ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.930.2003.1
sp. zn. 29 Odo 930/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Č. s., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalovanému K. J., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení 1 000 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 210/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2003, č.j. 9 Cmo 176/2003-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (poté co jeho předchozí rozsudek ve věci Nejvyšší soud zrušil) rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.12.2000 č.j. 48 Cm 210/2000-29, kterým byla žalovanému stanovena povinnost zaplatit žalobkyni 1 000 000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 27.11.1997 do zaplacení a nahradit náklady řízení v částce 40 000,- Kč. Odvolací soud shledal nedůvodnou námitku žalovaného ohledně neplatnosti úvěrové smlouvy, kterou účastníci uzavřeli za účelem použití poskytnutého úvěru na nákup osobních aut žalovaným, přičemž obě smluvní strany věděly, že smluvní účel neodpovídá skutečnosti a zastřely pravý účel, kterým bylo zaplacení pohledávky žalobkyně z úvěru poskytnutého společnosti T. C., s r.o. Poukázal, že žalovaný byl osobně zainteresován na splacení dluhu jmenované společnosti, uvedenou smlouvou nebyla nikomu způsobena škoda a nelze shledat, že by její uzavření urazilo veřejné mínění a mravy společnosti. Poukázal také na zjištění soudu prvního stupně, že neuhrazená jistina činí 5 066 100,- Kč, tedy podstatně více než zažalovaná částka.
Žalovaný podal proti výše uvedenému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu dovolání. Uvedl, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31.12.2000 a důvodné podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. v témže znění, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesouhlasil především s názorem, že neplatnost smlouvy nemůže způsobit skutečnost, že ve smlouvě byl sjednán jiný účel než skutečný a že stanovení účelu není podstatnou náležitostí smlouvy. Pokud účel smlouvy byl určen, nelze jej měnit a nelze jej obcházet. K obcházení smlouvy došlo nikoliv ze strany žalovaného, ale ze strany žalobce, který sám tuto možnost připouští. Lze doložit neplatnost úvěrové smlouvy od jejího počátku z titulu jejího podepsání pod nátlakem, neboť dostatečným nátlakem byla hrozba realizace zástavy, jediného majetku firmy T. C. s r.o., tudíž likvidace firmy a poškození všech leasingových nájemců odebráním již částečně zaplacených vozů. Vyslovil přesvědčení, že smlouva je v rozporu s dobrými mravy, neboť míra intenzity je obsažena v nekorektním jednání žalobkyně. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. O takový případ jde i v projednávané věci.
Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání upravují ustanovení §237,§238 a §239 o. s. ř.
Dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. pro vady vyjmenované v tomto ustanovení (zmatečnostní vady), k nimž dovolací soud přihlíží z moci úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.); tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.
Přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení §238 odst. l písm. a) o. s. ř., rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, nýbrž rozsudkem potvrzujícím. Přípustnost dovolání není založena ani ustanovením §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť předchozí rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem zrušovacím.
Podle ustanovení §239 odst. l o. s. ř., na které se dovolatel odvolává, není dovolání rovněž přípustné, neboť odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání výrokem potvrzujícího rozsudku. Nepřichází v úvahu ani ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., podle kterého nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jak je ze spisu patrno, žalovaný žádný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinil.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného – aniž by se věcí dále zabýval – podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4 větu první, §224 odst. l a §146 odst. 2 větu první o. s. ř. (per analogiam), když žalovaný z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, a žalobkyni, jak vyplývá ze spisu, žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný žádný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2004
JUDr. František Faldyna, CSc.,v. r.
předseda senátu