ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.806.2002.1
sp. zn. 29 Odo 806/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) J. K., a B) J. K., proti žalované JUDr. J. Š., jako správkyni konkursní podstaty úpadce J. K. o vyloučení věci z konkursní podstaty, o vedlejším účastenství úpadce na straně žalované, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 30/99, o dovolání úpadce J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2002, č. j. 4 Cmo 197/2000 – 70, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. dubna 2000, č. j. 50 Cm 30/99 – 59, nepřipustil přistoupení úpadce J. K. narozeného dne 11. září 1962 (dále též jen „úpadce“) jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalované do řízení (bod I. výroku) a řízení nepřerušil (bod II. výroku).
K odvolání úpadce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. února 2002, č. j. 4 Cmo 197/2000 – 70, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o přípustnosti vedlejšího účastenství (první výrok), ve výroku o nepřerušení řízení toto usnesení změnil tak, že řízení o návrhu na přerušení řízení zastavil (druhý výroku) a zamítl úpadcův návrh na připuštění dovolání (třetí výrok). K vedlejšímu účastenství odvolací soud – odkazuje na dikci §93 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - uvedl, že obsah úpadcova návrhu dokládá, že chce v řízení hájit zájmy žalobců a nikoli žalované. K návrhu na přerušení řízení pak poznamenal, že šlo o návrh podaný osobou odlišnou od účastníků řízení (úpadcem), tedy někým, kdo k takovému úkonu nebyl oprávněn. Jelikož jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, je důvod řízení o takovém návrhu zastavit ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. Návrhu, aby připustil dovolání, pak odvolací soud nevyhověl proto, že se týkal usnesení jen procesní povahy.
Proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu podal úpadce včasné dovolání, namítaje, že postupem odvolacího soudu i soudu prvního stupně mu byla odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., a že napadené rozhodnutí spočívá ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatel tvrdí, že vedlejším účastníkem se ze zákona stává každý, kdo podá návrh na přistoupení do řízení, a to okamžikem, kdy jeho návrh dojde soudu. Proto se stal vedlejším účastníkem dnem, kdy jeho návrh na vstup do řízení byl doručen soudu prvního stupně. Dále snáší argumenty na podporu závěru, proč jeho právní zájem na výsledku sporu je dán. Stal-li se vedlejším účastníkem dnem, kdy podal návrh na vstup do řízení, pak ovšem byl oprávněn podat též návrh na přerušení řízení a důvod řízení o takovém návrhu zastavit (podle §104 o. s. ř.) dán nebyl. Třetí výrok usnesení odvolacího soudu napadá dovolatel argumentem, že podmínky pro připuštění dovolání byly dány. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření nepokládá dovolání za opodstatněné a má je rovněž za nepřípustné.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - rovněž projednal a rozhodl o něm (jak se výslovně podává z odůvodnění jeho rozhodnutí) podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř.
Dovolatel podal dovolání výslovně proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu, tedy i proti výroku, jímž tento soud zamítl jeho návrh na připuštění dovolání. Tento výrok však dovoláním samostatně napadnout nelze (jeho odklizením se práva a povinnosti účastníků řízení založená dalšími výroky nemění a jeho správnost je – za předpokladu, že je dovolání podáno proti výroku, ohledně kterého odvolací soud dovolání nepřipustil – prověřována úvahou dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.).
Ve vztahu k prvnímu výroku napadeného usnesení o vedlejším účastenství není dovolání přípustné podle §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. , jelikož tento výrok není měnícím, nýbrž potvrzujícím výrokem. Zkoumaný výrok nelze též podřadit žádnému z případů vyjmenovaných v §238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o přípustnosti vedlejšího účastenství není usnesením odvolacího soudu „ve věci samé“.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. pak spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože jiné vady řízení dle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současně důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení trpí vadou, na niž poukazuje dovolatel.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné i tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud též ve svých rozhodnutích opakované vysvětlil, že hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr soudů obou stupňů, že úpadce nemá právní zájem podporovat v řízení žalovanou), není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod pořadovým číslem 42, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1957/98, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000, téhož časopisu, pod číslem 8).
Pro úplnost se dodává, že tento výklad je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k §237 písm. f/ o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. Tak v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle §237 písm. f/ o. s. ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci - a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soudu v této interpretaci §237 písm. f/ o. s. ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soudu k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, uveřejněném v téže sbírce, svazku 13, části I., pod číslem 11).
Podle ustanovení §93 o. s. ř., jako vedlejší účastník může se vedle navrhovatele nebo odpůrce zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku, pokud nejde o řízení o rozvod, neplatnost manželství, nebo určení, zda tu manželství je či není (odstavec 1). Do řízení vstoupí buď z vlastního podnětu nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh (odstavec 2). V řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností (odstavec 3).
Skutečnost, že ten, kdo z vlastního podnětu vstoupil do sporného řízení jako vedlejší účastník na straně některého z jeho účastníků, se stává účastníkem řízení bez dalšího, nezbavuje soud povinnosti v případě, že některý z dosavadních účastníků navrhne, aby o přípustnosti vedlejšího účastenství bylo rozhodnuto, takové rozhodnutí vydat (srov. §93 odst. 2 větu druhou o. s. ř.). Toto rozhodnutí pak – jak vysvětleno výše - není (nemůže být) nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení“. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání proti uvedenému výroku jako nepřípustného.
V situaci, kdy podaným dovoláním nebylo odklizeno pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu o nepřípustnosti vedlejšího účastenství dovolatele na straně žalované, se dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku napadeného usnesení, stalo bezpředmětným (a tedy způsobilým k odmítnutí podle §218 odst. 1 o. s. ř.), jelikož účast osoby, která návrh na přerušení řízení podala (dovolatele), v řízení byla definitivně ukončena. Nadto platí, že vedlejší účastenství v řízení nelze založit proti vůli účastníka, který má být tím, kdo do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, v řízení podporován. Jestliže to podle obsahu spisu byla právě žalovaná, která nesouhlasila s tím, aby úpadce vystupoval jako vedlejší účastník řízení na její straně, pak tím, že tento nesouhlas v řízení uplatnila,vedlejší účastenství úpadce ukončila (postup podle §93 odst. 2 věty druhé o. s. ř. je namístě, jde-li o návrh /nesouhlas/ někoho jiného než toho účastníka, kterého má vedlejší účastník v řízení podporovat). Dovolání proti druhému výroku napadeného usnesení je tedy při výslovně projeveném nesouhlasu žalované s tím, aby ji úpadce v řízení podporoval jako vedlejší účastník, nutno odmítnout též s poukazem na ustanovení §240 odst. 1 ve spojení s ustanovením §218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. jako podané někým, kdo k němu nebyl oprávněn (legitimován).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. b/ (ohledně druhého výroku) a písm. c/ (ohledně prvního a třetího výroku) o. s. ř. usnesením odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. června 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu