ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.655.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 655/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) J. P. a B) K. G., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Ústavu územního rozvoje Brno, se sídlem v Brně, Jakubská 3, o peněžitou náhradu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 91/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3.12.2002, č.j. 47 Co 157/2001-52, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3.12.2002, č.j. 47 Co 157/2001-52, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 7.4.1998 u Městského soudu v Brně domáhali se žalobci vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 749.538,17 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Tvrdili, že dne 19.12.1992 uplatnili u Okresního pozemkového úřadu v O. restituční nároky podle zákona č. 243/1992 Sb., §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Podle žalobců jsou oprávněnými osobami, neboť majetek přešel na stát na základě dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a 33/1945 Sb. a splňují též další podmínky zákona č. 243/1992 Sb.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18.1.2001, č.j. 50 C 91/98-24, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům A), B), každému z nich částku 374.769,10 Kč s 26 % úroky od 20.3.1998 do zaplacení. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle §2 odst. 3 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb., jejich matka M. G. ztratila předmětný majetek na základě dekretu č. 108/1945 Sb. a státní občanství jí bylo navráceno na základě dekretu č. 33/1945 Sb.Vzal za prokázané, že žalobci uplatnili nárok na vydání předmětných nemovitostí u Okresního soudu v Opavě dne 19.12.1992 a 28.12.1992 a poskytnutí náhrad za jejich znehodnocení u K., s.p. - v likvidaci a Města O. výzvami ze dne 21.3.1995. Rovněž vzal za prokázáno, že na základě rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v O. ( které nabylo právní moci dne 16.1.1996 ) žalobci nejsou vlastníky předmětného pozemku, jenž byl zastavěn stavbami panelových domů a mateřské školy. Též zjistil, že na základě hospodářské smlouvy ze dne 12.6.1967, č. 153/1967 došlo k převodu správy předmětných nemovitostí mezi organizacemi K., s.p. a právním předchůdcem žalovaného Krajským investorským útvarem v O. ke dni 1.6.1967 a dopisem ze dne 14.11.1996 byla žalobci postoupena výzva k poskytnutí peněžité náhrady žalovanému. Věc posoudil podle §16 odst. 3, a §13 odst. 3 zákona o půdě s odůvodněním, že nároky na peněžitou náhradu bylo třeba uplatnit ve lhůtě do 6 měsíců ode dne, kdy se oprávněná osoba dozvěděla, kdo je osobou povinnou, nejpozději do pěti let od 24.6.1991 s tím, že jde o lhůtu prekluzívní. Dovodil, že žalobci se na základě jednání pozemkového úřadu i údajů v katastru nemovitostí ČR mohli důvodně domnívat, že povinnou osobou je K., s.p. - v likvidaci. Dospěl k závěru, že pro posouzení včasnosti uplatnění nároku je proto výzvu učiněnou vůči K., s.p. – v likvidaci považovat za platnou, byť k datu účinnosti restitučního zákona nemovitosti držela jiná právnická osoba. Uzavřel, že žalobcům přísluší úroky z prodlení podle §517 odst. 2 o.z. ve spojení s §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., přičemž do prodlení se žalovaný dostal dnem následujícím po uplynutí šestiměsíční lhůty od doručení výzvy k plnění učiněné dopisem ze dne 14.11.1996.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3.12.2002, č.j. 47 Co 157/2001-52, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením.Vyslovil závěr, že v daném případě nárok žalobců na poskytnutí náhrady neodvisí od rozhodnutí pozemkového úřadu. Zaujal názor, že povinná osoba k vydání nemovitosti, o níž je rozhodováno ve smyslu §9 odst. 4 zákona o půdě pozemkovým úřadem, může být osobou odlišnou od osoby povinné k vyplacení náhrad podle §14 odst.1 zákona o půdě, přičemž k rozhodování o těchto náhradách je dána pravomoc soudu. Dovodil, že rozhodnutí pozemkového úřadu nemohlo být směrodatné pro posouzení toho, kdo je povinnou osobou pro poskytnutí náhrady za nemovitosti, které byly zničeny. Dospěl k