Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2004, sp. zn. 29 Odo 203/2003 [ usnesení / výz-B ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.203.2003.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.203.2003.1
sp. zn. 29 Odo 203/2003 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v konkursní věci úpadce J. K., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 K 92/97, o nařízení předběžného opatření, o zrušení souhlasu s prodejem mimo dražbu a o přerušení řízení, o dovolání úpadce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2000, č. j. 52 K 92/97 - 950, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2002, č. j. 1 Ko 178/2002 – 1794, takto: I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2000, č. j. 52 K 92/97 - 950, se zastavuje. II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2002, č. j. 1 Ko 178/2002 – 1794, se odmítá. Odůvodnění: Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. října 2000, č. j. 52 K 92/97 – 950, zamítl návrh úpadce na nařízení ve výroku specifikovaného předběžného opatření (bod I. výroku), dále zamítl návrh úpadce na zrušení souhlasu s prodejem označené nemovitosti mimo dražbu, který soud dříve udělil správci konkursní podstaty (bod II. výroku) a konečně zamítl i návrh úpadce na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu (bod III. výroku). Soud prvního stupně uzavřel, že návrhy úpadce jsou v rozporu s cílem konkursního řízení, přičemž neshledal důvody pro přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu, s tím, že zákon o konkursu a vyrovnání a občanský soudní řád nejsou v rozporu s Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod. K odvolání úpadce, jež směřovalo pouze proti bodu III. výroku usnesení soudu prvního stupně, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. května 2002, č. j. 1 Ko 178/2002 1794 (dříve šlo o č. l. 1776), toto usnesení v napadeném rozsahu potvrdil. K jednotlivým odvolacím námitkám vysvětlil, že sama skutečnost, že v konkursním řízení je možno rozhodovat bez jednání, není v rozporu s ústavními předpisy, což konstatoval i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 21. srpna 1998, sp. zn. IV. ÚS 420/97. Vůči věřitelskému návrhu na prohlášení konkursu se může dlužník „bránit“ podáním písemného vyjádření k takovému návrhu, takže princip rovnosti zbraní není porušen. Fakt, že popření přihlášených pohledávek úpadcem nemá podle §23 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) žádný význam, není rovněž v rozporu se zásadou rovnosti účastníků, jelikož dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přechází prohlášením konkursu na správce, který za průběžného dohledu soudu vykonává svoji činnost. Správce konkursní podstaty je přitom za porušení svých povinností odpovědný. Proto ani odvolací soud neshledal důvody pro přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu. Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně též proti usnesení soudu prvního stupně podal úpadce včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jeno. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. pod písmeny a/ a b/, tedy, že řízení před oběma soudy je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno a/), a že tato rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci (písmeno b/). V dovolání snáší argumenty na podporu závěru o existenci uplatněných dovolacích důvodů, přičemž především namítá, že ustanovení §23 odst. 1 ZKV je v rozporu se základními právy garantovanými Listinou základních práv a svobod, takže v řízení nelze pokračovat. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil a věc předložil Ústavnímu soudu k dalšímu řízení. Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001. Dovolatelem uplatněným dovolacím důvodům tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 odpovídají dovolací důvody uvedené v ustanovení §241 odst. 3 o. s. ř. pod písmeny b/ a d/. Dovolatel výslovně napadl dovoláním i rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V části, v níž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, není dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Zmatečnostní vady ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., jež dovolací soud posuzuje (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) z úřední povinnosti, nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají. Podle §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím a napadené rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na přerušení řízení, není usnesením „ve věci samé“. Nejvyšší soud proto dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ani on neshledal důvody k přerušení byť i jen dovolacího řízení a předložení věci Ústavnímu soudu, když ustanovení §23 odst. 1 ZKV rovněž nemá za rozporné s ústavním pořádkem České republiky. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 30. června 2004 JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/30/2004
Spisová značka:29 Odo 203/2003
ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.203.2003.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§239 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:B
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20