Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.01.2004, sp. zn. 30 Cdo 415/2003 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.415.2003.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.415.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 415/2003 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně obchodní společnosti Č. a p. O., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. V., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 58 C 49/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 22. října 2002, č. j. 8 Co 729/2002-183, takto: I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. května 2002, č. j. 58 C 49/98-160, ve výroku I. určil, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O. pro obec M. O. a P. v katastrálním území M. O. na listu vlastnictví č. 2580, a to ostatního stavebního objektu č. p. 99 nacházejícího se na pozemku parcely č. 53/1 - zastavěná plocha o výměře 559 m2, pozemku parcely č. 53/1 - zastavěná plocha o výměře 559 m2, ostatního stavebního objektu č. p. 1544 nacházejícího se na pozemku parcely 53/2 - zastavěná plocha o výměře 259 m2 a pozemku parcely č. 53/2 - zastavěná plocha o výměře 259 m2. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. října 2002, č. j. 8 Co 729/2002-183, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §119 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud především vycházel ze skutkových zjištění vztahujících se především k obsahu smlouvy, kterou žalobkyně prodala dotčené nemovitosti původnímu prvnímu žalovanému, dále pak k obsahu a způsobu doručení odstoupení od této smlouvy, jakož i k okolnostem uzavření smlouvy mezi původním prvním žalovaným a P. V. a vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch tohoto žalovaného. Odstoupením od smlouvy (došlým původnímu prvnímu žalovanému dne 20. ledna 1997) mezi žalobkyní a tehdejším prvním žalovaným byla původní kupní smlouva zrušena od samého počátku ke dni 18. září 1996. Další kupní smlouva mezi původním prvním žalovaným a žalovaným P. V. byla uzavřena dne 18. prosince 1996. O vkladu vlastnického práva ve prospěch P. V. bylo rozhodnuto dne 14. března 1997 a dne 26. března 1997 bylo vloženo vlastnické právo v jeho prospěch. Odvolací soud dovodil, že žalobkyně je i nadále vlastníkem dotčených nemovitostí s ohledem na právní účinky platného odstoupení od kupní smlouvy. První (původně) žalovaný tak nebyl vlastníkem těchto nemovitostí. Odvolací soud zde přihlédl ke stanovisku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. března 2000 sp. zn. Cpjn 2899/2000. Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 15. listopadu 2002, když dovolateli bylo doručeno téhož dne. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 16. prosince 2002 včasné dovolání. Přípustnost dovolání opírá především o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (předchozí rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto odlišně, byl zrušen odvolacím soudem), přičemž výslovně uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vytýká tak odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel především poukazuje na skutečnost, že podstatnou právní otázkou, na které spočívá rozhodnutí soudů obou stupňů, je otázka účinků odstoupení od uzavřené kupní smlouvy týkající se nemovitosti, a to za situace, kdy v mezidobí tyto nemovitosti na základě platně uzavřené kupní smlouvy a v dobré víře nabyla třetí osoba. Dovolatel připomíná, že tato otázka je dovolacím soudem řešena rozdílně. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. července 1994 sp. zn. Cdo 333/93 a na rozhodnutí téhož soudu vydané pod sp. zn. 21 Cdo 328/99. Uvedl též stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2000 sp. zn. Cpjn 38/98. Současně zdůraznil řešení vyplývající z nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. II ÚS 77/2000, v němž se dovozuje, že pokud třetí osoba nabyla vlastnické právo k nemovitosti platným způsobem a v dobré víře, odstoupení od kupní smlouvy uzavřené mezi původním převodem a nabyvatelem se její právní sféry nedotýká a nemá vliv na existenci jejího vlastnického práva k této nemovitosti. Takto nemůže dojít k restituci v případě, kdy nabyvatel již neměl nemovitost, která byla předmětem koupě, ve svém vlastnictví. Podle tohoto právního názoru Ústavního soudu za situace, kdy v mezidobí od uzavření kupní smlouvy do odstoupení od této smlouvy platným způsobem nemovitost nabyla třetí osoba, a to za předpokladu, že tato třetí osoba tvrdí a dovozuje, že tuto nemovitost nabyla platným způsobem, je třeba existenci dobré víry třetí osoby zkoumat. Sám dovolatel pak předmětné nemovitosti v dobré víře nabyl, když se opíral o stav zápisu v katastru nemovitostí. Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K podanému dovolání nebylo podáno případné vyjádření. Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě určené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. V otázce přípustnosti pak dovolání vychází z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v podaném dovolání považovat za správný (§243b odst. 2 o. s. ř.). Z ustanovení §242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Jak vyplývá z obsahu spisu, žádná z takovýchto vad řízení nepoznamenala. Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., reagující na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to stanoveno v občanském zákoníku nebo účastníky dohodnuto. Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. Ač v posuzovaném případě dovolatel v dovolání tvrdí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud aplikoval výše uvedená ustanovení občanského zákoníku, která byla pro posouzení dané věci určující, zákonu odpovídajícím způsobem, přičemž se při svém rozhodování nedostal při aplikaci ustanovení do interpretačních obtíží, ani tato ustanovení nevyložil v rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu (zejména lze srovnat stanovisko ze dne 28. června 2000 sp. zn. Cpjn 38/98). Zde je nutno připomenout, že kupní smlouva s žalovaným P. V. byla sice uzavřena dne 18. prosince 1996, avšak tato smlouva dosud nebyla ke dni 20. ledna 1997 (tj. ke dni, kdy žalobkyně odstoupila od původní kupní smlouvy) ve smyslu ustanovení §47 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen \"o. z.\") ve spojení s §44 odst. 1 o. z. účinnou (o vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaného P. V. bylo rozhodováno teprve 14. března 1997, tj. v době po účinném odstoupení žalobkyně od původní smlouvy). Jeví se proto nepřiléhavou připomínka dovolatele, pokud odkazuje na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. II ÚS 77/2000, s tím, že jestliže třetí osoba nabyla vlastnické právo k nemovitosti platným způsobem a v dobré víře, odstoupení od kupní smlouvy uzavřené mezi původním převodcem a nabyvatelem se její právní sféry nedotýká a nemá vliv na existenci jejího vlastnického práva k této nemovitosti. Resp. nemůže dojít k restituci v případě, kdy v mezidobí od uzavření kupní smlouvy do odstoupení od této smlouvy platným způsobem nemovitost nabyla třetí osoba, a to za předpokladu, že tato třetí osoba tvrdí a dovozuje, že tuto nemovitost nabyla platným způsobem, je třeba existenci dobré víry třetí osoby zkoumat, přičemž sám dovolatel předmětné nemovitosti v dobré víře nabyl. Jak již bylo naznačeno, v době odstoupení od původní smlouvy žalobkyní nebyla následná smlouva uzavřená s žalovaným P. V. dosud účinná, takže v té době dosud nebyly předmětné nemovitosti platně převedeny na tohoto žalovaného. Protože v tomto případě se jednalo o základní argumentační podklad, na němž bylo dovolání žalovaného zbudováno, a protože - jak již bylo vyloženo výše - je dovolací soud vázán podaným dovoláním, je proto zřejmé, že z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu je třeba napadené rozhodnutí odvolacího soudu hodnotit jako správné. (§243b odst. 2 o. s. ř.). Proto bylo podané dovolání jako nedůvodné zamítnuto. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalobkyni žádné náklady nevznikly. Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. ledna 2004 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/29/2004
Spisová značka:30 Cdo 415/2003
ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.415.2003.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§48 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Zveřejněno na webu:12/31/2009
Podána ústavní stížnost sp. zn. IV.ÚS 27/03
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-13