ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1000.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1000/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce T. H., zastoupeného advokátem proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad štolou 3, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 349/91, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2002, č.j. 12 Co 464/2001-324, takto:
I. Dovolání žalobce, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, se zamítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2002, č.j. 12 Co 464/2001-324 se ve výroku, kterým byly potvrzeny výroky IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. března 2001, č.j. 15 C 349/91-254 ve výrocích IV. V. a VI se zrušují a věc se vrací
v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
III. Dovolání žalované, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl zčásti potvrzen a zčásti změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., proti výroku, kterým byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a V., se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. března 2001, č.j. 15C 349/91-254 určil ve výroku I. žalované povinnost omluvit se žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku doporučeným dopisem, obsahujícím datum, otisk kulatého úředního razítka a vlastnoruční podpis ministra vnitra a obsahujícím text uvedený v tomto výroku.
Ve výroku II. stanovil žalované povinnost na své náklady opatřit a založit do spisu Místního oddělení Policie ČR P., čj. MOP-336/PS-4-93, úředně ověřený opis tohoto rozsudku, opatřený doložkou právní moci. Výrokem III. zamítl žalobu, pokud se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované, aby na své náklady opatřila a založila do spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 1/94, dále do spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 61/94 a do spisu Okresního soudu v Benešově sp. zn. 1 T 237/95, vždy do každého jeden úředně ověřený opis tohoto rozsudku, opatřený doložkou právní moci. Výrokem IV. stanovil povinnost žalované zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 13.950,- Kč a výrokem V. zamítl žalobu, pokud se žalobce domáhal proti žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 171.050,- Kč. Výrokem VI. na závěr rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze znění ustanovení §11 a §13 občanského zákona (dále jen \"o.z.\") účinného do 31.12.1991 a posuzoval podle nich neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, spočívající v předvedení žalobce a jeho následném vyšetřování dne 6.12.1991 na Úřadu vyšetřování v P. a vzal za prokázané, že tento zásah měl nejen bezprostřední vliv na žalobce, ale měl i odezvu v rodině žalobce, v jeho okolí, a také na Policii ČR, MO R. To, že byl žalobce předveden, bylo obsaženo
i následně v posudku, vypracovaném tímto oddělením. Proto vzhledem k povaze, trvání a šíři okruhu nepříznivého následku uvedeného nezákonného zásahu, soud přiznal žalobci právo na morální zadostiučinění ve formě omluvy tak, jak bylo navrženo
v žalobě. Toto zadostiučinění však soud považoval za přiměřené, a proto nepřiznal
za předmětný neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce zadostiučinění
v peněžité formě.
Soud dále vyhověl žalobě (výrok II.), pokud se žalobce domáhal zaslání tohoto pravomocného rozsudku na Policii ČR, Místní oddělení R., neboť toto oddělení nezákonné předvedení žalobce realizovalo.
Pokud se však žalobce dále domáhal zaslání tohoto pravomocného rozsudku
na soudy, uvedené ve výroku, v této části žalobě soud prvního stupně nevyhověl, neboť bylo prokázáno, že žalobce nebyl soudně trestán, trestní řízení jsou pravomocně skončena, a proto je uvedený návrh nedůvodný. Navíc z citovaných posudků, vypracovaných místním oddělením policie nevyplývalo, \"že v nich uváděná špatná pověst žalobce, byla zaviněna v souvislosti s činností Policie ČR, která je předmětem tohoto řízení\" (výrok III.).
Podle ustanovení §11 a §13 o.z. ve znění účinném od 1.1.1992 pak soud prvního stupně posuzoval uplatněný nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy
v penězích za nezákonné odejmutí cestovního pasu, s důrazem na to, že osobní svoboda zahrnující i svobodu pohybu, je integrální součástí ochrany osobnosti. V této fázi řízení bylo prokázáno, že žalobce nemohl po uvedenou dobu vycestovat do zahraničí. Soud při stanovení výše peněžité úhrady vzal v úvahu povahu a trvání této nemajetkové újmy, jakož i přihlédl k osobě žalobce a stanovil celkovou částku 13.950,- Kč jako přiměřené peněžní vyjádření předmětné nemajetkové újmy, způsobené žalobci (výrok IV.). Ohledně zbývající části žalobu zamítl (výrok V).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. dubna 2002, č.j.12 Co 464/2001-324, částečně změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jinak v tomto výroku rozsudek potvrdil. Ve výroku II. o povinnosti žalované založit do spisu Místního oddělení Policie ČR P. č.j. MOP-336/PS-4-93 opis tohoto rozsudku, rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. V zamítavém výroku III., vyhovujícím výroku IV. a zamítavém výroku V. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Poté změnil výrok VI. o nákladech řízení a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud nejprve posuzoval, zda je důvodné odvolání žalovaného
do výroku I., kterým mu byla uložena povinnost omluvit se, se závěrem, že podmínky pro vyhovění žalobě jsou dány, s výjimkou údajů, týkajících se skutečnosti, že při výslechu byly prováděny úkony řízení správního. Tento údaj je v omluvě podle soudu druhého stupně vcelku nadbytečný, zejména jej však již obsahovala omluva z 2.4.1992. Z těchto důvodů tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zčásti změnil a žalobu na omluvu ve vymezeném textu, který uvedl ve výroku svého rozsudku, takto zčásti zamítl.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud neshledal důvodným požadavek, aby žalovaný jako přiměřené zadostiučinění poskytnuté žalobci založil
do spisu MO Policie P. č.j. MOP 336/PS-4-93 opis rozsudku s omluvou. Uvedl, že přiměřené zadostiučinění má směřovat vůči osobě poškozené neoprávněným zásahem do osobnostních práv. Jako přiměřené zadostiučinění však podle odvolacího soudu nelze žalovanému nařizovat doplnění spisu policie, když vedení těchto spisů se řídí předpisy trestního (případně správního) práva a jejich obsah může být dán jen úkony osob zúčastněných v řízení, nikoli nařízen rozhodnutím soudu v civilním řízení.
Z těchto důvodů ve vyhovujícím výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil (když žalobu v této části zamítl) a v zamítavém výroku III. jej potvrdil.
Jako přiměřené zadostiučinění byla za nezákonné předvedení požadována žalobcem částka 5.000,- Kč. Odvolací soud měl zato, že tento zásah do osobnostních práv nebyl takové intenzity, aby vyžadoval finanční zadostiučinění. V zamítavém výroku V. je obsažena i tato částka, proto ohledně ní byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen.
Na závěr se odvolací soud zabýval správností přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích za omezení svobody pohybu - v dané věci svobody cestovat do zahraničí se závěrem, že pokud byla bez zákonného důvodu třičtvrtě roku omezena svoboda pohybu žalobce spočívající v nemožnosti cestovat do zahraničí, jsou dány podmínky pro to, aby za tento zásah do osobnostních práv byla přiznána podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. náhrada (nemajetkové újmy) v penězích. Rozhodující
pro tento závěr je obecný význam, který má pro člověka osobní svoboda i délka trvání nezákonného zásahu do ní. Soud prvního stupně správně zjistil i hodnotil skutečnost,
že žalobce v období předcházejícím odejmutí pasu, práva cestovat do zahraničí často využíval, a odnětím pasu byl ve svém životě reálně omezen. Správně též hodnotil, že možnost žalobce cestovat nebyla omezena absolutně, ale týkala se jen cest do zahraničí. V odvolacím řízení byla znovu žalobcem potvrzena skutečnost, že i když bylo rozhodnutí (o odejmutí) cestovního pasu doručeno jemu namísto správně jeho zástupci v řízení, tento zástupce se o tom dozvěděl a oba bezprostředně reagovali stížnostmi. Při rozhodnutí o výši peněžité náhrady tedy odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vycházel i z toho, že rozhodnutí o odejmutí cestovního pasu skutečně existovalo a přestože nebylo řádně doručeno zástupci žalobce, ten se o tom dozvěděl a spolu
s žalobcem bezprostředně reagoval stížnostmi. Lze tedy i dovodit, že žalobce měl reálnou možnost prostřednictvím svého zástupce využít zákonné obrany proti rozhodnutí - tedy nikoli podání stížnosti, ale odvolání. Skutečnost, že proti žalobci bylo v době vydání rozhodnutí o odnětí pasu vedeno trestní řízení, nic nemění
na nezákonnosti omezení osobní svobody způsobené odnětím pasu bez zákonného důvodu. Ze všech těchto důvodů považoval odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, který na náhradu nemajetkové újmy přiznal žalobci částku 13.950,- Kč, když
za měsíc omezení svobody cestovat počítal částku 1.500,- Kč, za správné. Proto
ve vyhovujícím výroku IV. ohledně této částky a v zamítavém výroku V. ohledně zbývající z tohoto důvodu žalované částky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 10. května 2002, přičemž žalované byl doručen dne 30. dubna 2002 a zástupci žalobce dne 10. května 2002.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali dovolání žalovaná i žalobce.
Dovolání žalované bylo podáno na poštu ve lhůtě stanovené pro dovolání dne
3. června 2002. Žalovaná dovoláním napadá v plném rozsahu rozsudek odvolacího soudu. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.) a uvádí důvody obsažené v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Žalovaná má za to, že soudy obou stupňů se dopustily pochybení jednak ve skutkových zjištěních, když z provedeného důkazního řízení dovodily,
že výše uvedené předvedení žalobce mělo negativní dopad na jeho občanskou čest a dobrou pověst, neboť to podle názoru žalované nebylo prokázáno. Dále zásah do osobní svobody žalobce nebyl podle žalované takové intenzity, aby odůvodnil peněžní satisfakci, což soudy podle jejího názoru nesprávně právně posoudily. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se vyjádřil podáním ze dne 19. května 2002 žalobce, který
v něm uvádí, že dovolání žalované není přípustné. Žalovaná mimo jiné přehlíží, že výčet důvodů uvedených v §13 odst. 3 o.z. je demonstrativní a její tvrzení, že nezákonným omezením žalobcovy osobní svobody popsaným způsobem údajně nedošlo ve značné míře k zásahu do jeho osobnostních práv svědčí o nedostatku úcty k právům každého občana a člověka. Navrhuje, aby dovolání žalované bylo odmítnuto a žalované uložena povinnost uhradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 24,- Kč.
Podáním ze dne 8. července 2002, doplněným podáním právního zástupce ze dne 30. června 2004, napadl rozhodnutí odvolacího soudu také žalobce. Dovolání podává jednak proti měnícímu výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o povinnosti žalované založit do spisu Místního oddělení Policie ČR P. opis tohoto rozsudku změněn tak, že se žaloba zamítá, přičemž přípustnost dovolání proti měnícímu výroku opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., jednak proti potvrzujícímu výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V., kterým byla zamítnuta žaloba ve zbývající části náhrady nemajetkové újmy ve výši 171.050,- Kč. Přípustnost proti tomuto výroku opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Vytýká rozsudku v napadených výrocích nesprávné právní posouzení věci a dále to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce své dovolání proti měnícímu výroku odůvodňuje tím, že odvolací soud svůj závěr, že žalované nelze vnucovat způsob, jakým má vést svoje úřední spisy, neopírá o žádný právní předpis, který by vylučoval odstranit následky údajů o fyzické osobě zasahujících do jejího práva na ochranu cti a pověsti. Právní argumentace odvolacího soudu je navíc nepřesná, neboť napadený rozsudek neukládal žalované, jakým způsobem má vést svoje spisy, nýbrž pouze odstranit přetrvávající následek zásahu uvedením těchto údajů na pravou míru. Dále žalobce uvedl, že obdobný případ, kdy předmětem žaloby bylo založení opisu rozsudku stran odvolání difamačních výroků do trestního spisu, byl již v judikatuře řešen například ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 31 C 16/91, přičemž žalobě bylo v obdobné věci vyhověno. Dále odkazuje dovolatel na právní názor, uveřejněný ve Sborníku rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu III, podle kterého i v rámci vyšetřování a podávání zprávy příslušným státním orgánem může dojít takovou zprávou k zásahu do práv občana. Žalobce se tak domnívá, že mu byla soudem odepřena ochrana jeho základních práv
na ochranu osobnosti, chráněného článkem 7, 10 a 14 Listiny základních práv a svobod, neboť nepostihla pouze jeho čest a důstojnost, ale i jeho osobní svobodu, svobodu pohybu a osobní nedotknutelnost.
Ve vztahu k potvrzujícímu výroku se žalobce domnívá, že zásah do osobní svobody je nepochybně zásahem vyšší intenzity, nežli zásah do práva na ochranu občanské cti a důstojnosti a že výše jemu přiznané náhrady je tak neadekvátní. Odkazuje přitom na řadu rozhodnutí v obdobných případech a dále na nález Ústavního soudu České republiky I. ÚS 15/99 ze dne 24. 10 1995, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že
v případě zásahu do práva na osobní svobodu nelze mít za to, že postačí prostá omluva, ale je přiměřená určitá, věci úměrná finanční náhrada způsobené újmy. Také v nálezu IV. ÚS 581/99 ze dne 31.5.2001 Ústavní soud ČR uvedl, že za stavu, kdy důvody uvedené v §13 o.z. svědčící pro poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích jsou uváděny pouze demonstrativně, se má soud zabývat především otázkou, zda omluva žalované strany formou osobního dopisu, je vůbec způsobilá být přiměřeným a tedy podle §13 odst. 2 o.z. i postačujícím zadostiučiněním. Pokud dále odvolací soud vycházel při určování výše náhrady nemajetkové újmy z toho, že žalobce mohl napadnout nedoručené správní rozhodnutí odvoláním, odkazuje dovolatel na nález Ústavního soudu České republiky III. ÚS 138/2000 ze dne 29. března 2001. V tomto směru dovolatel shledává, že skutková zjištění soudu o tom, že žalobce mohl napadnout nedoručené správní rozhodnutí odvoláním proto nemá oporu v provedeném dokazování, resp. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatel na závěr navrhuje, aby rozsudek Městského soudu v Praze byl v napadených výrocích zrušen.
Dovolací soud uvážil, že jak u žalobce, tak u žalované jsou splněny předpoklady obsažené v ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. Obě dovolání byla podána ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř.
Dovolací soud dále vzal v úvahu, že podaná dovolání jsou charakterizována obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání u každého z dovolatelů zvlášť.
Dovolání žalované, které - jak již bylo uvedeno - nikterak nediferencuje mezi jednotlivými výroky rozsudku odvolacího soudu, vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.
Pokud dovolatelka takto dovoláním napadá výroky rozsudku odvolacího soudu, kterými byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, pak dovolání v daném případě směřuje proti výrokům v nichž měla žalovaná úspěch, neboť v těchto částech byla žaloba vůči žalované zamítnuta. Není tak legitimována tyto výroky dovoláním napadnout (§240 odst. 1 o.s.ř.). V této části proto dovolací soud dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Odmítnuto bylo současně i dovolání žalobkyně, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně
v části přisouzené omluvy. Zde především nejde o případ přípustnosti dovolání
ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nejde však ani o případ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť i předchozím
(a později zrušeným) rozhodnutím soudu prvního stupně bylo žalobě v této části vyhovělo. Přípustnost dovolání tak bylo nutno posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Je však třeba uzavřít, že k naplnění předpokladů přípustnosti tohoto dovolání zde nedochází.
Soudy obou stupňů při řešení otázky přisouzení morální satisfakce v souvislosti
s popsaným a zjištěným zásahem do osobnostních práv žalobce přiléhavě aplikovaly ustanovení §11 násl. o.z., aniž by se odchýlily od judikatury soudů vyšších stupňů, resp. dostaly se do případných výkladových obtíží. Nelze proto v této části posuzovat napadené rozhodnutí jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. V této části proto dovolací soud dovolání žalované odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
U dovolatelkou fakticky napadených výroků rozsudku odvolacího soudu, kterými byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích označených III. a V., pak dovolání zde opět směřuje proti výrokům v nichž měla žalovaná úspěch, neboť v těchto částech byla žaloba vůči ní zamítnuta. Ani v tomto případě tak není legitimována tyto výroky napadnout dovoláním (§240 odst. 1 o.s.ř.). I v této části proto dovolací soud dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Naproti tomu, pokud se týče výroku, kterým byl potvrzen vyhovující výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žalobci přisouzena náhrada nemajetkové újmy v penězích, pak dovolací soud má za to, že v této části je třeba napadené rozhodnutí považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (z důvodu, který vyplyne později), takže v tomto případě je dovolání přípustné podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
V případě dovolání žalobce, tento vychází z přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř. Dovolatel fakticky exponuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Pokud se týče zmíněné otázky přípustnosti dovolání je u napadeného měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu naplněno ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. U výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. dochází k naplnění předpokladů obsažených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť dovolací soud sám hodnotí napadené rozhodnutí odvolacího soudu v této části jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z vyloženého je proto zřejmé, že dovolacímu přezkumu takto byl rozsudek odvolacího soudu otevřen ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o povinnosti žalované založit do policejního spisu opis uvedeného rozsudku, a dále ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen
ve vyhovujícím výroku IV. a zamítavém výroku V, které se týkaly žalobcem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu
ve zmíněných výrocích ve věci samé, v nichž je dána přípustnost dovolání, v souladu
s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v případě výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., je třeba rozsudek odvolacího soudu považovat za správný, zatímco u výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku IV. a V., je třeba toto rozhodnutí odvolacího soudu hodnotiti opačně (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly. Opačná je však situace v případě uplatněného dovolacího důvodu
ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Jak již bylo uvedeno, pak jak žalobce, tak i žalovaná uplatňují dovolací důvod
ve smyslu ustanovení ustanovení §241a odst. písm. b) o.s.ř. Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Jak již bylo naznačeno, soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly
s přihlédnutím k ustanovení §11 násl. o.z.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené
v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být splněny tyto hmotněprávní předpoklady:
a) existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající buď v porušení, či jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě,
b) neoprávněnost (protiprávnost) tohoto zásahu a konečně
c) existence příčinné souvislosti mezi zásahem a neoprávněností tohoto zásahu. Subjekty odpovědnými za takový zásah mohou být buď fyzické osoby nebo osoby právnické.
Podle jedné z mnohých definic je možno za osobnost považovat člověka jako jednotlivce, jako subjekt poznání, resp. poznávání, prožívání a jednání ve své společenské podstatě i individuálních zvláštnostech, jako nejmenší sociální jednotku
i určitou psychofyzickou a sociálně psychickou strukturu. Přes mnohost jednotlivých složek osobnosti je však nutno osobnost fyzické osoby vždy vnímat v její ucelenosti a nedělitelnosti.
Je jistě skutečností, že mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude takovým zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik. A protože se jedná o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem dotčenou fyzickou osobou velmi často pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je proto nepochybně věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní ochranu. Z tohoto pohledu proto také občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Je třeba též uvážit, že ve své podstatě jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Pokud v tomto sporu jde o otázku existence zásahu do osobnostní sféry žalobce, byl tento vyloženým a odpovídajícím způsobem zjištěn a konstatován soudy obou stupňů v souladu s úpravou obsaženou v ustanovení §11 násl. o.z. Tato skutečnost také nalezla zčásti odraz v pravomocně přisouzené omluvě žalobci.
Je skutečností, že od zjištěného faktu zásahu do práva na ochranu osobnosti je třeba odvodit i posouzení žalobcem uplatněného požadavku, aby žalovaná byla povinna na své náklady opatřit a založit do spisu policie ověřený opis rozsudku (vydaný
v předmětné věci), opatřený doložkou právní moci a dále též uplatněný nárok
na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 o.z.
V případě prvého z dotčených nároků odvolací soud v odůvodnění výroku týkajícího se tohoto požadavku žalobce správně poukázal na skutečnost, že přiměřené zadostiučinění má směřovat vůči osobě poškozené neoprávněným zásahem
do osobnostních práv. Jako přiměřené zadostiučinění podle odvolacího soudu nelze ovšem žalovanému nařizovat doplnění spisu policie, když vedení těchto spisů se řídí předpisy trestního (případně správního) práva a jejich obsah může být dán jen úkony osob zúčastněných v řízení, nikoli nařízen rozhodnutím soudu v civilním řízení. Dovolací soud se s tímto názorem ztotožňuje, a proto v případě tohoto výroku hodnotí rozsudek odvolacího soudu jako správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Je třeba současně připomenout, že k nápravě případně nesprávných údajů, jež by se podávaly v daném případě ze spisu příslušného orgánu, slouží především odpovídající procesní prostředky (zde lze právě připomenout názor obsažený na str.197 Sborníku IV stanovisek, závěrů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Pokud se týče výroků o náhradě nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z., pak podle tohoto ustanovení, pokud by se nejevilo postačujícím morální zadostiučinění zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo
na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Výši této náhrady určí soud s přihlédnutím
k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
S ohledem na výsledky dosavadního řízení, má dovolací soud zato, že soudy obou stupňů dospěly k odpovídajícímu závěru, že žalobci náleží v souvislosti
s popisovaným zásahem do jeho osobnostních práv též náhrada nemajetkové újmy
v penězích, když došlo k citelnému zásahu do jeho ústavně zaručenému právu (srovnej čl. 14 Listiny základních práv a svobod).
Otevřenou (a v daném případě zásadní) otázkou tak zůstává pouze určení výše takto požadovaného zadostiučinění. Zde odvolací soud činí jen velmi stručný závěr, když odkazuje na rozhodnutí soudu prvního stupně, které počítalo s částkou 1.500,- Kč za každý měsíc omezení žalobce ve svobodě cestování. I pokud by bylo odhlédnuto
od zcela kusého zdůvodnění uvedeného výroku (resp. výroků), nelze přehlédnout, že ani odvolací soud, ani soud prvního stupně, se v zásadě nevypořádaly se zákonnými předpoklady určení výše této náhrady tak, jak jsou naznačeny v ustanovení §13 odst. 3 o.z. Nadto zde došlo ke konkrétnímu a určitému zásahu do osobnostní sféry žalobce, který je nutno posoudit v jeho nedělitelnosti a nikoliv tak, jak to učinily paušálně soudy po jednotlivých měsících jeho trvání.
Pro uvedené skutečnosti nelze proto dovoláním napadené rozhodnutí
v uvedených výrocích týkajících se náhrady nemajetkové újmy v penězích pokládat
za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).Totéž pak platí i pro příslušné výroky rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí v uvedené části (včetně odpovídajících výroků rozsudku soudu prvního stupně, které byly poznamenány týmiž vadami), včetně souvisejících výroků zrušil a vrátil věc v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu