ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.2158.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 2158/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce R. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. V., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 33 C 14/2000 o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2003, č.j. 1 Co 105/2003-220, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce částku 3 175,- Kč jeho zástupci advokátu, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2003, č.j. 33 C 14/2000-165, zamítl ve výroku I. žalobu na uznání žalovaného povinným na své náklady
v soukromých novinách \"P.\" zveřejnit omluvu tohoto znění: \" V P.
č. 42, ročník 9, který vyšel ve 46. týdnu 1998, jsem nechal svým jménem zveřejnit článek pod názvem \"Vyjádření starosty J. V.\". V něm jsem osočil pana R. B. ze spolupráce s bývalou Státní bezpečností, konkrétně ze sledování
a udávání kněze P. S., ze sledování kolegů pana B. v autoškole a ze sledování vízových cizinců v hotelu. To vše není pravda, zveřejnil jsem to úmyslně v rámci předvolebního boje, za což se panu B. tímto omlouvám.\" Dále zamítl ve výroku II. žalobu na uznání žalovaného povinným zaplatit žalobci jako náhradu nemajetkové újmy částku 500.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě státem placených nákladů.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v novinách Periskop č. 42, ročník 9, vydaných ve 46. týdnu roku 1998, byl zveřejněn článek žalovaného \"Vyjádření starosty J. V. \", v němž bylo o žalobci uvedeno, že spolupracoval se Státní bezpečností a v 70. letech byl nasazen na sledování a udávání katolického kněze a samozřejmě politického vězně P. S., a že byl využíván na sledování kolegů v autoškole
a na sledování vízových cizinců v hotelu. Na základě provedených důkazů, zejména výpovědi svědka J. L., bývalého příslušníka Státní bezpečnosti a jeho \"osobních plánů práce z let 1974 a 1975\", dospěl k závěru, že uvedená tvrzení o žalobci jsou pravdivá. Dovodil, že pravdivost předmětných údajů mohl věrohodně objasnit pouze \"řídící orgán\" žalobce, jímž byl jmenovaný svědek, jehož věrohodnost v řízení nebyla žádným důkazem zpochybněna s výjimkou části jeho výpovědi, v níž naznačoval, že spolupráce se žalobcem z hlediska zájmu Státní bezpečnosti byla
na dobré úrovni a že mu žalobce předal několik desítek agenturních zpráv, neboť tato část je v rozporu s obsahem hodnocení, které svědek na žalobce vypracoval dne
6. 10. 1975, ze kterého vyplynulo, že žalobce již v roce 1975 neplnil to, co se od něho očekávalo a spolupráci spíše odmítal. Dále soud prvního stupně dovodil, že závěr
o pravdivosti předmětných údajů není v rozporu s pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze, jímž bylo určeno, že evidence žalobce jako osoby uvedené v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb. je neoprávněná, neboť předmětem tehdejšího řízení nebylo určení, zda žalobce svým jednáním někoho poškodil, nebo zda a jak spolupracoval se Státní bezpečností, ale toliko, zda došlo k jeho oprávněnému či neoprávněnému evidování.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. července 2003, č.j. 1 Co 105/2003-220, změnil ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen
na své náklady v soukromých novinách \"P.\" zveřejnit omluvu tohoto znění:
\"V P. č. 42, ročník 9, který vyšel ve 46. týdnu 1998, jsem nechal svým jménem zveřejnit článek pod názvem \"Vyjádření starosty J. V. \". V něm jsem osočil pana R. B. ze spolupráce s bývalou Státní bezpečností, konkrétně ze sledování
a udávání kněze P. S., ze sledování kolegů pana B. v autoškole a ze sledování vízových cizinců v hotelu. To vše není pravda, zveřejnil jsem to v rámci předvolebního boje, za což se panu B. tímto omlouvám.\" Odvolací soud zamítl žalobu, aby znění omluvy obsahovalo slovo \"úmyslně\". Výrok II. - IV. rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Výrok, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, odvolací soud zdůvodnil především odkazem na ustanovení §11 a 13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Odvolací soud připomněl, že předpokladem hmotněprávní odpovědnosti podle ustanovení §13 odst. 1 o.z. je existence zásahu do práv chráněných ustanovením §11 a násl. o.z., který je neoprávněný a současně objektivně způsobilý tato chráněná práva porušit, popřípadě ohrozit. Neoprávněným zásahem je zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje práva chráněná ustanovením
§11 a násl. o.z. Žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv
ve tvrzeních, že spolupracoval s bývalou Státní bezpečností, sledoval a udával kněze
P. S., sledoval kolegy v autoškole a vízové cizince v hotelu, obsažených v článku žalovaného ve výše uvedených novinách.
Odvolací soud se po opakování a provedení dalších důkazů neztotožnil ohledně pravdivosti předmětných tvrzení o žalobci se závěrem soudu prvního stupně. Pravdivost tvrzení žalovaného o žalobci v předmětném článku nebyla podle odvolacího soudu takto prokázána. Zejména nepovažoval odvolací soud za důkaz pravdivosti předmětných tvrzení tzv. \"osobní plány\" svědka L., vzhledem k odbornému vyjádření odboru archivní a spisové služby Ministerstva vnitra, podle něhož jde \"v podstatě o jakýsi diář operativního pracovníka, který nemá valnou průkazní hodnotu\". Odvolací soud se sice ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že určením neoprávněnosti evidence žalobce v materiálech bývalé Státní bezpečnosti byla řešena výhradně otázka, zda došlo k evidenci žalobce v souladu s tehdy platnými předpisy, ovšem nelze přehlédnout závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, podle něhož rukou psané prohlášení
o slibu spolupráce žalobce ze dne 12. 10. 1973 žalobce nepsal ani nepodepsal.
Také z obsahu dochované části svazku vedeného bývalou Státní bezpečností
na žalobce pod reg. č. 19822, konkrétně ze Seznamu dokumentů vyplývá, že po \"Zprávě o získání ke spolupráci\" již neměla proběhnout žádná schůzka mezi žalobcem a jeho řídícím orgánem, což je potvrzeno i \"vyhodnocením TS za rok l974\", vypracovaným tímto řídícím orgánem. Dále nebylo zjištěno, že svazek obsahoval listiny, z nichž by bylo možné dovodit, že by žalobce poskytl Státní bezpečnosti informace o panu S., lidech z autoškoly, či vízových cizincích ubytovaných v hotelu, které by bylo možné charakterizovat jako jejich sledování či udávání.
Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že v případě dotčených tvrzení žalovaného šlo o tvrzení nepravdivá, která byla objektivně způsobilá poškodit osobnostní práva kohokoli, tedy i žalobce, a došlo jimi k neoprávněnému zásahu do práv žalobce.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku I. nabyl právní moci dne 12. srpna 2003, když zástupci žalovaného byl doručen téhož dne.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání
ze dne 1. září 2003, jež především zdůvodňuje tím, že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá z obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( §241a odst. 3 občanského soudního řádu - dále jen \"o.s.ř.\") a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolatel především namítá, že soud prvního stupně při provádění důkazu \"osobními plány\" žalovaného provedl důkaz přečtením vybraných stránek, které se týkaly žalobce a obsahovaly konkrétní údaje zapsané u jednotlivých dnů a hodin a sám žalobce správnost uvedených hodin potvrdil. Nebylo proto možné (jak to provedl odvolací soud) ohledně \"osobních plánů\" vycházet jen z toho, že šlo pouze o \"jakýsi diář\", jak sdělilo Ministerstvo vnitra. Dále namítá, že skutečnost, že v Seznamu dokumentů není údaj o existenci dokumentů o schůzkách, neznamená, že žádná schůzka neproběhla a nedává to oporu pro závěr, že žalobce neposkytl Státní bezpečnosti informace o panu S., lidech z autoškoly, či vízových cizincích ubytovaných
v hotelu. Naopak soud prvního stupně zjistil, že ve svazku vedeném na žalobce je kromě jiného zpráva o získání spolupráce z 12. 10. 1973 a podle této zprávy podal žalobce informaci o současném pohybu S. S., který podnikal častější cesty do Prahy a do Českých Budějovic.
Ze všech shora uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání podal žalobce vyjádření ze dne 9. října 2003, ve kterém vyslovil přesvědčení, že Vrchní soud v Praze se celou kauzou řádně zabýval a správně vyhodnotil všechny důkazy, a proto navrhuje, aby dovolání žalovaného bylo v celém rozsahu zamítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst.1 o.s.ř, je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. l o.s.ř. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nutno z pohledu výtek obsažených v dovolání žalobce považovat za správné (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však
z obsahu spisu seznány nebyly.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení
§241a odst. 3 o.s.ř. Tento dovolací důvod míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, které bylo podkladem
pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů po případě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z ustanovení
§133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, resp. procesního práva.
S přihlédnutím k vyloženému je pak zřejmé, že odvolací soud se získáním skutkových podkladů pro své rozhodnutí zabýval zcela odpovědně a zákonu odpovídajícím způsobem. Jestliže se ve svých skutkových zjištěních odchýlil od závěrů soudu prvního stupně, učinil tak náležitě s využitím postupu podle ustanovení §213 odst. 1 a 2 o.s.ř., když sám opakoval rozhodující důkazy provedené soudem prvního stupně, přičemž zejména vyslechl svědka J. L. i samotného žalovaného.
Dovolací soud vychází (stejně jako soud odvolací) ze skutečnosti, že předmětem tohoto sporu byl žalobcem tvrzený zásah, ke kterému mělo dojít tvrzeními, že žalobce spolupracoval s bývalou Státní bezpečností, sledoval a udával kněze P. S., sledoval kolegy v autoškole a vízové cizince v hotelu, která byla obsažena v článku žalovaného
v novinách P. č. 42, ročník 9, který vyšel ve 46. týdnu roku 1998 pod názvem \"Vyjádření starosty J. V. \". Je proto nepochybné, že úkolem důkazního řízení bylo ověřit pravdivost předmětných tvrzení. Bylo již uvedeno výše, že odvolací soud se po opakování a provedení dalších důkazů neztotožnil ohledně pravdivosti předmětných tvrzení o žalobci se závěrem soudu prvního stupně, který svůj názor opřel zejména
o svědeckou výpověď J. L. a považuje tuto výpověď svědka
za nevěrohodnou pro rozpor jeho svědecké výpovědi s návrhem na ukončení spolupráce se žalobcem ze dne 6. 10. 1975, založeným ve svazku reg. č. 19822. Odvolací soud dále vyložil, že pravdivost tvrzení žalovaného o žalobci v předmětném článku nebyla prokázána ani dalšími provedenými důkazy. Odvolací soud takto zejména nepovažoval za důkaz pravdivosti předmětných tvrzení tzv. \"osobní plány\" svědka L., vzhledem k odbornému vyjádření odboru archivní a spisové služby Ministerstva vnitra. Bylo též již zmíněno, že odvolací soud dále přihlédl k tomu, že z obsahu dochované části svazku vedeného bývalou Státní bezpečností na žalobce pod reg. č. 19822, konkrétně
ze Seznamu dokumentů vyplývá, že po \"Zprávě o získání ke spolupráci\" již neměla proběhnout žádná schůzka mezi žalobcem a jeho řídícím orgánem, což je potvrzeno
i \"vyhodnocením TS za rok l974\", vypracovaným tímto řídícím orgánem. Dále nebylo zjištěno, že svazek obsahoval listiny, z nichž by bylo možné dovodit, že by žalobce poskytl Státní bezpečnosti informace o panu S., lidech z autoškoly či vízových cizincích ubytovaných v hotelu, které by bylo možné charakterizovat jako jejich sledování či udávání.
Odvolací soud, pokud dospěl k závěru, že v daném případě se jednalo
u dotčených tvrzení o tvrzení nepravdivá, která byla objektivně způsobilá poškodit osobnostní práva kohokoli, tedy i žalobce, a došlo jimi k neoprávněnému zásahu
do práv žalobce, měl pro tento závěr dostatečný skutkový podklad v náležitě provedeném důkazním řízení, přičemž provedené doplňující důkazy jím také byly odpovídajícím způsobem zhodnoceny (§213 odst. 2 o.s.ř.). Uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. proto není v předmětné věci opodstatněné.
Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí ve výroku I. odvolacího soudu je třeba z uvedených důvodů pokládat za správné. Proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když
v dovolacím řízení úspěšnému žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením
v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky
č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996.,
o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §6 odst. 1 písm. b) vyhlášky činí sazba odměny v této věci 6.200,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 3 100,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky
č. 177/1996 Sb.) K nákladům řízení žalobce proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 3 175,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu