ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.875.2004.1
sp. zn. 29 Odo 875/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové, v konkursní věci úpadkyně P. h., a. s., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 26 K 49/2000, o udělení souhlasu se zpeněžením majetku mimo dražbu, o dovolání konkursní věřitelky P. v. a. s., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. ledna 2003, č. j. 2 Ko 80/2002 – 1163, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. listopadu 2001, č. j. 26 K 49/2000 – 910, udělil správci konkursní podstaty úpadkyně souhlas s prodejem ve výroku specifikovaného majetku mimo dražbu.
Odvolání v záhlaví označené konkursní věřitelky pak Vrchní soud v Olomouci – odkazuje především na ustanovení §218 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - usnesením ze dne 23. ledna 2003, č. j. 2 Ko 80/2002 – 1163, odmítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podala konkursní věřitelka včasné dovolání, domáhajíc se jeho zrušení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 a §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné již proto, že napadené usnesení není usnesením měnícím ani potvrzujícím.
Dovolatelka, jež opírá přípustnost dovolání o ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., pokládajíc napadené usnesení nesprávně za usnesení potvrzující, rovněž přehlíží ustanovení §238a odst. 2 o. s. ř. Podle onoho ustanovení totiž ustanovení §237 odst. 1 a 3 o. s. ř. platí na případy podle §238a odst. 1 o. s. ř. obdobně, z čehož plyne, že podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání ve věci konkursu a vyrovnání přípustné jen proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž se mění nebo potvrzují konkursní či vyrovnací rozhodnutí soudu prvního stupně „ve věci samé\" (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 58/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Usnesení, jímž soud prvního stupně udělil správci konkursní podstaty úpadce souhlas s prodejem ve výroku specifikovaného majetku mimo dražbu, však usnesením „ve věci samé není“ (shodně uzavřel Ústavní soud v usnesení ze dne 28. března 2002, sp. zn. III. ÚS 47/02 /srov. č. l. 1053/, jímž návrh na zrušení tohoto usnesení odmítl jako nepřípustný).
Ustanovení §238, §238a odst. 1 písm. b/ až g/ a §239 o. s. ř. přípustnost dovolání rovněž nezakládají, neboť nejde o žádný z případů zde vypočtených.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Nad rámec řečeného (aniž by to mělo vliv na jeho závěr o nepřípustnosti podaného dovolání) Nejvyšší soud uvádí, že otázkou předkládanou mu k zodpovězení v podaném dovolání se zabýval v usnesení ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 199/2003. Tam uzavřel, že usnesení, jímž konkursní soud uděluje správci konkursní podstaty souhlas s prodejem majetku konkursní podstaty mimo dražbu (§27 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů), je rozhodnutím vydaným v rámci dohlédací činnosti konkursního soudu (§12 posledně zmíněného zákona), proti němuž není odvolání přípustné.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu