ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.455.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 455/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně O. Z., zastoupené advokátem, proti žalovanému Městu N. R., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 33/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2003, č.j. 1 Co 247/2003-214, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. října 2003 pod č.j. 1 Co 247/2003-214 potvrdil ve výrocích ve věci samé rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne
28. května 2003, č.j. 19 C 33/2002-196, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž žalobkyně požadovala po žalovaném jednak omluvu, jednak náhradu nemajetkové újmy v penězích v souvislosti s výroky tajemníka V. D. uvedenými v článku uveřejněném dne 19. ledna 2000. Rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Vyšel ze skutečnosti, že žalobkyně spatřovala neoprávněný zásah do osobnostních práv v tvrzeních obsažených ve zprávě tajemníka městského úřadu V. D. ze dne 29. prosince 1999, která se týkala jejího způsobu hospodaření s finančními prostředky města (v jeho jednání nebylo soudy jinak shledáno případné vybočení z mezí výkonu jeho pracovní činnosti). Podle odvolacího soudu
z předmětné zprávy, která byla zpracována na základě požadavku městského zastupitelstva, nelze dovodit porušení presumpce neviny žalobkyně, když konstatuje pouze \"vážné podezření ze zneužívání pravomoci veřejného činitele\". Odvolací soud dovodil, že předmětnou zprávu je třeba považovat též za výkon práva kritiky, a to kritiky oprávněné, neboť byla přiměřená co do obsahu a formy, přičemž nevybočila
z hranic nutných k dosažení svého účelu. Tato kritika vycházela z reálných podkladů. Zpráva žalobkyni neskandalizovala, když byla projednána na místech k tomu určených (t.j. na jednání městské rady a městského zastupitelstva), přičemž její obsah
v převažující míře vytýkající pochybení tehdejší městské radě a tajemníkovi,
se žalobkyně dotýkal výlučně v souvislosti s výkonem její tehdejší funkce starostky. Nadto odvolací soud připomněl obsah stanoviska Ministerstva vnitra - odboru
pro místní správu ze dne 24. února 2000, jehož závěr považuje předmětnou zprávu
za opodstatněnou. Žalobkyni se pak nepodařilo prokázat, že by žalovaný tvrzení obsažená v této zprávě šířil na veřejnosti. Pokud byl následně uveřejněn v kabelové televizi text stanoviska Ministerstva vnitra, odkázal odvolací soud na usnesení městského zastupitelstva ze dne 19. ledna 2000, podle něhož mají být veškerá jeho veřejná zasedání natáčena videokamerou a vysílána v kabelové televizi v nesestříhaném stavu. V této souvislosti též připomněl čl. 17 Listiny základních práv a svobod.
Odvolací soud uzavřel, že v posuzované věci nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, takže zde nebyly předpoklady odpovědnosti žalovaného podle ustanovení §13 občanského zákoníku.
Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 10. listopadu 2003, přičemž dovolatelce (jejímu zástupci) byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 9. ledna 2004 včasné dovolání. Má zato, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu - dále jen \"o.s.ř.\")
a je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Přípustnost tohoto dovolání vyvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolatelka má zato, že soudy obou stupňů nerespektovaly právní názor vyslovený v předchozím zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Dále pak předestírá konkrétní skutkové okolnosti, na nichž dokládá odůvodněnost žaloby. Soudům mimo jiné vytýká, že nevzaly v potaz šíření dotčené zprávy kabelovou televizí. Žalobkyně zdůraznila, že od prvopočátku šlo o poškození její pověsti v očích veřejnosti. Z gramatického i právního rozboru zprávy, jakož i celkového chování žalovaného lze vysledovat záměr nikoliv objektivně informovat občany, ale nepravdivou či zkreslenou informací poškodit pověst žalobkyně. Navrhuje, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno.
K uvedenému dovolání se žalovaný nevyjádřil.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by
při splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé má
po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Tak tomu však
v posuzované věci ve skutečností není.
Již zmíněným ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen
pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud se týče samotného dovolacího důvodu zmíněného v předchozím odstavci, pak je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní předpis, případně, že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě jej na daný případ vyložil. Jak vyplývá z obsahu spisu, o žádnou z takových eventualit se však
v souzené věci nejedná.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou. Úvahy soudů obou stupňů, pokud se týkaly otázky tvrzené neoprávněnosti předmětného zásahu do osobnostních práv je třeba pokládat za souladné z právní úpravou vyplývající z ustanovení §11 násl. občanského zákoníku. Nadto samotné výtky obsažené v dovolání ve své podstatě podle názoru dovolacího soudu ve výrazné míře spíše odpovídají dovolacímu důvodu
ve smyslu ustanovení §241a odst. 3, který se však v rámci úvah o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neuplatní.
Odpovídající není ani výtka, pokud dovolatelka tvrdí, že se soudy obou stupňů neřídily předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. dubna 2002, č.j. 28 Cdo 1863/2001 - 127, když zejména též odvolací soud se ve svém rozhodnutí vypořádal podle pokynů dovolacího soudu s otázkou charakteru posuzované zprávy tajemníka Městského úřadu v N. R. V. D.
Z uvedených důvodů tedy není možno považovat napadené rozhodnutí
za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Dovolací soud uvážil, že přípustnost dovolání žalobkyně v této věci tedy není založena na základě ustanovení §237 o.s.ř. resp. ani na podkladě ustanovení §238,
§238a a §239 o.s.ř., když nejsou naplněny předpoklady obsažené v těchto ustanoveních. Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání v této věci bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu