ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.304.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 304/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců A/ J. V. a B/ B. V., zastoupených advokátem, proti žalovanému Městu Č., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 786/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. června 2003, č.j. 24 Co 477/2002-172, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2003, č.j. 24 Co 477/2002-172 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4. prosince 1997, č.j. 7 C 786/97-26, kterým byl zamítnut návrh na zrušení kupní smlouvy ze dne 15. dubna 1996, která byla uzavřena mezi prodávajícím Městem Č. a kupujícím M. K. z Č., registrovaná na Katastrálním úřadě v K. H. pod č.j. V11 750/96, dále byl zamítnut návrh na vydání předběžného opatření, jímž by soud uložil M. K. trpět průjezd motorového vozidla SPZ KHD 89-78 přes nezastavěnou část st.p. 85/15 v katastrálním území Č. a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud při svém rozhodování vzal mimo jiné v úvahu skutečnost, že
na straně žalovaného existuje nedostatek věcné legitimace, když žalobou nebyli dotčení všichni účastníci uvedené kupní smlouvy.
Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 21. srpna 2003, přičemž dovolatelům byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci již dne 22. července 2003 (resp. dne 2. září 2003) včasné dovolání, doplněné podáním jejich zástupce ze dne 3. prosince 2003, v němž s tímto rozhodnutím vyslovují nesouhlas a žádají, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Mají zato, že ve věci je dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu v současném znění (dále jen \"o.s.ř.\"), tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání se zabývají okolnostmi daného sporu i důvody, pro které se cítili nuceni žalobu podat.
K uvedenému dovolání se žalované město nevyjádřilo.
Dovolání žalobců není přípustné.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, t.j. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.
V posuzovaném případě bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení, provedeném podle dosavadních předpisů, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán ještě v průběhu roku 1997 (část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.). Tuto skutečnost ostatně odvolací soud sám výslovně připomenul v odůvodnění napadeného rozsudku a v intencích tohoto ustanovení také postupoval (pokud odvolací soud v poučení, které je součástí napadeného rozsudku, zmiňuje v rozporu
s ustanovením §240 odst. 1 věta první o.s.ř. dvouměsíční dovolací lhůtu místo lhůty jednoměsíční, jde v tomto případě o zcela zřejmé nedopatření). Bylo proto nezbytné, aby i dovolací soud při svém rozhodnutí vycházel v této věci ze znění o.s.ř., účinného do 31. prosince 2000 a v tomto smyslu též posuzoval jednotlivé procesní úkony účastníků daného řízení. Uvedený procesní předpis je proto v tomto rozhodnutí užit
ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a splňuje formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o.s.ř. Poté se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. l o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení §237 o.s.ř., je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §238 odst.1 o.s.ř. a §239 odst. 1 a 2 téhož zákona.
V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku ve věci samé. Ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. však dopadá pouze
na případy, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Není proto zde možno dovodit důvod přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení.
Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel ani jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu.
Ve věci proto též nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení
§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je totiž dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti tomuto jeho rozsudku dovolání přípustné. Ve věci tedy není dán ani případ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.
Založena však není ani přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., podle něhož, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Obsah procesního spisu však v této věci nenaznačuje, že by žalobci skutečně takovýto návrh na připuštění dovolání v této věci učinili. Již tím schází jeden
ze základních předpokladů k tomu, aby bylo možno dovozovat přípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pak nepodává ani případná vada podřaditelná pod ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.
Pro úplnost je třeba poznamenat, že ani v případě tzv. jiné vady řízení (bylo-li by jí řízení eventuálně poznamenáno) ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř., by
k ní dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě, pokud by ve věci bylo dovolání přípustné; existence takovéto případné vady by však sama o sobě přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nezakládala.
Protože tedy v této věci nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, dovolacímu soudu nezbylo, než podané dovolání žalobců odmítnout pro nepřípustnost podle §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a nemohl se proto zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když dovolatelé v této věci neměli se svým dovoláním úspěch, přičemž žalovanému
v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu