Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.09.2004, sp. zn. 30 Cdo 179/2004 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.179.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.179.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 179/2004 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce O. P., zastoupeného advokátem proti žalovaným 1) Č. n. t. s., spol. s r.o., zastoupené advokátem, 2) České republice-Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, 3) J. R., 4) R. N., zastoupenému advokátem, 5) C., spol. s r.o., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 151/98 o dovolání prvního a pátého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2003, č.j. 1 Co 194/2002-286, takto: I. Dovolání pátého žalovaného se zamítá. II. Dovolání prvého žalovaného se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. února 2002 č.j. 34 C 151/98-243, uložil pátému žalovanému uveřejnit ve večerním pořadu \"T. n. \" televizní stanice N., omluvu tohoto znění: M. P. z Krajského úřadu vyšetřování v Ú. - pracoviště V. - se omlouváme za obsah reportáže, jež byla odvysílána dne 22. září 1998, v pořadu T. n. z předtitulkem \"V. - korupce?\", který poškodil jmenovaného, neboť u diváka mohl vzbudit dojem, že major P. je úplatný či podjatý, vzhledem k tomu, že jeho manželka je advokátkou (výrok I.). Výrokem II. byla zamítnuta žaloba, aby pátý žalovaný byl uznán povinným uveřejnit následující text: ..., dále vzbudit dojem, že je nejméně liknavý, a to vše v souvislosti s kauzou ve V., kde dne 13. září 1998 byl zastřelen J. B. a z vraždy byl obviněn kosovský Albánec. Dále se majoru P. omlouváme za nepravdivou informaci, odvysílanou dne 23. 9. 1998 v pořadu T. n. v reportáži nazvané \"Odvolání, kde bylo uvedeno, že šéf Úřadu vyšetřování potrestal kázeňsky vyšetřovatele, kteří případ střelby ve V. šetřili, když jmenovaný zde byl označen pod titulkem \"Potrestaný vyšetřovatel\". Není pravdou, že by v souvislosti s případem střelby ve V. došlo k potrestání tohoto vyšetřovatele. Výrokem III. byla zamítnuta žaloba, aby první žalovaný byl uznán povinným uveřejnit ve večerním pořadu \"T. n. \" televizní stanice N. omluvu ve znění, které je uvedeno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Výrokem IV. byl první žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy částku 75 000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem V. bylo pátému žalovanému uloženo zaplatit žalobci tutéž částku. Výrokem VI. byla žaloba zamítnuta, aby žalovaní 1) a 5) byli uznáni povinnými zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradu nemajetkové újmy částku 150 000,- Kč. V dalších výrocích až do výroku XIII. byla žaloba posouzena ve vztahu ke zbývajícím žalovaným. Následujícími výroky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení. Soud prvního stupně ve vztahu k žalovaným 1) a 5) dovodil, že protiprávně zasáhli do práva na dobré jméno a čest žalobce tím, že publikovali na stanici N. informace, ze kterých vyplývalo, že žalobce má být podjatý, že bere úplatky, že převzal vyšetřování vraždy J. B. Do uvedených zpráv zasáhl prvý žalovaný jako výrobce pořadů, ve kterých byly uvedené informace publikovány, zatímco pátý žalovaný jako provozovatel Televizní stanice N. na základě licence č. 001. Proti pátému žalovanému soud vyhověl žalobě, pokud byla požadována morální satisfakce s odůvodněním, že vzhledem k publikovaným informacím je tato satisfakce přiměřená, protože informace, které byly publikovány mohly u diváka vzbudit dojem, že žalobce je úplatný a podjatý, protože jeho manželka je advokátkou, která zastupuje Albánce. V případě, že byla žaloba pod bodem II. zamítnuta, soud prvního stupně konstatoval, že žalobci sice nebylo prokázáno, že mu byla kauza vyšetřování vraždy J. B. přidělena, avšak jak on, tak i ostatní členové policie jednali liknavě a neoperativně a v celé řadě kolegů policistů činnost žalobce vyvolala dojem, že mu byl spis skutečně přidělen a že je za něj odpovědný, protože o věci mluvil s ostatními kolegy a konzultoval ji. Jestliže byla publikována informace, že žalobce byl kázeňsky potrestán, pak se jednalo sice o nepravdivou informaci, avšak zjištěno bylo, že žalobci byla udělena výtka, neboť bylo konstatováno, že se žalobce sice dopustil kárného přestupku, avšak postačuje toto pochybení pouze vytknout, jak to umožňuje §33 zákona č. 182/1992 Sb. Pokud se týče prvního žalovaného, pak podle soudu žalobcem požadovaná morální satisfakce postrádala vhodnou formu, neboť první žalovaný již není servisní organizací pátého žalovaného, nemá jakékoliv oprávnění zasahovat do zpravodajských pořadů, a neexistuje tak žádný způsob, jak by tento žalovaný mohl dosáhnout publikace žalobcem požadované omluvy ve zpravodajském pořadu, ve kterém není možno publikovat jakákoliv sdělení za úplatu, a to ani formou inzerce. V případě požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích soud připomněl, že nepřichází v úvahu uložit tuto náhradu žalovaným 1) a 5) solidárně, protože každý z nich zasáhl do práv žalobce jiným způsobem (výrobou sporného pořadu, publikací v TV N.). Soudu se takto jevila přiměřená náhrada této nemajetkové újmy ve výši 75 000,- Kč u každého z těchto žalovaných, s tím, že se jednalo o závažný zásah do osobnostních práv žalobce, s ohledem na jeho postavení, žalobce měl nadto závažné problémy v rodině, mohly se vyskytnout obtíže při vyšetřování jiných trestných činů, přičemž soud přihlédl i k dlouhé době působení tohoto útoku. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. května 2003, č.j. 1 Co 194/2002-286, mimo jiné potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve vztahu k prvnímu žalovanému, ve vztahu k pátému žalovanému v odvoláním napadených vyhovujících výrocích ve věci samé jej změnil jen tak, že se zamítá žaloba, aby znění omluvy obsahovalo text \"vzhledem k tomu, že jeho manželka je advokátkou\", zatímco v dalším tento rozsudek v případě tohoto žalovaného potvrdil. Potvrdil též zamítavý výrok týkající se společné a nerozdílné povinnosti prvního a pátého žalovaného k zaplacení částky 150.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z ustanovení §11 a násl. o.z. Dále vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která hodnotil jako dostačující a správná. Zejména připomněl, že ve zmíněné reportáži odvysílané televizní stanicí TV N. v pořadu T. n. dne 22. září 1998 byly uveřejněny neprokázané informace, které navozují závěr, že žalobce bere úplatky a má být podjatý. Pro uveřejnění této informace nebyl v řízení zjištěn reálný podklad. Kromě toho pro závěr, že by žalobce byl podjatý nelze bez dalšího usuzovat jen z toho, že manželka žalobce JUDr. M. P. jako advokátka zastupovala kosovské Albánce. Uveřejněním těchto informací o žalobci došlo pro jejich difamující charakter k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, neboť tyto informace jsou objektivně způsobilé dotknout se zejména jeho cti, včetně cti profesní a jeho důstojnosti chráněné článkem 10 Listiny základních práv a svobod a ustanovením §11 o.z. Nebyla proto tato reportáž realizací práva přípustné kritiky, protože kritika, pokud má být vyloučena neoprávněnost zásahu do osobnostních práv, musí mít mimo jiné oporu v pravdivých výchozích podkladech, což v tomto případě splněno nebylo. Z tohoto důvodu proto i odvolací soud dovodil odpovědnost prvního a pátého žalovaného podle ustanovení §13 o.z. Odvolací soud se za tohoto stavu ztotožnil (až na drobnou diferenci) s tím, pokud bylo žalobci přiznáno ve vztahu k pátému žalovanému morální zadostiučinění podle §13 odst. 1 o.z. Tak byla věc před veřejností uvedena na pravou míru. Též dospěl k závěru, že zadostiučinění formou přiznané omluvy není v daném případě postačující, takže jsou splněny předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. Zde soud přihlédl k profesnímu postavení žalobce jako vyšetřovatele, v němž je bezúhonnost samozřejmým předpokladem. Takto dovodil značnou míru snížení jeho vážnosti a důstojnosti ve společnosti, když se mu nepravdivou informací odvysílanou v televizi podsouvá přijímání úplatků, tedy nečestné jednání, a když se na jeho podjatost jako vyšetřovatele usuzuje bez dalšího jen z toho, že jeho manželka jako advokátka zastupovala kosovské Albánce a zpochybňuje se tak jeho nestranný postup a rozhodování při výkonu jeho funkce. Odvolací soud se též ztotožnil s částkou 75 000,- Kč, kterou má z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích zaplatit jak první tak pátý žalovaný. Zde soud přihlédl ke značné intenzitě neoprávněného zásahu, a k okolnostem, za nichž k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce došlo. Odvolací soud odmítl námitku prvního žalovaného, že byl pouze servisní organizací pátého žalovaného, což podle soudu není z hlediska ustanovení §13 o.z. významné, protože první žalovaný předmětnou reportáž vyrobil za účelem jejího šíření prostřednictvím provozovatele televizního vysílání a pátý žalovaný tuto reportáž odvysílal. Zmíněný rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 1. srpna 2003, přičemž zástupcům prvního a pátého žalovaného byl doručen dne 1. srpna 2003 resp. 14. července téhož roku. Dne 13. září 2003 napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2003, č.j. 1 Co 194/2002-286, pátý žalovaný, a to ve vyhovujících výrocích, vztahujících se k jeho osobě ve věci samé. Dne 29. září 2003 podal dovolání první žalovaný do části napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto, že ve vyhovujícím výroku, který se týká náhrady nemajetkové újmy v penězích, se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Pátý žalovaný ve svém včas podaném dovolání napadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a tedy tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ač odvolací soud sice aplikoval správný zákon, pak příslušná ustanovení zákona nesprávně vyložil. Dovolatel především nesouhlasí s tím, pokud odvolací soud dovodil, že základním předpokladem odpovědnosti podle §13 o.z. je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, popřípadě ohrozit osobnostní práva, chráněná ustanovením §11 o.z., když za neoprávněný zásah je považováno každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, popř. zkreslený či jinak difamující výrok, který zasahuje do práv, chráněných ustanovením §11 a násl. o.z. Dovolatel připomíná, že není jeho povinností jakožto sdělovacího prostředku, aby přezkoumával pravdivost tvrzení třetích osob či veřejného mínění a rovněž tak v případech, kdy se jedná o sdělování názoru na určitou skutečnost, nemůže být taková podmínka objektivně splněna. Soud měl v tomto případě přihlédnout ke skutečnosti, že šlo o zpravodajství a přihlédnout též k článku 4 odst. 4 a článku 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen \"Listina\") - zde zejména k tomu, že používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Soud měl zkoumat, co je podstatou a smyslem základního politického práva - práva na informace. Dovolatel též vyslovil přesvědčení, že při aplikaci §11 a §13 o.z. je nezbytné zvažovat, zda je příslušný zásah ospravedlnitelný, a tudíž akceptovatelný zákonem či nikoliv. Rovněž má zato, že nelze souhlasit s názorem soudu, že je možné poškozenému přiznat omluvu i v případě, když už věc byla uvedena na pravou míru. Pátý žalovaný dále namítl, že informace, která byla uvedena v reportáži, že totiž \"ve městě se skutečně hovořilo o tom, že žalobce je úplatný\", byla informace získaná od třetí osoby a navíc svým obsahem vyjadřovala mínění části veřejnosti. Redaktor pátého žalovaného tak seznámil diváky s veřejným mínění ve V. Vyjádření takové informace bylo v souladu s článkem 17 Listiny. Je zákonem dovolenou realizací svobody projevu, když žalovaný uveřejnění jakékoliv negativní informace, které se týkají státního zaměstnance, jenž je spojen s vyšetřováním tak závažného případu, jestliže tyto informace jsou pravdivé, mohou mít i souvislost s vyšetřovaným případem, byť se třeba týkají i jeho rodinných příslušníků. Obdobně je tak dovolenou realizací projevu tohoto žalovaného, jestliže redaktor ponechá na závěr pro diváka otevřenou otázku, jak tomu skutečně bylo. Pátý žalovaný tak navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek v dotčených výrocích ve věci samé zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. První žalovaný ve svém dovolání vycházel z přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., přičemž namítá, že bylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem. Výslovně napadl výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl v jeho případě potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nemajetkové újmy v penězích. Žalovaný vytýká, že soud nepřihlédl k tomu, že předpokladem vzniku společné a nerozdílné odpovědnosti více zavázaných - žalovaných je, že tento druh odpovědnosti je založen zákonem, soudním rozhodnutím, nebo dohodou, a nebo že vyplývá z povahy plnění. Ani o jeden z těchto případů však v posuzované věci nejde. Na straně zavázaných proto jde o dílčí závazky. Bylo tedy na soudech, aby rozdělily náhradu nemajetkové újmy v penězích mezi jednotlivé zavázané spravedlivě. Jestliže odvolací soud uložil prvnímu i pátému žalovanému odpovědnost podle §13 odst. 2 o.z. ve stejné výši, aniž by uvažoval míru jejich účasti na způsobení nemajetkové újmy individuálně, pochybil. Míra účasti prvního žalovaného na způsobení nemajetkové újmy byla totiž ve srovnání s mírou účasti pátého žalovaného podstatně nižší. Dále se rozhodnutí odvolacího soudu ocitá v rozporu s ustanovením §13 odst. 2 o.z., neboť tomuto žalovanému, ač mu nebyla uložena povinnost ve smyslu §13 odst. 1 o.z., byla mu uložena povinnost ve smyslu §13 odst. 2 o.z. První žalovaný proto navrhl, aby v dovoláním napadených výrocích odvolacího soudu i soudu prvního stupně byla jejich rozhodnutí zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K uvedeným dovoláním nebylo podáno vyjádření. Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaných bylo podáno oprávněnými osobami, při splnění požadavků vyplývajících z ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., v obou případech se tak stalo ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž dovolání jsou charakterizována obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Pokud se týče otázky přípustnosti dovolání pátého žalovaného, pak dochází k naplnění předpokladů obsažených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť dovolací soud i s ohledem na výtky obsažené v dovolání hodnotí napadené rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním pátého žalovaného napadených výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v dovolání pátého žalovaného považovat v této části za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Bylo již zmíněno, že soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení §11 násl. o.z., podle něhož má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 o.z. pak má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž nejevilo-li by se takovéto zadostiučinění postačujícím zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude takovým zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik. A protože se jedná o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem dotčenou fyzickou osobou velmi často pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je proto nepochybně věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní ochranu. Z tohoto pohledu proto také občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Je třeba též uvážit, že ve své podstatě jde o důležité rozvedení a konkretizaci především článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno ( čl. 10 odst. 1 Listiny). Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu (čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny). Z obsahu dovolání pátého žalovaného lze usuzovat, že do určité míry uvažuje o jisté kolizi mezi zásadou ochrany osobnostní sféry fyzické osoby vyplývající z ustanovení čl. 10 Listiny a právem svobody projevu, resp. právem na informace, jež jsou zakotveny v čl. 17 Listiny. Takto naznačovaná kolize však je jen zdánlivá. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby tak musí být podle §13 o.z. splněny tyto hmotněprávní předpoklady: a) existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající buď v porušení, či jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, b) neoprávněnost (protiprávnost) tohoto zásahu a konečně c) existence příčinné souvislosti mezi zásahem a neoprávněností tohoto zásahu. Subjekty odpovědnými za takový zásah mohou být buď fyzické osoby nebo osoby právnické. Pokud je třeba mluvit o neoprávněnosti (protiprávnosti) zásahu do osobnosti fyzické osoby, pak jde o takový zásah, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. Neoprávněnost každého zásahu, a tedy i zásahu do osobnosti fyzické osoby, tvoří objektivní kategorii, kterou je třeba odlišovat od zavinění jako subjektivní kategorie. Takovýmto zásahem do osobnosti fyzické osoby je např. právě rozšiřování nepravdivých, resp. pravdu zkreslujících skutečností. Jisté ovšem je, že současně je třeba vážit, zda v konkrétním případě zde nejsou okolnosti, které porušení, resp. ohrožení osobnosti fyzické osoby ospravedlňují, t.j, zda nejde o okolnosti vylučující neoprávněnost zásahu. Těmi jsou např. svolení dotčené fyzické osoby, případy tzv. zákonných licencí, resp. případy, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem (zde např. práva na informace, resp. práva na kritiku, na názor apod.). Nezbytné ovšem je v těchto případech vážit, zda takovýto zásah se stal přiměřeným způsobem a zároveň, zda tento zásah není v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na požadavek zajištění elementární úcty k její důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Jinými slovy svoboda projevu, včetně svobody pronášet názory a kritiku mají v demokratické společnosti své meze spočívající v požadavku jejich věcnosti a přiměřenosti co do obsahu i formy, které nevybočují z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu. Věcnost těchto zmíněných projevů vyžaduje jejich základ v pravdivých výchozích podkladech, z nichž jsou současně dovozovány odpovídající závěry. Nejsou-li tyto podklady pravdivé (případně jsou-li pravdivé jen zčásti) a je-li na základě těchto podkladů fakticky podávaná (ať výslovně nebo náznakem) nepravdivá nebo pravdu zkreslující difamující zpráva, nelze takovýto postup považovat za přípustný. V takovém případě totiž nejde o výkon práva a plně se proto zde naopak projeví právo fyzické osoby na ochranu její osobnosti. Pokud v tomto sporu jde o otázku existence zásahu do osobnostní sféry žalobce, byl tento vyloženým a odpovídajícím způsobem zjištěn a konstatován soudy obou stupňů v souladu s výše vyloženou zákonnou úpravou. To lze konstatovat především, pokud byla vymezeným způsobem přisouzena omluva ve prospěch žalobce ze strany pátého žalovaného. Je třeba současně dodat, že pokud dovolatel zpochybňuje možnost přisoudit tuto satisfakci i v případě, že \"věc byla uvedena na pravou míru\", pak není možno obecně takovouto možnost vyloučit. Vždy půjde o zvážení konkrétních okolností případu a toho, zda dotčená fyzická osoba má právo na přiznání satisfakce ve smyslu ustanovení §13 o.z. (zde konkrétně podle ustanovení §13 odst. 1 cit. zákona). Od zjištěného faktu zásahu do práva na ochranu osobnosti je třeba odvodit i uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2. Podle §13 odst. 3 o.z. výši této náhrady určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. S ohledem na vyložené, stejně tak jako na výsledky dosavadního řízení, má dovolací soud zato, že soudy obou stupňů dospěly k odpovídajícímu závěru, že žalobci náleží v souvislosti s popisovaným zásahem do jeho osobnostních práv jak morální satisfakce, tak též náhrada nemajetkové újmy v penězích, když došlo k popsanému citelnému zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na ochranu osobnosti. V tomto případě je proto třeba uzavřít, že odpovědnost pátého žalovaného za popisovaný zásah do osobnostních práv žalobce je objektivního charakteru. Bylo jistě věcí žalovaného jak dalece si informace, které užil v dotčené reportáži, ověří či nikoliv. Faktem však zůstává, že pokud takto z reportáže vyplynuly nepravdivé informace způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce, nešlo o případ legálního šíření informací ve smyslu čl. 17 Listiny. S ohledem na uvedené skutečnosti je proto třeba dovoláním napadené rozhodnutí v uvedených výrocích pokládat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Proto bylo dovolání pátého žalovaného jako nedůvodné zamítnuto. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení v této souvislosti je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když dovolání pátého žalovaného bylo zamítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Pokud se týče dovolání prvního žalovaného, pak toto dovolání přípustné není. Jak vyplývá z obsahu spisu, není v označené věci toto dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Avšak ani u dovolatelem výslovně zmiňovaného ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není v této věci možno dospět s ohledem na obsah podaného dovolání (jímž je dovolací soud vázán) k závěru, že napadené rozhodnutí je v této části rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, a že je přípustnost dovolání založena z tohoto důvodu. Rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy v penězích je jednak odvolacím soudem náležitě odůvodněno, aniž by se dostalo do rozporu s konkrétní právní úpravou, resp. z ní vyplývající judikaturou. Skutečností též je, že povinnost náhrady nemajetkové újmy v penězích byla soudy rozdělena mezi prvního a pátého žalovaného jako jejich dílčí (nikoliv solidární) závazky. Dovolání pak neobsahuje takové případné argumenty, které by správnost rozhodnutí o této otázce skutečně také zpochybňovaly. Odvolací soud se též přiléhavě vypořádal s důvody, pro které prvnímu žalovanému - ač mu bylo uloženo poskytnout žalobci náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. - nebyla současně uložena povinnost poskytnout žalobcem požadovanou satisfakci ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 o.z Protože pak nejsou naplněny ani eventuální předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř., dovolací soud podané dovolání tohoto žalovaného jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je v tomto případě odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto, zatímco v dovolacím řízení žalobci žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. září 2004 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/30/2004
Spisová značka:30 Cdo 179/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.179.2004.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§11 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20