infNsVyrok8,

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.09.2004, sp. zn. 30 Cdo 1183/2004 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1183.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1183.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1183/2004 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce V. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Vězeňské službě České republiky, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672, o ochranu údajů v informačních systémech, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 159/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2003, č.j. 11 Co 159/2003-166, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2003, č.j. 11 Co 159/2003-166 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. ledna 2003, č.j. 10 C 159/1999-151 (správně 10 C 159/99-151) se zrušují a řízení se zastavuje. II. Po právní moci tohoto rozhodnutí bude tato věc postoupena Úřadu pro ochranu osobních údajů v P. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. ledna 2003, č.j. 10 C 159/1999-151 (správně 10 C 159/99-151), uložil jednak žalované povinnost zaplatit žalobci 100.000,- Kč, dále zastavil řízení o 900.000,- Kč a co do částky 2,000.000,- Kč žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. června 2003, č.j. 11 Co 159/2003-166, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a změnil ve výroku o nákladech řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že dopisem ze dne 10. ledna 1995 žalovaná poskytla pobočce Konfederace politických vězňů v L. údaje o odsouzeních a trestech žalobce (citováním příslušných ustanovení trestního zákona a uložených trestech), ačkoliv se jednalo o zahlazené tresty. V roce 1999 byla žalobci nejprve pozastavena činnost v Konfederaci politických vězňů (dále jen \"KPV\") a pak rozhodnuto o jeho vyloučení. V důsledku těchto skutečností se žalobce domáhal náhrady tzv. nemateriální újmy podle zákona č. 256/1992 Sb., protože protiprávní poskytnutí předmětné informace žalovanou mělo za následek jeho vyloučení z KPV, a tudíž i ztrátu požitků, jež by mu jako členu KPV náležely. Odvolací soud pak zejména dovodil, že žalovaná svým popsaným jednáním porušila zákon č. 256/1992 Sb. v ustanovení §17 písm. i), když měla zajistit ochranu informací před neoprávněným přístupem nebo zpracováním. Podle §20 uvedeného zákona porušením povinností provozovatele uvedených v §17 tohoto zákona vzniká oprávněné fyzické osobě vůči provozovateli nárok na poskytnutí zadostiučinění (omluvy, opravy). Dále vzniká právo na zaplacení přiměřené peněžní náhrady, jestliže bylo porušeno právo takové osoby na zachování osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jejího jména, pokud není postižitelná stávajícími občanskoprávními a obchodněprávními instituty. Zde se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o přiměřenosti částky 100.000,- Kč. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 4. srpna 2003, přičemž dovolateli byl doručen dne 1. srpna 2003. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dne 5. srpna 2003 včasné dovolání, doplněné podáním jeho zástupce ze dne l. dubna 2004 a podáním žalobce ze dne 29. dubna 2004. Přípustnost dovolání odvozuje žalobce z ustanovení §237 odst. l písm. c) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"). Dovolatel oběma soudům vytýká, že ačkoliv bylo v řízení prokázáno, že žalovaný porušil své povinnosti podle zákona č. 256/1992 Sb., ustanovení zákona o přiměřenosti peněžní náhrady nebylo posouzeno v souladu se zjištěnými skutečnostmi, které byly na základě provedených důkazů soudem prvního stupně objasněny. Dále se dovolatel domnívá, že soud nepřihlédl k tomu, že podle zákona má žalobce nárok na odstranění závadného stavu a nesouhlasí ani s rozhodnutím odvolacího soudu, který změnil výrok o nákladech řízení. V závěru navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází především z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Pokud se týče otázky přípustnosti dovolání, pak žalobce - dovolatel odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud zde - byť z jiných důvodů, než v dovolání uvedených, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je třeba skutečně považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a to zejména z hlediska posouzení pravomoci soudů projednat a rozhodnout danou věc. Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Právě vadou ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. a) o.s.ř. bylo rozhodnutí v této věci poznamenáno. Platný zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů upravuje ochranu osobních údajů o fyzických osobách, práva a povinnosti při zpracování těchto údajů a stanoví podmínky, za nichž se uskutečňuje jejich předávání do jiných států (§l). Podle ustanovení §2 byl zřízen Úřad pro ochranu osobních údajů se sídlem v Praze (dále jen \"Úřad\"), přičemž Úřadu byly svěřeny kompetence ústředního správního úřadu pro oblast ochrany osobních údajů v rozsahu stanoveném tímto zákonem. Pokud subjekt údajů (§4 písm. d/ zákona o ochraně osobních údajů) zjistí, že došlo k porušení povinností správcem nebo zpracovatelem, má právo obrátit se na Úřad s žádostí o zajištění opatření k nápravě (§21 odst. 1). Došlo-li k porušení povinností správcem nebo zpracovatelem, má subjekt údajů mimo jiné právo požadovat zaplacení peněžité náhrady, jestliže tím bylo porušeno jeho právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst či právo na ochranu jména (§21 odst. 2 písm. d/). V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákona (§7 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce svůj návrh vyvozoval ještě z úpravy provedené zákonem č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech. Soudy prvního a druhého stupně však ve věci rozhodovaly již za účinnosti výše zmíněného zákona č. 101/2000 Sb. (zákon nabyl účinnosti dne 1. prosince 2000), který svým §48 zákon č. 256/1992 Sb. zrušil. Tento nový předpis nepřevzal dosavadní úpravu pravomoci soudů ve zmíněných věcech, jak ji obsahoval zrušený starší zákon, ve svém §23. Současně však ve svých přechodných ustanovení případně neuvedl to, že by dosud probíhající spory bylo třeba dokončit podle dosavadních předpisů. Z uvedeného je třeba dovodit, že účinností zákona č. 101/2000 Sb. pozbyly soudy pravomoc rozhodovat v dotčených věcech, a tato pravomoc tehdy přešla na Úřad pro ochranu osobních údajů v Praze (§21 zákona o ochraně osobních údajů). Protože tedy nové ustanovení §21 odst. 1 (ve spojení s §29 odst. 1 písm. e/ téhož zákona), byť způsobem legislativně nepříliš šťastným, vymezuje pravomoc Úřadu (jakožto - ve smyslu ustanovení §28 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů - nezávislého orgánu, který ve své činnosti postupuje nezávisle a řídí se pouze zákony a jinými právními předpisy) postupovat na základě žádostí subjektů údajů požadovat zajištění opatření k nápravě, která jsou vyjmenována v druhém odstavci tohoto ustanovení, je z vyloženého proto zřejmé, že k vydání rozhodnutí v takovýchto věcech je dána pravomoc Úřadu a nikoliv soudu (obdobně srovnej např. usnesení Zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 29. března 2004, č.j. Konf 17/2003-15). Tuto skutečnost však soudy obou stupňů v této věci zcela zřejmě přehlédly. Rozhodly tak ve věci, která nenáležela do pravomoci soudů (§229 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze (stejně tak jak jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) tedy nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto tato rozhodnutí včetně souvisejících výroků zrušil a řízení zastavil. Současně vyslovil, že věc bude postoupena Úřadu pro ochranu osobních údajů se sídlem v P. (§21 odst. 1 a 2 ve spojení s §29 odst. 1 písm. e/ zákona o ochraně osobních údajů, §243b odst. 2 a 4 o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 ve spojení s §224 odst. 1 , §146 odst. 1 písm. c) a §151 o.s.ř. za situace, kdy řízení bylo zastaveno. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. září 2004 JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/30/2004
Spisová značka:30 Cdo 1183/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1183.2004.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§229 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.
§21 odst. 1 písm. a) předpisu č. 101/2000Sb.
§21 odst. 2 písm. a) předpisu č. 101/2000Sb.
§29 odst. 1 písm. c) předpisu č. 101/2000Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20