závěru, že není proto možno aplikovat ustanovení §16 odst. 3 věta poslední zákona o půdě a posunout počátek běhu lhůt vůči povinné osobě na pravomocné rozhodnutí pozemkového úřadu či soudu o otázce nároku žalobců na vydání nemovitostí. Dále vyslovil, že pokud zákonodárce stanovil pětiletou objektivní lhůtu k uplatnění nároku, dal oprávněným osobám dostatečný prostor pro to, aby při průměrné opatrnosti měli možnost zjistit skutečnou povinnou osobu k poskytnutí náhrad a měli dostatek času proti osobě povinné svůj nárok uplatnit. Uzavřel, že lhůty uvedené v §13 odst. 3 v návaznosti na §16 odst. 3 zákona o půdě jsou lhůtami prekluzívními, proto žalobci neuplatnili v této lhůtě ( do 24.6.1996 ) své právo u povinného a toto právo jim zaniklo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm a ) o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Namítali, že napadené rozhodnutí bylo vydáno po řízení, jež je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spatřovali v tom, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobci vyzvali dopisy ze dne 21.3.1995 mimo jiné k poskytnutí náhrad za zaniklé stavby na pozemku parcely č. 245/2 k.ú. O. osoby, které podle dostupných podkladů tehdejší evidence nemovitostí pokládali v dobré víře za osoby povinné ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb. ve spojení se zákonem o půdě. Podle dovolatelů odvolací soud rovněž nepřihlédl ke skutečnosti, že dopisy žalobců ze dne 21.3.1995 byly adresátům doručeny, tito na uvedené dopisy reagovali, aniž by v roce 1995 uvedli, že nejsou povinnými osobami. Dále nesouhlasili se zjištěním odvolacího soudu, že žalobci poprvé vyzvali k vyplacení náhrad za zaniklé stavby až dopisem ze dne 14.11.1996. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřovali v tom, že odvolací soud nevzal v úvahu, že nároky žalobců se v této věci řídí především zákonem č. 243/1992 Sb., účinným až od 29.5.1992. Konstatovali, že osoby oprávněné podle výše uvedeného zákona měly oproti osobám oprávněným podle zákona o půdě lhůtu pro uplatnění nároku bezdůvodně o více jak 11 měsíců kratší. Dále vytýkali odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu účel a smysl zákona o půdě, na nějž zákon č. 243/1992 Sb. odkazuje a pochybení jak při výkladu občanského zákoníku, tak i při výkladu zákona č. 229/1964 Sb., o evidenci nemovitostí. Poukazovali na nepoužitelnost objektivní lhůty podle §13 odst. 3 zákona o půdě. Dále tvrdili, že pokud právní předchůdce žalovaného svou zákonnou povinnost nesplnil a příslušný převod správy do evidence nemovitostí zapsat nenechal, pak žalobcům tuto zákonnou možnost zjištění povinné osoby upřel. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí, respektive zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1.,15.,17.,hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.). Zjistil dále, že dovolání bylo podána včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání v této věci nelze upřít opodstatnění.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatelů k tomuto dovolacímu důvodu se však nekryjí s okruhem skutečností v citovaném ustanovení předvídaných.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/4).
Z obsahu spisu, jmenovitě tvrzení žaloby, se podává, že k dohodě o vydání pozemků blíže uvedených v žalobě, nedošlo podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o půdě. Proto Okresní úřad v O., Okresní pozemkový úřad, v řízení podle §9 odst. 4 téhož zákona rozhodl ohledně části pozemku kat. parc. č. 245/1 zahrada, v kat. území O., v rozhodnutí ze dne 4.12.1995 tak, že žalobci nejsou vlastníky tohoto pozemku, neboť tento byl po přechodu na stát zastavěn a nelze jej tedy vydat. V druhém odstavci výroku tohoto rozhodnutí uvedl, že K. O. s.p. v likvidaci, je povinnou osobou. V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, že žalobci mají právo na náhradu podle ustanovení §11 odst. 2, příp. §16 odst. 1 zákona za zaniklé stavby. Dopisem ze dne 14. 11. 19965 bylo žalobci postoupena výzva k poskytnutí peněžité náhrady žalovanému. Dopisem adresovaným žalobcům ez dne 21. 2. 1997 žalovaný potvrdil své nástupnictví po Krajském investorském útvaru v O.
Lhůtu k uplatnění nároku upravuje §16 odst. 3 zákona o půdě, který stanoví, že „oprávněná osoba vyzve k vydání náhrady nejpozději ve lhůtách uvedených v §13. Závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, končí tato lhůta uplynutím šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí. Podle §13 odst. 3 zákona o půdě „oprávněná osoba může vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitostí a požádat o poskytnutí náhrad podle §14 až 16 do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděla, kdo je povinnou osobou, nejpozději do pěti let ode dne 24. června 1991. Oprávněná osoba podle odstavce 5 může uplatnit nároky podle tohoto odstavce do 31. prosince 1996. Neuplatněním ve lhůtě tato práva zanikají\".
V této věci ovšem nemohl dovolací soud ponechat stranou okolnost, že žalobci jako oprávněné osoby požádali o vydání nemovitostí, včetně náhrad za jejich znehodnocení či odstranění, už dopisem ze dne 19. 12. 1992 a ze dne 28.12.1992 vůči Okresnímu pozemkovému úřadu v O. Přitom nárok na poskytnutí náhrada za jejich znehodnocení uplatnili u K., s.p. – v likvidaci a Městu O. výzvami ze dne 21. 3. 1995. Prvně uvedený subjekt poté dopisem ze dne 29.3.1995 potvrdil doručení výzvy dnem 29.3.1995, k pozemku p.č. 245/2 namítal, že není v jeho vlastnictví. Poté Ministerstvo zemědělství ČR v rozhodnutí ze dne 10.5.1995 rozhodlo, že předmětné nemovitosti jsou majetkem, na který se vztahuje zákon o půdě. Rozklad proti tomuto rozhodnutí byl dne 11. 10. 1995 zamítnut. Následně Okresní pozemkový úřad v O. v rozhodnutí ze dne 4. 12. 1995, které nabylo právní moci dne 16. 1. 1996 rozhodl, že žalobci A) a B) nejsou vlastníky pozemku v k.ú. O., část. p.č. 245/2 o výměře 3521 m2, když pozemek byl po přechodu na stát zastavěn stavbami panelových domů a mateřské školy, když předchozí stavby, jež byly součástí zahradnictví, byly zdemolovány.
S ohledem na výše uvedené tak vznikl žalobcům nárok na finanční náhradu podle §16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Tuto náhradu měla poskytnout právnická osoba, která věc drží nebo držela v době zániku nemovitostí. Dovolací soud se v souvislosti s hodnocením včasnosti uplatnění uvedeného nároku neztotožňuje s výkladem zaujatým odvolacím soudem. Žalobci předně již dopisy ze dne 19.12.1992 a 28.12.1í92 uplatnili svůj nárok na vydání nemovitostí u Okresního pozemkového úřadu v O., splnili tak předpoklad pro zachování nároku na finanční náhradu.
O tuto požádali postupně nejdříve P. f. ČR dopisem ze dne 4.12.1995, následně pak K. s.p. v likvidaci, a to dopisem ze dne 3é.5.1996. V této souvislosti nelze přehlédnout, že v té době byli odkázáni na údaje v evidenci nemovitostí, z níž (viz identifikaci parcel z 22.7.1993) vyplýval závěr, že uživatelem části předmětného pozemku je K. s.op. v likvidaci. Tento údaj v evidenci nemovitostí nebyl však v souladu se skutečným stavem, jestliže podle písemné hospodářské smlouvy č. 153/1967 došlo k převodu správy předmětných nemovitostí na právního předchůdce – Krajského investorského útvaru v O. Podle hodnocení dovolacího soudu nebylo lze spravedlivě požadovat po žalobcích, aby (na rozdíl od údajů v evidenci nemovitostí), který posledně uvedenou změnu nereflektoval, byli schopni dohledat odpovídající interní listiny, jež do evidence nemovitosti nebyly vůbec pojaty.
Smyslu a účelu restitučních předpisů, v tomto případě ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. by se příčilo přičítat nedostatky v evidenci majetku odňatého původním vlastníkům při jednotlivých převodech správy dnes na restituenty s důsledky výkladu, který odvolací soud zaujal. Dovolací soud proto hodnotí účinky výzvy doručené žalobci K. s.p. v likvidaci, jako účinné uplatnění nároku na finanční náhradu ve smyslu §16 odst. 3 citovaného zákona, v důsledku čehož jejich nárok prekluzí nezanikl.
Odlišnému právnímu závěru odvolacího soudu tak nebylo možno přisvědčit. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 i.f. o.s.ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, jemuž věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu