ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.1064.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1064/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně P. b. s. a.s., zastoupené, advokátkou, proti žalované B. h. a.s. v likvidaci, zastoupené, advokátem, o zaplacení 1.506,983.462,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 91/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. července 2003, č.j. 5 Cmo 218/2003-203, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 3.825,- Kč, do rukou jejího advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3.3.2003, č.j. 25 Cm 91/2001-151, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení 1.506,983.462,67 Kč s příslušenstvím, z titulu sjednané smluvní pokuty a náhrady škody v rozsahu, ve kterém vzniklá škoda přesahuje smluvní pokutu.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „smlouva o budoucích smlouvách o převodu cenných papírů ze dne 4.12.1997“ (dále též jen „smlouva“), ze které žalobkyně dovozovala svůj nárok, je neplatná.
Soud prvního stupně uzavřel, že se žalovaná ve smlouvě zavázala uzavřít se žalobkyní ve stanovené době a za stanovených podmínek kupní smlouvu na koupi akcií I. a p. b., a.s., přičemž současně bod 1.5 smlouvy obsahuje ujednání, dle kterého smluvní strany na výzvu žalované uzavřou další kupní smlouvu o koupi akcií I. a p. b., a.s., ve které bude žalovaná prodávající a žalobkyně kupující a kupní cena bude započtena na kupní cenu z předchozí smlouvy. Takové ujednání posoudil soud jako projev vůle, který je v rozporu s obsahem „kupní smlouvy jako normy obchodního práva“, tj. s vůlí kupujícího získat vlastnické právo k věci, věc užívat a nakládat s ní a s vůlí prodávajícího získat směnný ekvivalent vyjádřený v penězích. Soud proto posoudil smlouvu v části obsahující závazek ke koupi 5,250.000 akcií I. a p. b., a.s. jako neplatnou pro „nevážnost“ dle §37 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Nevážnost smluvního ujednání dokumentuje podle soudu i postup stran dne 3.4.2000, kdy byly uzavřeny smlouvy na převod téhož množství akcií a za tutéž cenu, přičemž smluvní strany vystupovaly střídavě na straně kupující a prodávající.
V části smluvního ujednání o závazku žalované uzavřít kupní smlouvu na koupi 5,250.000 akcií I. a p. b., a.s., sjednaného v dodatku č. 1 ze dne 24.6.1998, shledal soud neplatnost právního úkonu dle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Žalobkyně je obchodníkem s cennými papíry a od novelizace zákona č. 591/1992 Sb., (dále jen „zákon o cenných papírech“) zákonem č. 15/1998 Sb., podléhá povinnostem uvedeným v §47b odst. 1 písm. b) tohoto zákona. Dohoda obsažená v bodě 1.5 smlouvy o vyrovnání aktuálních tržních cen na veřejných trzích úhradou salda, které zůstává neměnné a tudíž je nelze přiřadit ke konkrétním akciím, má za následek, že na veřejných trzích by byly uvedeny jiné ceny, než ceny skutečné. Přitom je třeba přihlédnout k rozsahu obchodu ve výši 10,500.000 akcií.
Dohoda obsažená v bodě 1.5 smlouvy se proto dostala do rozporu s ustanovením §47b odst. 1 písm. b) zákona o cenných papírech, podle kterého musí obchodník s cennými papíry vykonávat svou činnost tak, aby nedocházelo k narušení průhlednosti kapitálového trhu, zejména nesmí činit žádné úkony směřující k manipulaci s cenami cenných papírů. Závazek žalované ve vztahu k nákupu akcií se tak stal nemožným podle ustanovení §352 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.\") okamžikem účinnosti zákona č. 15/1998 Sb. a zanikl podle ustanovení §575 obč. zák. v důsledku nemožnosti plnění. V důsledku absolutní neplatnosti právního úkonu nevznikl závazek žalované k uzavření budoucí smlouvy, ta tudíž neporušila právní povinnosti, a proto nemohl vzniknout její závazek k náhradě škody a zaplacení smluvní pokuty v důsledku porušení povinnosti ze smlouvy.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku především uvedl, že vyšel ze zjištění, která učinil na základě provedeného dokazování soud prvního stupně. Sám pak doplnil dokazování dopisem Vysoké školy ekonomické ze dne 4.3.2003. Jde o přípustnou novotu, protože dopis byl získán po vydání napadeného rozsudku. Dopis potvrdil, že materiál zpracovaný Ing. P. D. není stanoviskem této vysoké školy.
Odvolací soud zopakoval důkaz smlouvou o budoucích smlouvách o převodu cenných papírů ze dne 4.12.1997 uzavřenou mezi účastníky a změněnou dodatkem č. 1 ze dne 24.6.1998, včetně dodatku a příloh.
Provedením důkazu smlouvou odvolací soud zjistil, že v bodu 1.3 smlouvy strany dohodly, že akcie, jejichž převod je předmětem plnění ze smlouvy, budou převedeny za ceny dle přílohy. Zároveň dohodly, že mohou být převedeny za ceny jiné, aniž by bylo cokoli dohodnuto o tom, od čeho by se taková jiná cena odvozovala. Přesto však i tyto jiné smluvené ceny měly respektovat saldo uvedené v příloze 1 smlouvy. Pro případ, že po vypořádání nebude výsledné saldo shodné se saldem, které vyplývá z přílohy č. 1 smlouvy, vyrovná se rozdíl v penězích. Ohledně vypořádání se uvádí pouze, že proběhne za obvyklých podmínek a způsobem, který strany sjednají. Ani „z jiného místa smlouvy nelze se nic bližšího o tomto vypořádání dozvědět“. K otázce ceny se vztahuje v jiné souvislosti pravidlo, že za podmínek, jež vyplývají z bodu 1.4 smlouvy, se kupní cena odpovídající saldu dle přílohy č. 1 smlouvy zvýší o úroky tam smluvené. Z bodu 1.4 smlouvy též vyplývá, že právo požadovat uzavření kupní smlouvy mají obě smluvní strany po devíti měsících od uzavření smlouvy. Kupní smlouva má být uzavřena do tří měsíců od výzvy k jejímu uzavření, nejpozději do tří let od uzavření smlouvy. Adresát výzvy může uzavření kupní smlouvy odmítnout. Dále se uvádí, že při odmítnutí požadavku bude kupní smlouva uzavřena do tří let od uzavření smlouvy, postup uzavírání není uveden. Smlouva však upravuje možnost výzvy toho, kdo před tím uzavření kupní smlouvy odmítl, dát výzvu vlastní, s povinností uzavřít kupní smlouvu do třiceti dnů. A konečně jen u akcií I. a p. b., a.s. byla v bodu 1.5 smlouvy dohodnuta možnost reagovat na výzvu k odkoupení akcií protivýzvou k odkoupení akcií podle přílohy 2, tedy včetně těchže akcií (tj. akcií I. a p. b., a.s.).
Odvolací soud se nejprve zabýval tím, jaký je vztah účastníků. Uzavřel, že je třeba vzít v úvahu, že jde o část celého komplexu vztahů mezi celými skupinami osob, jež lze - přibližně - označit jako skupinu PPF a skupinu IPB, aniž by tím bylo řečeno, kdo je v každé z obou skupin rozhodujícím elementem. Subjekty v jedné skupině však prokazatelně jednají nejméně koordinovaně, i kdyby nešlo o vztahy a jednání subjektů ovládaných a ovládajících. Z důkazů provedených soudem prvního stupně nelze jednoznačně uzavřít, kdo byl kým ve skupině IPB ovládán. Koordinace žalované s celou skupinou je však jasná. Je nutno se smířit s tím, uzavřel odvolací soud, že celý rozsah těchto vztahů zatím rozkryt není, což platí nejen v tomto řízení, ale obecně.
Přesto je zřejmé i z toho, co známo je, že smyslem budoucích kupních smluv, jež měly být uzavřeny na základě smlouvy, nebyl běžný obchod s cennými papíry, to jest nákup za účelem dalšího prodeje. Nešlo o to dosahovat zisku z těchto obchodů. To smlouva deklaruje velmi jasně. Základním smyslem smlouvy je, vyměnit jeden balík akcií za jiný a je jistě pravdou, že při uzavírání smlouvy si její účastníci cenili každý z balíků akcií v podstatě stejně. Přílohou č. 1 smlouvy uvažovaný doplatek je ve vztahu k ceně převáděných akcií zanedbatelný. Přestože by se zcela logicky nabízela budoucí smlouva směnná, zvolili účastníci jiné řešení, tj. v podstatě dvojici smluv o převodu balíků cenných papírů. Ani v tom jistě nelze spatřovat žádný problém. Na tento základní vztah však je ve smlouvě navršena celá řada nesouladných, a jak bude dovozeno níže, i nesrozumitelných a dokonce problematických pravidel, která tento základní vztah hrubě zatemňují a vycházíme-li z nutného předpokladu, že účastníci jednali ve vztahu ke svým potřebám při uzavírání smlouvy racionálně, je nutno mít za prokázáno, že smlouva sleduje celou řadu dalších cílů. Některé jsou jasné a vesměs neobstojí, jiné jsou pravděpodobné, jiné jen tušené. Ani zde není poznání úplné, neboť z provedeného dokazování nebylo možno více vytěžit.
S určitostí lze říci, pokračoval odvolací soud, že nejde o žádný ze standardních obchodů promptních, termínových nebo opčních, jak se snaží dovodit žalobkyně prostřednictvím posudku Ing. D. Zejména obchody termínové s sebou pojmově nesou cíl vydělat na nich (samozřejmě i s možností ztratit). Ale zde je v přímém rozporu s tím tvrzeno, že transfery cenných papírů mezi účastníky mají mít zafixovanou hodnotu. Vůči čemu tedy jest spatřovat zisk nebo ztrátu? Opce pak předpokládají právo optovat, tedy rozhodnout se mezi nejméně dvěma možnostmi. Žádné takové právo však není uvažováno ani přímo ve smlouvě a ani ve smlouvách budoucích, zejména jím není právo odmítnout uzavření smlouvy podle bodu 1.4 smlouvy. Chybí i cena práva optovat nazývaná opční prémie. V saldu podle bodu 1.3 smlouvy je dokonce spatřován derivát. I když odhlédneme od neplatnosti ujednání o saldu, jak bude rozebráno níže, lze těžko za derivát považovat přelévání plnění mezi jakousi základní kupní cenou a jejími doplatky. Podle odvolacího soudu je nutno souhlasit s interpretací, že nejméně na straně žalobkyně (a tedy skupiny PPF), ne-li na straně druhé, byl zájem dále zkompletovat již držené balíky akcií dotčených emitentů.
Odvolací soud též vyslovil závěr, že považuje za jisté, že cílem účastníků nebylo jednat v neprospěch drobných akcionářů a brát jim právo na odkup akcií. Nelze však již vyloučit, že smlouva mohla sledovat neakceptovatelné záměry ve vztahu k regulatorním orgánům, či že mohla mít problematické konsekvence účetní nebo daňové. To však nelze mít za prokázané. Prokázány jsou toliko nepříznivé konsekvence na trh cenných papírů.
Vzhledem k závěru soudu prvního stupně, že je smlouva, včetně dodatku částečně neplatná, zabýval se odvolací soud dále obsahem a platností smlouvy. K tomu uzavřel, že základem každé smlouvy o smlouvě budoucí je závazek jedné strany nebo více stran k uzavření budoucí smlouvy. Aby se tento základní rys mohl naplnit, musí jedna strana předložit návrh smlouvy a druhá strana jej akceptovat. Z bodu 1.4 smlouvy lze jasně dovodit, že popud k uzavření kupní smlouvy mohou dát obě strany, čímž vzniká druhé straně povinnost kupní smlouvu uzavřít. Uvedený bod ani další obsah smlouvy neříkají ničeho o tom, co se rozumí výzvou k uzavření kupní smlouvy, tedy která ze stran má předložit její návrh. Protože ze smlouvy nelze dovodit, kdo má zpracovat návrh kupní smlouvy, je nutno mít, podle odvolacího soudu, za to, že ten, kdo chce práva podle smlouvy využít, dá to najevo právě tím, že protistraně předloží návrh kupní smlouvy. Výzva žalobkyně ze dne 22.12.2000 zjevně návrhem kupní smlouvy není, je právě jen neformalizovaným požadavkem na uzavření kupní smlouvy. To však není pro rozhodnutí ve věci podstatné, neboť žalovaná využila možnosti tento pokyn eliminovat odmítnutím a žádné další výzvy nebylo. Podstatné je, že jak úprava ve smlouvě, tak praktický postup účastníků navozují otázku, nakolik se opravdu vážně počítalo s tím, že bude kupní smlouva ohledně akcií Investiční a poštovní banky, a.s. uzavřena.
Z textu bodu 1.4 smlouvy nelze zjistit ani, jaký má být další postup v případě, že jedna ze stran využije práva vyplývajícího pro ni ze smlouvy a odmítne uzavřít kupní smlouvu. Z textu neplyne, zda se tím vrací právo „vyzyvateli“ požadovat znovu uzavření smlouvy nebo zda své právo uplatněné první výzvou již zcela zkonsumoval. Druhé možnosti nasvědčuje i závěrečná část posuzovaného bodu smlouvy, když dává straně vyzvané k uzavření smlouvy právo učinit vlastní výzvu, pro druhou stranu - původního vyzyvatele - závaznou. Tato úprava by byla, kdyby bylo zamýšleno, že oběma stranám zůstává do konce tříleté lhůty právo vyzvat k uzavření smlouvy, nadbytečná. Praktickým důsledkem toho, že vyzyvatel (v projednávané věci žalobkyně) již, poté co učinil výzvu, nemá právo požadovat znovu uzavření smlouvy, by bylo, že druhá strana již nemá povinnost další výzvu akceptovat, a tedy již nemůže porušit povinnost výzvu akceptovat. Proto by jí ani nemohla vzniknout odpovědnost za škodu a ani povinnost hradit smluvenou pokutu. Adresátovi výzvy (v projednávané věci žalované) by sice zůstalo právo požadovat uzavření kupní smlouvy, nikoli však povinnost uzavření smlouvy navrhnout. K tomu odvolací soud uzavřel, že již to by bylo důvodem k zamítnutí žaloby v plném rozsahu.
Výkladu, že oběma stranám smlouvy zůstalo zachováno právo navrhnout uzavření kupní smlouvy a tedy i povinnost na uzavření kupní smlouvy přistoupit, svědčí podle odvolacího soudu, ovšem jen nepřímo, dvě okolnosti. Předně to, že se stále uvažuje s možností smlouvu uzavřít až do konce lhůty podle bodu 3.8 smlouvy a dále to, že zvýšení kupní ceny o úroky dle PRIBOR předpokládá, že i tak bude smlouva uzavřena. Potom by ale musela být poslední věta bodu 1.4 smlouvy považována za superfluum. K tomu odvolací soud dodal, že se nejedná o výklad jednoznačný a jediný možný, je však jedním z možných, přičemž ani výklad opačný nepostrádá slabiny. S tím pak podle odvolacího soudu úzce souvisí výklad bodu 1.5 smlouvy, ke kterému se vlastně upínají důvody soudu prvního stupně o závěru o částečné neplatnosti smlouvy. S vývody soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil. Dodal jen, že nesouhlasí se závěrem, že obchodem ze dne 3.4.2000 se ustanovení bodu 1.5 vyčerpalo. Takový závěr z ničeho neplyne. Smlouvu také nelze vykládat nekonzistentně. Připustíme-li opakované výzvy podle bodu 1.4, jak rozebráno výše, musíme připustit „proti obchody ve smyslu bodu 1.5. Pochybnosti o vážnosti úmyslu prodat za deklarovaných podmínek akcie I. a p. b., a.s. se tím završují. Okruh těchto pochybností pak uzavírá okolnost, že akcie I. a p. b., a.s. musely napřed opustit skupinu IPB, aby mohly být použity ke směně za akcie Č. p. žalobkyní“. Žádné vysvětlení, které k tomu nabízí žalobkyně, neobstojí. Podle odvolacího soudu je zcela absurdní, aby ten, kdo chce prodat nějakou věc, předtím převedl na kupujícího věc jinou s tím, že si pak obě věci vymění. To logiku nemá. Tento převod jistě měl důvod, nemohlo však jít o důvod deklarovaný. Je-li důvod zakrýván, nutně vznikají pochybnosti o jeho korektnosti. Proto lze závěr soudu prvního stupně o částečné neplatnosti smlouvy přijmout. „Nejde však možná jen o prostou nevážnost, ale může jít o kombinaci se zakrýváním. Smlouva jistě není jen žertem nebo hrou, není však ani myšlena vážně k realizaci v té podobě, jak se předkládá. Že k nějakým prodejům nebo jen převodům za jistých podmínek dojít mělo, to není pochybné“.
V kupní smlouvě či ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy o koupi či prodeji cenných papírů je cenou to, co si účastníci jako cenu sjednají. Z ekonomického hlediska je jistě pro jejich dohodu významné, jaké jsou obecně ceny na trhu cenných papírů, právně tím však determinováni nejsou a mohou si smluvit vše, co není zakázáno. Proto je třeba všechny zmínky o ceně ve smlouvě chápat jako cenu smluvenou, nikoli jako cenu obecnou či dokonce kurs cenného papíru. Smlouva vlastně žádné fixní ceny závazně nestanoví. Její příloha 1 sice uvádí přesné ceny, ale z bodu 1.3 jasně plyne, že tím není určena cena pro budoucí kupní smlouvu, ale lze pokaždé smluvit cenu jinou. Pro budoucí kupní smlouvu však platí jasné pravidlo ekvivalence. Z toho logicky vyplývá, že při uzavírání prvé ze smluv směřujících ke vzájemné výměně dohodnutých cenných papírů si mohou účastníci sjednat jakoukoli cenu. Jakmile však bude uzavřena první smlouva, pak smlouva následující musí přesně odpovídat druhé větě bodu 1.3 smlouvy. To znamená, že výsledná celková cena ve druhé smlouvě se musí shodovat s výslednou celkovou cenou ve smlouvě první. Cena za akcii ve druhé smlouvě je pak dána jednoduchým poměrem, kdy se celková cena z první smlouvy, která musí být i celkovou cenou v druhé smlouvě, vydělí počtem převáděných akcií dle smlouvy časově následné. Výsledný podíl je pak cena za jednu akci v následné smlouvě. V časově první smlouvě si tedy mohou účastníci stanovit jakoukoli odchylku od přílohy 1, v následné protismlouvě to však již není možné. Pak ovšem není místo pro žádné saldo. Bude-li dodržena smlouva, dosáhne se smluvené ekvivalence jen prostou aritmetikou.
Saldo dle bodu 1.3 by tedy mohlo vzniknout jen, pokud by nebyla smlouva dodržena, tj. pokud by druhá smlouva stanovila cenu v rozporu s druhou větou tohoto bodu. Pak ovšem nelze uzavřít, že byl ve smlouvě sjednán přímý nárok na saldo, neboť nelze předem říci, zda vůbec a jak bude smlouva porušena. Uvedené ustanovení je neurčité rovněž v tom, že se v něm hovoří o vypořádání, ale nic se o něm blíže neuvádí, ale pouze se odkazuje na způsob vypořádání sjednaný smluvními stranami. Dohoda o saldu proto není platná pro neurčitost, a to od počátku.
Ve vztahu k dodatku č. 1 smlouvy k tomu dle odvolacího soudu „pak přistupují ještě důvody“ uvedené již soudem prvního stupně ve vztahu k §47b odst. 1 písm. b) zákona o cenných papírech. V tom směru odvolací soud odkazuje na důvody uvedené soudem prvního stupně a dodává, že z hlediska souladu jakéhokoli právního úkonu se zákonem není rozhodné, zda účastník chtěl zákon porušit, postačí objektivní rozpor, nerozhoduje zavinění. Lze si dokonce představit, že účastník o zákonném zákazu vůbec neví a přece je jeho úkon příčící se zákazu neplatný. Dále je třeba uvést, že uvedené ustanovení zákona o cenných papírech nechrání trh jen proti záměrným manipulacím, ale vynucuje si opatrnost, aby každý jednal tak, „aby nemohlo k tomu dojít. Nejde také jen o ceny, ale o průhlednost trhu vůbec. Ovlivňování cen nelze samozřejmě již vůbec omezit na ceny na veřejných trzích, ale je nutno je vztáhnout k cenám na trhu vůbec, jak jsou definovány výše. Manipulací není jen vychýlení cen od stavu stávajícího, ale také praktiky, kterými se někdo snaží stávající ceny udržet, ačkoliv za transparentních podmínek by trh reagoval změnou ceny“.
Tak tomu je podle odvolacího soudu v projednávané věci. Ačkoli o tom smlouva nemá zmínky, je z tvrzení žalobkyně jasné, že ve skutečnosti účastníci vůbec nehodlali dodržet druhou větu bodu 1.3 smlouvy, jinak by nemohl vzniknout nárok na saldo. V budoucí kupní smlouvě hodlali účastníci převzít aktuální kursy, tím před trhem zatajit skutečnou cenu převodu a vytvořit dojem, že tato gigantická transakce drží aktuální kurs a rozdíl do ekvivalence si skrytě dorovnat. Jaký by přitom byl poměr kursu a ceny dle ekvivalence není rozhodné. Přitom je jasné, že kdyby trh věděl o skutečné ceně, nemohl by nereagovat. Pro tento vztah a dost možná i pro jiné vztahy účastníků skutečně nemuselo být významné, jaký byl kurs. Šlo o to, aby byla transakce z hlediska utváření cen neutrální, aby prošla nenápadně a pokud možno bez povšimnutí. I tak ovšem bylo s cenami manipulováno. Poukaz na opce přitom podle odvolacího soudu neobstojí. Nejde o to, jaké prémie jsou pravidelně sjednávány. Jde o to, že s opcí si každý spojí prémii nejméně ve standardní výši bez dalšího. V tomto případě by se jiní účastníci trhu nemohli zachytit ničeho a předkládalo by se jim k věření, že cena je taková, jak se deklaruje. I když rozhodování investorů není založeno jen na ceně a množství převáděných cenných papírů, je tato informace bez konkurence nejvýznamnější a není tedy náhodou, že „tento problém zákon zvláště uvádí“.
Podle odvolacího soudu jsou již shora uvedené závěry dostačující k tomu, aby byla žaloba zamítnuta. Soud však deklaroval, že považuje za vhodné věnovat se i dalším otázkám.
Poté se odvolací soud zabýval odstoupením žalobkyně od smlouvy (vycházeje ale z toho, že od neplatné smlouvy odstoupit nelze). K tomu uzavřel, že žalobkyně sice měla podle ustanovení §348 obch. zák. právo od smlouvy odstoupit, mohla však též vynucovat plnění ze smlouvy. Odstoupením však smlouvu „v tomto rozsahu ukončila a bylo by logické očekávat, že si opatří kupce na akcie jinde“. Takové je ratio ustanovení §348 odst. 2 obch. zák. Žalobkyně však se chová současně jako strana, která smluvní vztah ukončila a jako strana, která je účastna existujícího smluvního vztahu.
Protože nedošlo k porušení povinnosti (byť případně došlo k platnému odstoupení od smlouvy), nemohlo vzniknout ani právo na smluvní pokutu ani právo na náhradu škody, ačkoliv by oba nároky jinak nebyly dotčeny odstoupením od smlouvy ve smyslu ustanovení §302 a §351 odst. 1 obch. zák. V této souvislosti je dle odvolacího soudu nutno zmínit i úroky dle PRIBOR. Zdánlivě jde o nárok vznikající již využitím práva na odmítnutí uzavřít budoucí smlouvu. Tak tomu ovšem dle odvolacího soudu není, jde sice o nárok, který měl časem růst, jde však výslovně o úročení kupní ceny, jedná se tedy o jakési příslušenství kupní ceny a vzniká a je splatné až s kupní cenou.
Dále pak odvolací soud posuzoval otázku možného použití ustanovení §292 odst. 5 obch. zák. (aniž přehlédl omezenou účinnost tohoto ustanovení na daný vztah, které vyplývá z bodu 12 dodatku č. 1 ke smlouvě).
K tomu odvolací soud uvedl, že v této souvislosti je třeba vyřešit především to, jak velká míra změny okolností je nezbytná pro zánik závazku uzavřít budoucí smlouvu. Odvolací soud dospěl k závěru, že výrazné kursové a jiné cenové výchylky jsou součástí rizika na kapitálovém trhu a nemohou odůvodnit zánik tohoto závazku. „Jestliže se však situace na straně emitenta vyhrotí až do stavu úpadku nebo stavu tomu blízkému, je nutno již vážně o použití uvedeného ustanovení uvažovat“.
Dovozuje-li žalobkyně, že by se muselo jednat o okolnost, která se dotýká obou smluvních stran, dle odvolacího soudu z logiky vyplývá, že pokud se budoucí smlouva stane nepříjemnou všem účastníkům, není nutné takové případy právem řešit. Ustanovení §292 odst. 5 obch. zák. má své opodstatnění jen tam, kdy má nastalá okolnost rozdílný dopad na strany smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Za otázku zásadního právního významu dovolatelka považuje především, kdy dochází k porušení zákazu manipulace cenami cenných papírů ve smyslu ustanovení §47b odst. 1 písm. b) zákona o cenných papírech. V této souvislosti především zdůrazňuje nezbytnost rozhodnutí o tom, zda odpovědnost za manipulaci s cennými papíry je odpovědností objektivní, či zda je založena na principu zavinění.
Další zásadní právní otázkou je podle dovolatelky, zda každý rozpor právního úkonu se zákonem zakládá bez dalšího neplatnost takového právního úkonu ve smyslu ustanovení §39 obč. zák., a to zejména v situaci, kdy učinění určitého právního úkonu zakládá odpovědnost za správní delikt.
Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka i to, zda existence pochybností o účelu určitého právního úkonu či jeho části může sama o sobě vést k závěru o neplatnosti takového úkonu (jeho části) z důvodu nevážnosti projevu vůle ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák.
Rovněž otázka podstatné změny okolností „v rovině obecných kritérií, na základě nichž je třeba změnu zkoumat specificky ve vztahu ke změnám hodnoty cenného papíru při obchodech s cennými papíry“, je podle dovolatelky rovněž otázkou zásadního právního významu. Pokud jde o posouzení této otázky namítá dovolatelka i rozpor s hmotným právem.
Poslední zásadní právní otázkou pak je dle dovolatelky, zda při odstoupení od smlouvy podle ustanovení §348 obch. zák. náleží odstupující straně nárok na náhradu škody, resp. na zaplacení smluvní pokuty vztahující se k povinnosti, ohledně které druhá strana prohlásila, že ji nesplní.
Kromě nesprávného právního posouzení a rozporu s hmotným právem dovolatelka poukazuje i na nepřezkoumatelnost rozhodnutí, která podle ní spočívá v tom, že odvolací soud „nevymezil termín manipulace s cenami cenných papírů“ a nedostatek poučení podle ustanovení §118a o. s. ř.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí má zásadní význam jen tehdy, jestliže se řešení příslušné právní otázky může projevit v poměrech strany, která podala dovolání. Tento předpoklad není v projednávané věci splněn, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze stejných důvodů, ze kterých tento soud žalobu zamítl a dále jen pro úplnost uvedl, že žalobu bylo třeba zamítnout i z dalších důvodů. Rovněž tvrdí, že přípustnost a důvodnost dovolání musí být vyslovena ve vztahu ke všem důvodům dovolání, což nemůže být v projednávané věci splněno. Dále pak snáší argumenty pro podporu tohoto tvrzení. Žalovaná navrhuje odmítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Dovolání tedy může být - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V souladu s postupem odvolacího soudu při formulování důvodů potvrzujícího rozhodnutí, se Nejvyšší soud zabýval nejprve otázkou označenou dovolatelkou jako otázka zásadního právního významu 3.1.3, totiž, „zda existence pochybností o účelu určitého právního úkonu či jeho části může sama o sobě vést k závěru o neplatnosti takového úkonu (jeho části) z důvodu nevážnosti projevu vůle, ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák.“
Tuto otázku Nejvyšší soud nehodnotí jako otázku zásadního právního významu, neboť na jejím řešení odvolací soud svůj závěr o částečné neplatnosti smlouvy (k jehož zpochybnění předestřená otázka směřuje) nezaložil. Odvolací soud založil svůj závěr na tom, že deklarovaný účel smlouvy, totiž koupě a prodej cenných papírů, není cílem skutečným a není tedy myšlen vážně, přičemž „může jít o kombinaci se zakrýváním.“ Tento závěr zcela jednoznačně vyplývá z formulace odůvodnění jeho rozsudku „je zcela absurdní, aby ten, kdo chce prodat nějakou věc, před tím převedl na budoucího kupce věc jinou s tím, že si pak obě věci vymění. To logiku nemá. Tento převod jistě měl nějaký důvod, nemohlo však jít o důvod deklarovaný.“ Svůj závěr o tom, že deklarovaný důvod smlouvy nemůže být důvodem skutečným, odvolací soud argumentoval na základě systematického a logického rozboru příslušných ustanovení smlouvy a jejich důsledků. Současně sice uvedl, že skutečný účel smlouvy se nepodařilo zjistit, to však za důvod její částečné neplatnosti neoznačil. Přitom závěr, že deklarovaný účel smlouvy (koupě a prodej cenných papírů), není cílem skutečným a není tedy myšlen vážně, dovolatelka nenapadá.
Dovolatelka v této souvislosti pouze tvrdí, že odvolací soud „patrně dovozuje pochybnosti o nevážnosti závazku smluvních stran uzavřít smlouvu, kterou by na žalovanou byly převedeny akcie I. a p. b., a.s. z toho, že na základě výkladu ustanovení článku 1.5 smlouvy, kterým došel k závěru, že pokud by žalovaná realizovala postup uvedený v tomto ustanovení, mohla se zcela zprostit povinnosti uzavřít kupní smlouvu“ (viz str. 32 dovolání) a snáší argumenty na podporu toho, proč je takový výklad nesprávný. Nezpochybňuje však zcela jednoznačný závěr odvolacího soudu, že účelem smlouvy nebyla koupě a prodej cenných papírů. Na straně 31 dovolání dokonce namítá, že odvolací soud měl zjišťovat, zda je na základě provedených důkazů bez jakékoli pochybnosti zřejmé, že žalovaná nechtěla uzavřením smlouvy založit svůj závazek uzavřít se žalobkyní v budoucnu kupní smlouvu ohledně 5,250.000 akcií I. a p. b., a.s. To však, jak shora uvedeno, odvolací soud učinil a na základě důkazu smlouvou a na základě jejího výkladu dovodil svůj závěr o tom, že účel smlouvy byl jiný než deklarovaný.
Pro úplnost je třeba dodat, že posouzení vážnosti projevu vůle ve vztahu ke konkrétnímu právnímu úkonu postrádá příslušný judikatorní přesah (je významné jen pro věc samu) a nemůže proto založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud uzavírá, že již posouzení smlouvy v té části, ze které dovolatelka vyvozuje svůj nárok, soudy obou stupňů jako neplatné pro nedostatek vážnosti, je samo o sobě dostačující pro zamítnutí žaloby, resp. potvrzení zamítavého rozsudku. Dospěl-li tedy Nejvyšší soud i jen o tomto závěru k tomu, že jej nemůže přezkoumávat, je takový závěr postačující k odmítnutí dovolání jako nepřípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neboť i kdyby dovolací soud ohledně ostatních předestřených právních otázek dospěl k závěru, že zakládají přípustnost dovolání a dokonce i tehdy, kdyby je vyřešil ve prospěch dovolatelky, nemůže to ničeho zvrátit na jejímu postavení (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8.12.1997 č.j. 3 Cdon 1374/96).
Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelka jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Za této situace se již nemohl zabývat dalšími námitkami dovolatelky napadajícími správnost postupu odvolacího soudu v řízení.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalované náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 7, §14 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. července 2004
JUDr. Ivana Štenglová,v. r.
předsedkyně senátu