ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2062.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2062/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobců A/ M. M. a B/ L. M., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ E. K., 2/ A. K., 3/ P. K., 4/ J. G., 5/ L. G., všem zastoupeným advokátkou, o určení, že žalobci jsou oprávněni zřídit sklepní prostory, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 247/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 12. 12. 2002, č. j. 29 Co 382/2002-148, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 12. 12. 2002, č. j. 29 Co 382/2002-148, i rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 24. 4. 2002, č. j. 5 C 247/99-129, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, potvrdil svým rozsudkem výše označeným rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (též výše identifikovaný), kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobci jsou oprávněni zřídit ve sklepních prostorách domu č. p. 2149 v J. n. N., jak jsou tyto prostory ve výroku rozsudku podrobně označeny, zubní ordinaci o výměře 38 m2. Žalobci byli solidárně zavázáni zaplatit žalovaným náklady řízení, vynaložené před oběma instancemi.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že na zjištěný skutkový stav bylo třeba aplikovat – při jen rámcové úpravě zákonem č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů – subsidiárně ustanovení §123 a §126 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) o rozsahu vlastnických oprávnění a ochraně vlastnického práva. Za podstatnou okolnost považoval, že s provozováním zubní ordinace ve sklepních prostorách domu je spojen větší pohyb cizích osob v domě, a již tato skutečnost je způsobilá narušit soukromí uživatelů bytů – byty jsou, včetně žalobců, ve vlastnictví či spoluvlastnictví jednotlivých účastníků řízení. Pohybem pacientů v prostorách domu se vytváří nebezpečí, že může docházet k poškozování majetku žalovaných. Do domu by se v důsledku přístupu do ordinace mohly dostat i osoby, které pacienty nejsou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovodili v něm přípustnost dovolání minimálně pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tvrdili, že došlo jak k nesprávnému právnímu posouzení věci, tak i té vadě rozsudku, že vyšel ze skutkového zjištění nemajícího oporu v provedeném dokazování. V obšírném dovolání formulovali žalobci dvě otázky podle nich zásadního právního významu, a to
- nesprávnou interpretaci výše citovaných ustanovení občanského zákoníku o vlastnictví; rozsah ochrany spoluvlastníka by neměl být závislý na míře užívání předmětu vlastnictví jednotlivými vlastnickými subjekty (žalobcům nemůže být přičteno k tíži, že sklep užívají ve větší míře než žalovaní);
- problematičnost použití a interpretace §11 občanského zákoníku o ochraně osobnosti; také žalobci jsou oprávněni rozhodovat o tom, kdo vstoupí do domu.
Dovolatelé navrhli zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Pokud jde o přípustnost dovolání, pak nepřicházela v úvahu alternativa vycházející z tzv. skryté diformity rozhodnutí nižších instancí (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), neboť při předchozí kasaci ze dne 1. 10. 2001 odvolací soud jednak zrušil již dříve zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, a kromě toho uložil nižší instanci především doplnit dokazování místním šetřením a vyslovil se odlišně pouze k aspektu veřejného zájmu na existenci zubní ordinace. Při posouzení přípustnosti dovolání tedy sehrála rozhodující roli odpověď na relevanci těch hmotněprávních otázek, které jako právně významné podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. označili a vymezili žalobci. Současně nutno podotknout, že dovolací soud nepřezkoumal dovolací tvrzení brojící proti údajnému skutkovému zjištění bez opory v provedeném dokazování, neboť to s ohledem na eventualitu přípustnosti dovolání „jen“ pro zásadní právní význam napadeného rozsudku zákon v §241a odst. 3 o. s. ř. nedovoluje.
Úvodem přezkumného posouzení věci považuje dovolací soud za nezbytné z dalších závěrů eliminovat též aspekt údajného souhlasu žalovaných (či některých z nich) se zřízením zubní ordinace, se kterým dovolatelé průběžně operují. Jednak jde o aspekt skutkový, který se eo ipso vymyká dovolacímu přezkumu a byl – zjevně se záporným závěrem – závazně zhodnocen nižšími instancemi, a kromě toho je i z peripetií předchozích řízení, vedených před týmiž soudy (sp. zn. soudu prvního stupně 5 C 137/95, 5 C 247/99) původně o udělení souhlasu spoluvlastníků k hospodaření se společnou věcí, patrno, že žaloba právě v tom znění petitu, jak bylo formulováno nyní, sleduje pro žalobce dosažení právní opory a má i praktický dopad.
Rekapitulace právních východisek věci
Základem právní kvalifikace zjištěných skutečností je zákon o vlastnictví bytů č. 72/1994 Sb. jako lex specialis. Jeho ustanovení §2 písm. g/ o demonstrativním výčtu společných částí domu a koneckonců i písm. c/ téhož ustanovení o nebytových prostorách (jimiž jsou i prostory již provozované zubní ordinace) pokrývají v souhrnu sklepní prostory domu; §8 odst. 1 téhož zákona pak zajišťuje, aby společné části domu byly v podílovém spoluvlastnictví vlastníků jednotek (bytů). Pro právní režim společných částí domu má však klíčovou důležitost poslední věta §3 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., podle níž není-li předmětem spoluvlastnictví jednotka, ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví se nepoužijí. Smysl tohoto ustanovení je zřejmý: jde-li o prostory nezbytně společně užívané, ale implicite i prostory s nimi funkčně propojené a představující odděleně situované příslušenství bytu ve smyslu §121 odst. 2 o. z. (samostatně užívané části sklepa), pak vůči nim nejsou možná tak radikální řešení případných konfliktů spoluvlastníků, jaká představují druhý a třetí odstavec §139 o. z. o většinovém rozhodování při hospodaření se společnou věcí, včetně nahrazení majority rozhodnutím soudu. Rozpory při užívání společných prostor musí být podrobeny především kritériu přiměřenosti (proporcionality); je třeba chránit, aby některý ze spoluvlastníků neužíval společné prostory takovým nežádoucím způsobem, který by nad míru přiměřenou poměrům ztěžoval či bránil užívání týchž prostor ostatními a eventuálně jim zamezoval nebo komplikoval využití těch souvisejících (sklepních) prostor, které užívají výlučně. Dovolací soud je zde toho názoru, že chybí-li výslovná úprava popsaného konfliktu v zákoně č. 72/1994 Sb., pak sice odvolací soud správně přisvědčil subsidiárnímu použití občanského zákoníku jako předpisu obecného, ale namístě byla spíše aplikace výkladových pravidel převzatých z §127 o omezení práv vlastníka při kontaktu s vlastníkem jiným (sousedícím), než zásad podle ustanovení §§123, 124 a 126 o vlastnické ochraně a rovnosti vlastnických práv.
Je přitom pozoruhodné, že rozhodnutí o oprávněnosti zřízení zubní ordinace v prostoru užívaném výlučně žalobci se stalo závislým na posouzení způsobu společného užívání těch prostor, jež k nim zajišťují přístup – tedy na vyřešení prejudiciální otázky.
Právní posouzení stavu zjištěného při místním šetření
Dovolací soud předesílá, že ze zjištění soudu prvního stupně nevyplývá podstatnější přesah výměry ordinace v proporci k ostatním sklepním prostorám nad podílem žalobců ke společným částem domu, který činí v součtu 30,24 %.
Soud prvního stupně, jemuž odvolací soud přisvědčil, dovodil z provedeného šetření, že jsou to jedině žalobci, kteří „… umožňují užívání sklepních prostor klientům prvního žalobce, tedy jeho pacientům, čímž žalovaným přinejmenším omezují a ztěžují ničím nerušený průchod společnou chodbou k jejich sklepním prostorám a zpět v čase ordinačních hodin prvního žalobce, a to nad míru přiměřenou poměrům, neboť žalovaní stejným způsobem a stejnou měrou žalobce v jejich právu volně a nerušeně společné sklepní prostory užívat nijak neomezují. Jsou to tedy žalobci, kteří si přisvojují více práv než uplatňují žalovaní, čímž je nepřiměřeným způsobem narušena rovnováha stejných práv…“
Nižší instance tak vlastně, při jinak bezkonfliktním provozu ordinace v místnostech samotných, shledávají těžiště rozporu mezi účastníky v užívání společné sklepní chodby. Žalobci podle nich narušili rovnovážný stav užívání tím, že první z nich má pacienty a ti chodí v ordinačních hodinách po společné chodbě, z níž je vstup nejen do ordinace, ale i do sklepů ostatních spoluvlastníků této části domu.
Dovolací soud však tuto úvahu nesdílí. Je toho názoru, že zjištěný stav užívání sklepních prostor nelze právně posoudit tak, že by procházení pacientů zubní ordinace po společně užívané chodbě, během pracovního týdne v ordinačních hodinách, samo o sobě ztěžovalo či dokonce bránilo žalovaným v užívání jejich sklepů nad míru přiměřenou poměrům. Nutno uzavřít, že přiměřená proporce užívání sklepních prostor, byť se nepochybně poměr vychýlil na stranu žalobců, je stále ještě zachována.
Aplikace ustanovení §11 občanského zákoníku o ochraně osobnosti, zejména soukromí
Oba nižší soudy akcentovaly místním šetřením zjištěnou skutečnost, že dveře, oddělující sklepní prostory od obytné části domu, nebyly zamčeny; to umožňuje průchod do dalších (obytných) prostor domu bez toho, že by to žalovaní mohli jakkoli kontrolovat. Práva žalovaných jsou tak vážně ohrožena trvalým nebezpečím zásahu proti jejich majetku ze strany třetích osob. Trpění přítomnosti jiných osob případně i v domovních prostorách je zásahem do jejich soukromí ve smyslu §11 občanského zákoníku; takovým zásahem je i zjištěná instalace kamery žalobci na chodbě před ordinací.
Dovolací soud zásadně nesouhlasí k takto pojatým aspektem právního posouzení věci. Má zato, že kauzalita mezi možností vstupu pacientů prvního žalobce do obytné části domu a potenciálním narušením soukromí žalovaných je příliš vzdálená, než aby to vedlo k závěru o „trvalém nebezpečí zásahu“ proti majetku či soukromí žalovaných; již vůbec není zřejmé, proč má v tomtéž směru působit i instalace kamery. Znepokojivou skutečností je zajisté první instancí zjištěné chování žalobců, kteří podle vlastních slov spojovací dveře nezamykají. Právě důsledné zamykání těchto dveří, k němuž by se mělo přikročit, však představuje opatření natolik dostatečné intenzity, že by k narušení soukromí žalovaných nemělo dojít. Nepřípadnost použití §11 občanského zákoníku posiluje i z předchozích úvah již zřejmé zjištění soudu prvního stupně, že přístup do zubní ordinace a ostatních sklepních prostor je samostatný, situovaný nalevo od hlavního vchodu do obytné části domu.
Ze všech shora uvedených úvah dovolacího soudu je patrné, že právní otázky, určující pro rozhodnutí ve věci samé, považuje ve smyslu §237 odst. 3 in fine o. s. ř. za posouzené v rozporu s hmotným právem. Tím je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a v důsledku též naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud proto zrušil nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně, který je založen na tomtéž pochybení při právním posouzení věci, a vrátil věc první instanci k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
V dalším řízení, v němž bude rozhodnuto i o nákladech dovolacího řízení a nižší instance jsou v něm vázány právním názorem dovolacího soudu, je zcela v mezích procesních oprávnění nižších instancí nadále tolerovat určovací povahu žaloby. Zváží se však, zda je s ohledem na již probíhající provoz ordinace vhodné nadále přijímat přítomný čas formulace žalobního petitu („jsou oprávněni“) a zejména pak vhodné hovořit o oprávnění „zřídit sklepní prostory“, když tyto existovaly již dříve a jde o zřízení zubní ordinace.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. prosince 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu