protože jde o podnik provozující velkoobchod; výměr Ministerstva vnitřního obchodu č.j. 12 733/116/7-236, týkající se rozsahu znárodnění zmíněné firmy B. D., nebyl však podepsán ministrem vnitřního obchodu, nýbrž jen pracovníkem legislativního a právního oddělení tohoto ministerstva, takže tu proces zestátnění uvedené firmy neproběhl pod přímou politickou a ústavní odpovědností ministra. Proto soud prvního stupně určovací žalobě žalobců vyhověl, když ještě poznamenával, že žalobci nejsou státními občany České republiky, takže ohledně jejich nároku na nemovitosti nebylo možné uplatnit zákon č. 87/1991 Sb. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Okresní soud v Třebíči ještě vydal doplňující rozsudek z 10.12.2001, č.j. 4 C 1093/93-213, s výrokem, že „se zamítá žaloba žalobců na určení, že vyhláškou ministra vnitřního obchodu č. 2474/1949 Úředního listu II. ze dne 30.11.1949 nepřešlo vlastnické právo na Český stát znárodněním firmy B. D., poněvadž se nejednalo o podnik provozující velkoobchodní činnost podle §2 zákona č. 118/1948 Sb.“.
O odvolání žalobců, žalované České republiky – Ministerstva průmyslu a obchodu i vedlejšího účastníka řízení (správce konkursní podstaty D. p. B., státního podniku v likvidaci) rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze 17.6.2003, sp. zn. 20 Co 120/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve věci samé (označeném I.) i ve výroku o nákladech řízení, jejichž náhrada byla uplatňována vedlejším účastníkem řízení. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen i výrok doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně z 10.12.2001, č.j. 4 C 1093/93-213. Ohledně nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným státem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo především poukazováno na to, že projednávaná právní věc byla již předmětem řízení u soudu prvního stupně, odvolacího soudu i dovolacího soudu; nicméně je třeba mít na zřeteli, že ve věci samé nebyl dosud dovolacím soudem vysloven závazný právní názor na tento spor, který „není typickým restitučním sporem, ale s restitučním řízení souvisí“. V tomto řízení je žalobci požadováno určení, že podle ustanovení §8 odst. 2 a 3 zákona č. 118/1948 Sb. nepřešlo vlastnické právo k určitému okruhu nemovitostí a současně je návrhem žalobců požadováno, aby došlo ke zrušení všech zápisů v knihovní vložce č. 33 pozemkové knihy pro katastrální území M. B. Proto se odvolací soud zabýval zevrubně posouzením žalobních návrhů žalobců jednak z hlediska naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení a jednak z hlediska důvodnosti tohoto požadovaného určení.
Odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že žalobcům, kteří jsou právními nástupci původní vlastnice nemovitostí, nelze „ v daném čase a v daných souvislostech zpochybnit existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení“. Žalobci si svou žalobou zajišťují určité předpolí pro pozdější řízení“ ohledně toho, že původní vlastnice L. P. byla ke dni svého úmrtí (7.12.1982) vlastnicí předmětných nemovitostí“; v projednávané právní věci budou mít žalobci jen vyřešenu otázku, zda podle zákona č. 118/1948 Sb. přešlo vlastnické právo k žalobci uváděným nemovitostem na stát či nikoli, bez zřetele na faktické převzetí věcí.
Odvolací soud dospěl pak i k závěru, že tu „nebyl perfektně završen přechod vlastnického práva z původního vlastníka na jiný subjekt“; v daném případě došlo k porušení zásady, že zestátnění muselo probíhat pod přímou politickou a ústavní odpovědností věcně příslušného ministra; rozsah znárodnění obsažený v rozhodnutí z 20.3.1951, č. 12733-116/7-236, však nebyl podepsán v daném případě ministrem vnitřního obchodu, takže tu zákonné předpoklady pro pozbytí vlastnického práva zestátněním nebyly dány. Proto odvolací soud shledal správným žalobní návrh žalobců na určení, že vlastnické právo k domu čp. 36 a k pozemku parc. č. 49 v M. B. tu nepřešlo podle ustanovení §8 odst. 2 a 3 zákona č. 118/1948 Sb. z L. P. na stát. Správným shledal odvolací soud i zamítavý výrok obsažený v doplňujícím rozsudku Okresního soudu v Třebíči z 10.12.2001, č.j. 4 C 1093/93-213, neboť „bylo-li vyhověno žalobě o určení pod bodem I. uvedeného rozsudku soudu prvního stupně, nelze shledat naléhavý právní zájem žalobců ještě na duplicitním určení, o němž bylo rozhodnuto citovaným doplňujícím rozsudkem soudu prvního stupně“. Výroky o nákladech řízení, obsažené v rozsudku odvolacího soudu, byly odůvodněny poukazem na ustanovení §142 odst. 2 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soud byl doručen advokátce, která v daném případě zastupovala v řízení Česku republiku – Ministerstvo průmyslu a obchodu, dne 14.7.2003 a dovolání ze strany této žalované bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Třebíči dne 8.9.2003.
V dovolání, podaném Ministerstvem průmyslu a obchodu, bylo navrženo, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudky soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolávající se Česká republika - Ministerstvo průmyslu a obchodu měla za to, že její dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění po novelizaci zákonem č. 30/2000 Sb.); jako dovolací důvody dovolatelka uváděla, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu v již uváděném znění) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu v již uvedeném znění).
V dovolání bylo zdůrazněno, že nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v jeho rozhodnutí ze 17.6.2003 spočívá v nesprávném právním závěru, že znárodnění nemovitostí tu bylo realizováno až dopisem legislativního a právního oddělení Ministerstva vnitřního obchodu z 20.3.1951, přičemž nebylo přihlíženo k tomu, že v průběhu celého soudního řízení před soudy obou stupňů bylo přesvědčivě prokázáno, že nemovitý majetek, o nějž v tomto řízení jde, sloužil a byl určen k provozu znárodněného podniku B. D., M. B., a že ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 118/1948 Sb. mělo kogentní charakter. Odvolací soud sám v odůvodnění svého rozsudku připustila, že „zkoumal završení procesu znárodnění jen v rovině formální a nikoli v rovině materiální“.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je odvolacím soudem uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (jako tomu bylo i v daném případě, projednávaném od 20.9.1993 obecnými soudy ve třech stupních), a rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přípustnost dovolání dovolávající se České republiky –Ministerstva obchodu a průmyslu bylo tedy třeba posoudit podle ustanovení §240 odst. 1 a 2 a §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Co do včasnosti podaného dovolání, jež bylo v tomto případě podáno po uplynutí jednoměsíční lhůty od právní moci rozsudku, jež byla stanovena v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem, č. 30/2000 Sb.), musel však dovolací sodu přihlížet vzhledem k ustanovení §204 odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu (v již uvedeném znění), že v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu bylo pro účastníky řízení uvedeno nesprávné poučení ( o dvouměsíční lhůtě), takže dovolání dovolatelky tu bylo nutno pokládat za přípustné i z hlediska včasnosti podání dovolání, došlo-li k němu nejpozději do 3 měsíců (§204 odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Šlo tu o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu mohl odvolací soud povolit výrokem svého rozsudku podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). K vyslovení takového výroku rozsudku o přípustnosti dovolání však odvolací soud v daném případě nepřikročil.
Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) mohl také dovolací soud dospět k závěru, že je dovoláním napadené potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, když by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, ale jen „nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku.
Tento výslovně ustanovením §239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) stanovený zákonný předpoklad přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nebyl v tomto případě splněn, neboť ze strany dovolatelky nebyl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání obsažen na v odvolání žalované České republiky – Ministerstvu průmyslu a obchodu (z 20.12.1001, založeném na č.l. 214 spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 4 C 1093/93), ani v odvolání vedlejšího účastníka řízení (založeném na č.l 220-222 téhož spisu Okresního soudu v Třebíči) a ani takový návrh nebyl ze strany žalované České republiky – Ministerstva obchodu a průmyslu) (či ze strany vedlejšího účastníka řízení na straně této žalované) učiněn při odvolacích jednáních dne 6.5.2002 a 17.6.2003 (založených na č.l. 251-252 již uvedeného spisu Okresního soudu v Třebíči).
Protože tedy dovolání dovolatelky v daném případě nesplňovalo zákonem předpokládaný předcházející návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, jak to bylo výslovně stanoveno v §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), přikročil dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky (České republiky – Ministerstva průmyslu a obchodu) jako dovolání nepřípustného
(§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu v již uvedeném znění).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobcům (ani vedlejším účastníkům řízení) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. června 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu