ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.205.2003.1
sp. zn. 29 Odo 205/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v konkursní věci úpadce J. K., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 K 92/97, o odročení přezkumného jednání, o dovolání úpadce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. října 1999, č. j. 52 K 92/97 – 451, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2002, č. j. 1 Ko 181/2002 – 1809, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. října 1999, č. j. 52 K 92/97 – 451, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2002, č. j. 1 Ko 181/2002 – 1809, se zamítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. května 2002, č. j. 1 Ko 181/2002 – 1809 (dříve šlo o č. l. 1791), odmítl odvolání proti usnesení ze dne 4. října 1999, č. j. 52 K 92/97 451, jímž Městský soud v Praze zamítl návrh úpadce na odročení přezkumného jednání konaného 4. října 1999. Odvolací soud vysvětlil, že napadené usnesení je usnesením o vedení řízení, proti němuž není odvolání - podle §202 odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - přípustné.
Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně též proti usnesení soudu prvního stupně podal úpadce včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. pod písmeny a/ a b/, tedy, že řízení před oběma soudy je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno a/), a že tato rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci (písmeno b/). Konkrétně dovolatel poukazuje na to, že v průběhu přezkumného jednání konaného dne 4. října 1999 byly přezkoumány i pohledávky, které byly zařazeny do seznamu přihlášených pohledávek v den konání přezkumného jednání, nebyla proto dodržena potřebná pětidenní lhůta k tomu, aby se všichni účastníci mohli s předloženým seznamem seznámit a podrobně rozvádí, proč má přezkumné jednání za jednání, jimž soud rozhoduje o nárocích jednotlivých účastníků řízení, z čehož uzavírá, že jde o rozhodovací činnost soudu, již lze napadnout odvoláním. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolatelem uplatněným dovolacím důvodům tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 odpovídají dovolací důvody uvedené v ustanovení §241 odst. 3 o. s. ř. pod písmeny b/ a d/.
Dovolatel výslovně napadl dovoláním i rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V části, v níž směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, je dovolání ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné.
Bez zřetele k tomu, ke kterému dovolacímu důvodu dovolatel své argumenty přiřazuje, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolatel může uspět jen s těmi argumenty, jež brojí (lhostejno, zda v rovině právní anebo v rovině vad řízení) proti úsudku odvolacího soudu, že usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl úpadcův návrh na odročení přezkumného jednání, je usnesením, proti němuž není odvolání přípustné (o jiné otázce výrokem uvedeného rozhodnutí rozhodnuto nebylo). Jak totiž Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení uveřejněném pod číslem 47/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (od jehož závěrů nevidí důvodu se odchýlit ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), jakož i v mnoha dalších svých rozhodnutích, vylučuje-li povaha rozhodnutí odvolacího soudu (zde usnesení o odmítnutí odvolání), možnost věcného přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, pak tvrzení, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávné, případně, že řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, je postiženo vadami, sama o sobě důvodnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nezakládají.
Se zřetelem k tomuto omezení se Nejvyšší soud v rovině dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. zabýval prověřením správnosti závěru odvolacího soudu, že podané odvolání nebylo přípustné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustanovení §201 o. s. ř. určuje, že účastník může napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.
Podle ustanovení §202 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. není odvolání přípustné ani proti usnesení, jimž se upravuje vedení řízení.
V právní teorii ani soudní praxi pak není žádných pochyb o tom, že usnesení, jímž soud rozhoduje o tom, zda soudní jednání (jímž je i přezkumné jednání ve smyslu ustanovení §21 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů), odročí nebo zda je v době předcházející jeho konání zruší (odvolá) a případně též stanoví nový termín pro projednání a rozhodnutí věci (nařídí jednání nové), je usnesením, jimž se upravuje vedení řízení (v právní teorii srov. např. Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 1997, str. 602 nebo Winterová, A. a kolektiv: Civilní právo procesní. 2. vydání, Praha, Linde a. s. 2002, str. 441 a v rozhodovací praxi např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 1196/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2001, pod číslem 10).
Lze tudíž uzavřít, že odvolací soud postupoval správně, jestliže odvolání, které směřovalo proti usnesení soudu prvního stupně, jimž se upravuje vedení řízení, odmítl; šlo totiž o odvolání podané proti rozhodnutí, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný (§202 odst. 2 písm. a/, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání neobstojí ani v rovině dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. b/ Ponechají-li se stranou argumenty směřující výlučně proti věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a argumenty, které se netýkají prověření správnosti procesního postupu, který vyústil v odmítnutí odvolání, pak dovolatel snesl na podporu závěru o existenci těchto dovolacích důvodů stejné argumenty jako ty, jež Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými při prověrce dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Nejvyšší soud nezjistil existenci vad řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), ani z obsahu spisu; proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti výroku usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání úpadce, zamítl (§243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. června 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu