ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.88.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 88/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců: 1) L. J., 2) P. J., 3) R. J., zastoupených advokátem, proti žalované V. P., zastoupené advokátem, o určení neexistence důvodů vydědění žalobců, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 172/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. září 2002, č. j. 38 Co 198/2000-51, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. září 2002, č. j. 38 Co 198/2000-51, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Hodoníně dne 1.2.1999 domáhali určení, že „důvody pro vydědění žalobců v řadě 1. až 3. uvedené zůstavitelem R. J. zemřelým dne 30.4.1997 v závěti sepsané formou notářského zápisu dne 23.12.1994 nejsou dány“, s tím, že není pravda, že „neposkytovali otci potřebnou pomoc v nemoci a ve stáří a trvale neprojevovali o něho opravdový zájem jako potomci“, a „že podání žaloby jim bylo uloženo rozhodnutím Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14.12.1998, č.j. D 957/97.“
Rozsudkem ze dne 29.11.1999, č. j. 5 C 172/99-24, Okresní soud v Hodoníně určil, že „důvody pro vydědění žalobců v řadě 1. - 3. uvedené zůstavitelem R. J., zemřelým 30.4.1997 v závěti sepsané formou notářského zápisu dne 23.12.1994 nejsou dány“ (výrok I.); současně rozhodl, že „odpůrkyně je povinna zaplatit navrhovatelům náklady řízení ve výši 6.375,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám právního zástupce navrhovatelů“ (výrok II.). Vycházel ze závěru, že „nebylo prokázáno, mimo jakoukoliv pochybnost, že navrhovatelům byla dána ze strany zemřelého možnost potřebnou pomoc mu poskytnout a nebyla rovněž shledána nezbytnost potřeby pomoci zemřelému ze strany navrhovatelů“, a že „nebylo prokázáno, že by navrhovatelé odmítli zemřelému poskytnout pohotově účinnou pomoc, kdykoli by se toto ukázalo s ohledem na jeho fyzický i psychický stav nezbytným, neboť nebylo prokázáno, že zemřelý tuto pomoc neodmítal“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5.9.2002, č. j. 38 Co 198/2000-51, výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že „žalobci 1 - 3“ jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované na nákladech řízení 4.300,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.); současně rozhodl, že „žalobci 1 - 3“ jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení 2.727,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Vycházel přitom ze zjištění, že usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14.12.1998, č. j. D 957/97-58, jímž bylo žalobcům uloženo, aby „ve lhůtě 1 měsíce od jeho obdržení podali u Okresního soudu v Hodoníně návrh na rozhodnutí sporné skutečnosti, že neexistují důvody proto, aby byli zůstavitelem vyděděni“, bylo doručeno tehdejšímu „právnímu“ zástupci všech žalobců dne 29.12.1998, „což vyplývá z připojené zpl s modrým pruhem“, a že žaloba byla u soudu prvního stupně podána osobně až dne 1.2.1999. Na základě těchto zjištění pak dospěl k závěru, že „žalobci, jsa dle §175k o.s.ř. vyzváni v rámci dědického řízení k podání žaloby na určení neexistence důvodů vydědění, tuto podali pozdě“, neboť lhůta k podání žaloby uplynula dnem 29.1.1999.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovolání „opírají“ o „ust. §237 odst. 1 písm. a) z důvodů uvedených v §241 a, odst. 1, 2, písm. a), b), odst. 3 o.s.ř.“. Namítají, že „odvolací soud vycházel při rozhodování z takových skutkových zjištění, která nemají oporu v podstatné části v provedeném dokazování“, že „byl nesprávně zjištěn okamžik doručení“ usnesení, kterým byli v řízení o dědictví po R. J., zemřelém dne 30.4.1997, odkázáni k podání předmětné žaloby, což „mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Tvrdí, že jejich tehdejší zástupce v řízení o dědictví po R. J., JUDr. K. L., „na uvedené adrese K., L. 530 v době doručování nebydlel a v místě takto uvedeného bydliště se nezdržoval, neboť od počátku listopadu 1998 bydlí na adrese K. 225, K.“; že „zásilka byla opatřena nesprávnou adresou a dle tehdy platného poštovního řádu měla být vrácena odesílateli“, a že tedy „ve smyslu §54 tehdy platného poštovního řádu šlo v daném případě o tzv. nedoručitelnou zásilku, neboť adresáta nebylo lze na uvedené adrese zjistit a takto nedoručitelná zásilka měla být rovněž podle §56 tehdy platného poštovního řádu vrácena odesílateli“; že „dr. L. nemohl zásilku dne 29.12.1998 převzít, neboť ve dnech 28. a 29.12.1998 podle svých pracovních záznamů, byl pracovně mimo K. a zásilku mohl převzít nejdříve 30. nebo 31.12.1998, neboť v tyto dva dny čerpal dovolenou“; že „lhůta pro podání žaloby na určení končila 31.1.1999, přičemž tento den byl nedělí, takže pokud byla žaloba podána 1.2.1999, byla podána ve lhůtě“. Současně namítají, že jejich „dědické nároky nemohou zaniknout jen marným uplynutím lhůty, která je lhůtou soudcovskou“. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí s tím, „aby byl vyslechnut jako svědek JUDr. K. L.“.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné (238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že R. J., zemřelý dne 30.4.1997 (dále též jen „zůstavitel“), pořídil dne 23.12.1994 závěť (notářský zápis sepsaný JUDr. S. S., notářkou pod sp.zn. N 347/94, NZ 356/94), kterou odkázal veškerý svůj majetek žalované, tj. své družce. Současně zůstavitel pořídil listinu o vydědění, kterou vydědil žalobce, tj. své syny, s tím, že „v rozporu s dobrými mravy mu neposkytují potřebnou pomoc zejména nyní, kdy měl několik infarktů a péči potřebuje … neprojevují o něj trvale opravdový zájem, který by, jako potomci, projevovat měli“, v listině zůstavitel současně uvedl, že „z těchže důvodů vyděďuje i všechny jejich potomky“ a specifikoval dary, které by měly být započteny na dědický podíl vyděděných synů v případě, že by se tito „dovolávali neplanosti vydědění a vznikl jim nárok na zákonný podíl“.
Dovolatelé v dovolání namítají, že jejich „dědické nároky nemohou zaniknout jen marným uplynutím lhůty, která je lhůtou soudcovskou“.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Podle ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř., jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem.
Podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Z ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že soud po vyšetření podmínek dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění - pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví; na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu ustanovení §175b, věty první o.s.ř. tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno.
Vydání usnesení podle ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř. je na místě tehdy, jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř.. Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „stanou nespornými“. Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. musí obsahovat údaj o tom, jakou žalobu má odkázaný účastník podat. Vzhledem k tomu, že §175k odst. 2 o.s.ř. umožňuje odkázat dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení – v závislosti na konkrétní procesní situaci – žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány), představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech rozhodnutí. Na rozdíl od právní úpravy dříve obsažené v §18 zákona č. 95/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nyní platný §175k odst. 2 o.s.ř. neumožňuje, aby způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu dědického soudu, bylo jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky, byť by byla významná pro posouzení dědického práva.
Ve výroku usnesení podle §175k odst. 2 o.s.ř. musí soud také určit k podání žaloby lhůtu. Tato lhůta je procesní lhůtou soudcovskou, kterou soud může prodloužit (§55 o.s.ř.), nemůže jí však prominout (§58 o.s.ř. a contr.). Vzhledem k tomu, že s marným uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby, je spojen následek, že soud (soudní komisař) pokračuje v řízení „bez zřetele na tohoto dědice“ (§175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.), musí být o prodloužení lhůty nejen požádáno, ale i rozhodnuto ještě před uplynutím původně stanovené lhůty.
Jestliže odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá, má to za následek, že soud (soudní komisař) – jak uvádí §175k odst. 2 věta třetí o.s.ř. – „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“. Uvedené v konkrétní situaci znamená, že dědic, který byl odkázán na žalobu na určení, že je dědicem po zůstaviteli, přestává být účastníkem dědického řízení a soud (soudní komisař) pokračuje v dědickém řízení bez zřetele na tuto osobu. Byl-li dědic odkázán na žalobu na určení, že jiný účastník není dědicem po zůstaviteli, znamená to, že
v dědickém řízení bude pokračováno i s osobou, jejíž dědické právo odkázaný účastník popíral.
Stejné právní následky, které jsou spojeny s tím, že odkázaný účastník nepodal žalobu, nastávají tehdy, jestliže žalobu sice podal, ale byla odmítnuta (§43 odst. 2 o.s.ř.) nebo o ní bylo řízení zastaveno (např. podle §104 o.s.ř. pro nedostatek podmínek řízení).
Žalobu, která je podána po uplynutí stanovené lhůty, musí soud zamítnout, neboť – jak výše uvedeno – po marném uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby soud (soudní komisař) pokračuje v řízení o dědictví „bez zřetele na tohoto dědice“ (§175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.).
Výše popsané důsledky toho, že odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá (soud „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“) nastanou ovšem pouze v případě, že usnesení, kterým byl účastník (dědic) odkázán k podání žaloby, splňuje požadavky vymezené ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že mezi účastníky řízení o dědictví po zůstaviteli, kterými jsou žalobci a žalovaná, vznikl - jak ze spisu vyplývá - spor o to, zda jsou dány důvody pro vydědění žalobců uvedené zůstavitelem v listině o vydědění ze dne 23.12.1994, tedy spor o skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, bylo na místě, aby soud v řízení o dědictví po zůstaviteli postupoval způsobem stanoveným v ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě však výrok usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14.12.1998, č.j. D 957/97, nevyhovuje požadavkům vymezeným ustanovením
§175k odst. 2 o.s.ř., neboť neodkazuje žalobce (dědice zůstavitele) k podání žaloby na určení jejich dědického práva po zůstaviteli, ale jen na určení neexistence důvodů pro jejich vydědění zůstavitelem. Důsledky vyplývající z ustanovení §175k odst. 2 věty třetí o.s.ř. (soud „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“) proto – z důvodů výše uvedených – v dané věci nenastanou.
Dovolatelé dále v dovolání namítají, že „odvolací soud vycházel při rozhodování z takových skutkových zjištění, která nemají oporu v podstatné části v provedeném dokazování“, že „byl nesprávně zjištěn okamžik doručení“ usnesení, kterým byli v řízení o dědictví po R. J., zemřelém dne 30.4.1997, odkázáni k podání předmětné žaloby, což „mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Tvrdí, že jejich tehdejší zástupce v řízení o dědictví po R. J., JUDr. K. L., „na uvedené adrese K., L. 530 v době doručování nebydlel a v místě takto uvedeného bydliště se nezdržoval, neboť od počátku listopadu 1998 bydlí na adrese K. 225, K.“; že „zásilka byla opatřena nesprávnou adresou a dle tehdy platného poštovního řádu měla být vrácena odesílateli“, a že tedy „ve smyslu §54 tehdy platného poštovního řádu šlo v daném případě o tzv. nedoručitelnou zásilku, neboť adresáta nebylo lze na uvedené adrese zjistit a takto nedoručitelná zásilka měla být rovněž podle §56 tehdy platného poštovního řádu vrácena odesílateli“; že „dr. L. nemohl zásilku dne 29.12.1998 převzít, neboť ve dnech 28. a 29.12.1998 podle svých pracovních záznamů, byl pracovně mimo K. a zásilku mohl převzít nejdříve 30. nebo 31.12.1998, neboť v tyto dva dny čerpal dovolenou“; že „lhůta pro podání žaloby na určení končila 31.1.1999, přičemž tento den byl nedělí, takže pokud byla žaloba podána 1.2.1999, byla podána ve lhůtě“.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud, založil dovoláním napadené rozhodnutí – jak výše uvedeno - mimo jiné na závěru, že usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14.12.1998, č.j. D 957/97, bylo doručeno osobě, jež v té době žalobce zastupovala v řízení o dědictví po zůstaviteli, dne 29.12.1998, opíraje se přitom o zjištění učiněné z doručenky založené ve spise Okresního soudu v Hodoníně sp.zn. D 957/97. Tento skutkový závěr odvolacího soudu není správný, neboť žalobcům v řízení nebyla dána možnost tvrdit skutečnosti rozhodné pro posouzení včasnosti podání žaloby a k prokázaní těchto tvrzení navrhnout důkazy.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst.2, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2004
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu