ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.775.2002.1
sp. zn. 29 Odo 775/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl ve věci konkursu dlužníka J. H., zastoupeného, advokátem, o návrhu věřitelky A. a. s., na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 48 K 1067/99, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2002, č. j. 1 Ko 70/2002 – 147, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. března 2002, č. j. 1 Ko 70/2002 – 147, potvrdil usnesení ze dne 14. listopadu 2001, č. j. 48 K 1067/99-122, jímž Krajský soud v Hradci Králové prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že dlužník je ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) v úpadku formou insolvence, a že ve smyslu §12a odst. 2 ZKV jsou splněny i ostatní zákonem vyžadované podmínky pro prohlášení konkursu na dlužníkův majetek.
Dlužník podal proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že odvolací soud nevzal v úvahu jeho tvrzení, že pohledávky věřitelů jsou sporné, jelikož:
- mu nebylo umožněno vyvrátit neoprávněnost nároku navrhující věřitelky předložením důkazu formou dodatků ke znaleckému posudku, ve kterém by se mělo prokázat že po vzájemném započtení pohledávek navrhující věřitelce nic nedluží,
- pohledávka navrhující věřitelky vůči němu nebyla uplatněna žalobou na náhradu škody, takže neměl možnost se bránit v rámci řádného soudního řízení, čímž mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces;
- obdobným způsobem by byl schopen vyvrátit pohledávku dalšího údajného věřitele.
Z odůvodnění napadeného usnesení dlužník dále vyvozuje, že:
- vycházelo z neúplného a nesprávně zjištěného skutkového stavu,
- při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu,
- nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 o. s. ř.,
- soudy obou stupňů neprovedly jím navržené důkazy, které byly potřebné ke zjištění skutkového stavu věci a spokojily se pouze s důkazy navrženými navrhující věřitelkou,
- soud prvního stupně nevzal na vědomí, že dlužník vede proti České republice spor o zaplacení 150.000.000,- Kč.
Konečně dovolatel tvrdí, že nebylo osvědčeno že má dluh vůči navrhující věřitelce a dalšímu věřiteli a pro prohlášení konkursu tedy nebyl důvod. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soud k dalšímu řízení.
Navrhující věřitelka má ve vyjádření dovolání za neopodstatněné.
Dovolání v této věci není přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu, je nutno poměřovat prostřednictvím ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a b/, §238, §238a odst. 1 písm. b/ až g/ a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Oproti očekávání dovolatele není dovolání přípustné ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., dle kterého je dovolání přípustné i proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání. Dovolatel totiž přehlédl, že dle ustanovení §238a odst. 2 o. s. ř. platí v takovém případě obdobně ustanovení §237 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je tedy možné založit přípustnost dovolání jen ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Jinak řečeno, dovolání proti napadenému usnesení může být přípustné jen za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené potvrzující rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podmínka, aby šlo o rozhodnutí „ve věci samé“ je v tomto případě splněna (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „R 51/2003“).
Jak dále Nejvyšší soud uzavřel již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, pak může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Nejvyšší soud pak ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce nepokládá. Ve světle podaného výkladu je tomu tak především proto, že dovolatel z obsahového hlediska soustřeďuje dovolací námitky k vadám řízení, jež se mohou prosadit toliko prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. K námitce dovolatele, že mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces (jež zřejmě směřuje k úvaze o zmatečnostní vadě řízení) Nejvyšší soud dodává, že námitka, že řízení před soudy nižších stupňů je postiženo některou z vad řízení vypočtených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., není od 1. ledna 2001 způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od uvedeného data žaloba pro zmatečnost (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pomine-li Nejvyšší soud poukaz na zmíněné vady řízení, dovolatel mu v dovolání k řešení žádnou po právní stránce významnou a judikatorně zobecnitelnou otázku nepředkládá.
Na závěru, že dovolání proti napadenému usnesení není podle §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné ani ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemění ničeho ani skutečnost, že odvolací soud dovolatele nesprávně poučil, že dovolání je (podle §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) přípustné bez dalšího (zatímco jej měl poučit, že dovolání není přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím v poučení označeného soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Nesprávné poučení odvolacího soudu v dotčeném směru má – jak Nejvyšší soud vysvětlil v již zmíněném R 51/2003 - pouze ten význam, že se tím dovolateli otevřela možnost podat dovolání ve lhůtě čtyř měsíců od doručení napadeného rozhodnutí (§240 odst. 3 o. s. ř.).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu