Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2004, sp. zn. 32 Odo 376/2003 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.376.2003.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.376.2003.1
sp. zn. 32 Odo 376/2003 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně P. I. CZ a.s., zastoupené, advokátem, proti žalovanému I. K., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 414 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 79/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. listopadu 2002 č. j. 40 Co 291/2002-148, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. listopadu 2002 č.j. 40 Co 291/2002-148 a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. dubna 2002 č. j. 18 C 79/2000-119 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. dubna 2002 č. j. 18 C 79/2000-119 (poté, co Krajský soud v Ostravě- pobočka v Olomouci usnesením ze dne 31. října 2001 č. j. 40 Co 459/2001-98 zrušil jeho rozsudek ze dne 8. prosince 2000 č. j. 18 C 79/2000-75 a věc mu se závazným právním názorem vrátil k dalšímu řízení) zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 414 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 27. 10. 1999 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala vrácení peněz ze smluv o půjčkách uzavřených dle tvrzení žalobkyně mezi jejím právním předchůdcem JUDr. R. V. a žalovaným v průběhu let 1998 – 1999 v rozmezí částek 5 000 – 25 000 Kč v celkové výši 414 000 Kč. Žalobkyně své tvrzení o existenci smluv o půjčkách prokazovala písemností označenou jako „uznání dluhu“ datovanou 9. 3. 1999 a opatřenou vlastnoručním podpisem žalovaného. Soud prvního stupně, vázán závazným právním názorem odvolacího soudu, který jeho předchozí rozsudek zrušil, dovodil, že tato listina formálně označená jako uznání dluhu, neobsahuje náležitosti stanovené pro uznání dluhu v §558 občanského zákoníku (dále jenObčZ“) a není způsobilá založit právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání, když v ní není specifikován důvod dluhu a není zde uvedeno nic dalšího, z čeho by bylo možno důvod dluhu vyložit, a to ani postupem podle §35 odst. 2 ObčZ, přičemž písemnost dále postrádá obligatorní náležitost v podobě příslibu dlužníka (žalovaného) dluh zaplatit. Bylo proto na žalobkyni, aby jiným způsobem prokázala, že v době uznání dluh žalovaného existoval. Žalobkyně předložila listinu bez data označenou jako „prohlášení“, v níž žalovaný potvrdil svým podpisem, že svůj dluh z titulu půjček poskytnutých v roce 1998 JUDr. R. V. zaplatí v určitém splátkovém kalendáři, dále předložila více listin – stvrzenek o zaplacení některých částek bez uvedení účelu, proč jsou částky zaplaceny, některé s datem, některé bez data. Z výpovědí účastníků a svědků soud prvního stupně zjistil, že částku 200 000 Kč, která měla prokázat část žalované půjčky, dostal JUDr. V. od svědka K. k tomu, aby byly žalovaným použity pro koně, které měl svědek u žalovaného ustájeny, takže JUDr. V. nepatřila, a konečně, že sám věřitel uvedl, že se s žalovaným dohodl tak, že peníze vracet nebude, ale použije je na rekonstrukci statku, v němž budou ustájeni jeho koně. Soud prvního stupně věc posoudil tak, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, že v době uznání dluhu dluh žalovaného existoval. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 5. listopadu 2002 č. j. 40 Co 291/2002-148 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl ke stejnému závěru, jako ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí, že nárok žalobkyně lze posoudit podle §657 občanského zákoníku (dále jenObčZ“), upravující smlouvu o půjčce. Z tohoto ustanovení vyplývá, že vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky. Pro smlouvu o půjčce není předepsána žádná forma, je však obvyklé, že věřitel od dlužníka vyžaduje písemné prohlášení o dluhu (tzv. dlužní úpis). Pokud žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce uzavřel s žalovaným smlouvu o půjčce, důkazní břemeno prokázání uzavření smlouvy o půjčce a předání peněz leželo na ní. Ohledně právního hodnocení „uznání dluhu“ z 9. 3. 1999 odkázal odvolací soud na své zrušovací usnesení z 31. 10. 2001, v němž vyslovil závazný právní názor akceptovaný soudem prvního stupně. K listině označené „prohlášení“, ve které žalovaný svým podpisem potvrdil, že svůj dluh z titulu půjčky v roce 1998 poskytnuté JUDr. V. zaplatí v určitém splátkovém kalendáři, odvolací soud uvedl, že je nepochybné, že v této listině je již uveden důvod dluhu – půjčka a příslib zaplacení. Jakého konkrétního dluhu se toto prohlášení týká, však nelze dovodit ani výkladem podle §35 odst. 2 ObčZ, když není ani datováno, ani v něm není dluh řádně specifikován; obsah této listiny proto neumožňuje přijmout závěr, že by ve spojení s listinou označenou jako „uznání dluhu“ splňovala náležitosti uznání dluhu podle §558 ObčZ. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně o neunesení důkazního břemene žalobkyní, která ani jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti, neprokázala, že původní věřitel JUDr. V. předal žalovanému částku 414 000 Kč a že se žalovaný zavázal ji vrátit, když sám JUDr. V. vypověděl, že se s žalovaným dohodl tak, že peníze vracet nebude. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že napadnuté rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že v daném případě žalovaný svůj dluh ve smyslu §558 ObčZ neuznal a že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k prokázání existence dluhu žalovaného. Je přesvědčena, že z předložených listin – především písemného „uznání dluhu“ žalovaným z 9. 3. 1999 a z listiny „prohlášení“ bez uvedení data, kterým žalovaný učinil dodatečně příslib o zaplacení svého dluhu na základě půjček z roku 1998, a to do konce roku 1999 po 5 500 Kč měsíčně s tím, že v prosinci 1999 měla být uzavřena dohoda o navýšení splátek minimálně na částku 10 000 Kč měsíčně, lze zcela logicky dovodit existenci všech obligatorních náležitostí, které vyžaduje §558 ObčZ pro uznání dluhu. Dovolatelka má za to, že odvolací soud pochybil především v tom, že neprovedl důsledný výklad těchto úkonů ve smyslu §35 odst. 2 ObčZ, podle kterého je právní úkony nutno vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, nýbrž zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil s přihlédnutím k následnému chování smluvních stran. Podle názoru dovolatelky z listiny „uznání dluhu“ vyplývá, že žalovaný uznal vůči právnímu předchůdci žalobkyně svůj závazek ve výši 414 000 Kč a z další listiny „prohlášení“ , že přislíbil věřiteli uhrazení tohoto závazku ve stanovených splátkách, přičemž lze dovodit, že byla sepsána po uznání dluhu, je zde časová souslednost jednotlivých kroků obou účastníků. Na oba dokumenty pak logicky navazuje výzva k úhradě dluhu z 22. 10. 1999. Dovolatelka poukázala na rozpory v tvrzeních žalovaného, který nejprve namítal, že žalovaná částka je ve skutečnosti nižší, posléze, že je nižší o částku 64 000 Kč, kterou si půjčil od manželky původního věřitele Z. V., naposledy pak tvrdil, že není poskytnutí půjčky nikterak prokázáno. Podle názoru dovolatelky je nutno zabývat se také tím, že v průběhu řízení nebyla prokázána existence žádného další dluhu. Z jednání žalovaného a jeho následného chování lze tedy logickým výkladem dovodit, že žalovaný s vědomím existence svého dluhu vůči JUDr. V. obě listiny podepsal a současně, že tyto listiny se vztahují právě k předmětnému dluhu. Při výkladu úkonů žalovaného odvolací soud opomněl přihlédnout k tomu, že v řízení nebylo prokázáno, že by vůle obou stran v době učinění právních úkonů byla v rozporu s jazykovým projevem, jak je v těchto úkonech zachycen. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukázal na výpověď JUDr. V. při jednání soudu 9. 3. 1999, v níž uvedl, že se s žalovaným domluvili tak, že peníze vracet nebude, ale použije je na rekonstrukci statku, v němž budou ustájeny jejich koně, takže by si půjčenou částku „odbydleli“. Podle názoru žalovaného takto vyloučil uzavření smlouvy o půjčce. Dále poukázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, se kterým se ztotožňuje, neboť v řízení žalobkyně existenci jeho závazku neprokázala. Žalovaný zdůraznil, že jakýkoliv závazek vůči JUDr.V. neuznal, a popřel, že by z jeho jednání bylo možno dovodit, že si byl vědom svého závazku vůči žalobkyni. Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“) přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě nedošlo k uznání dluhu ve smyslu §558 ObčZ žalovaným. Podle uvedeného ustanovení uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení. Listina ze dne 9. 3. 1999 náležitosti uznání dluhu nemá, neboť v ní chybí uvedení důvodu dluhu a příslib zaplatit dlužnou částku. Rovněž listina bez data označená jako „prohlášení“ náležitosti uznání dluhu nesplňuje, neboť ani v ní nejsou určitě ve smyslu §37 odst. 1 ObčZ vymezeny jednotlivé půjčky. Uznává-li totiž dlužník více dluhů, jako tomu bylo v tomto případě (podle tvrzení žalobkyně byly půjčky poskytnuty postupně v roce 1998 a počátkem roku 1999), musí nepochybně určit, které jednotlivé dluhy (co do důvodu i výše) uznává a slibuje zaplatit. Pouze v takovém případě je splněna podmínka určitosti právního úkonu. Odvolací soud však zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Podle §120 odst. 1 věty prvé o. s. ř. jsou účastníci soudního řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle §120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku v §120 odst. 1 věta první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže z hodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§120 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001 publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 5/2002 pod č. 86/2002). Povinnost důkazní uložená účastníkům řízení je povinností procesní. O této povinnosti a o z ní vyplývajícím důkazním břemenu je proto soud účastníky povinen poučit (§5 o. s. ř.) a poučovací povinnost v tomto směru má i odvolací soud (srov. §211 o. s. ř.). V projednávané věci odvolací soud dovodil, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že její právní předchůdce JUDr. V. půjčil žalovanému částku 414 000 Kč. Soud však tak učinil, aniž žalobkyni ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. poučil o její procesní povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení; odvolací soud pak způsobem vyplývajícím z §221 o. s. ř. nezjednal nápravu. Podle §118a odst. 3 o. s. ř. platí, že zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. O důkazní povinnosti a o důkazním břemenu je tedy soud povinen účastníky poučit – na rozdíl od poučovací povinnosti podle §118a odst. 4 o. s. ř. i účastníka, který je zastoupen advokátem. Povinnost soudu poskytnout účastníku potřebná poučení lze splnit i tím, že bude poskytnuto jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. §32 odst. 3 o. s. ř.). Zamítne-li soud žalobu proto, že účastník neunesl za řízení břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1491/2002 publikovaný v časopise Soudní judikatura č 4/2003 pod č. 59/2003 a shora označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001). Odvolací soud zatížil řízení i dalšími vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle §157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku mimo jiné stanovené náležitosti stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Odvolací soud , jak je již shora uvedeno, učinil závěr, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno. Při hodnocení důkazů však pominul dvě listiny, které byly žalobkyní v řízení předloženy – „uznání dluhu“ z 9. 3. 1999 a „prohlášení“. Jeho právní závěr o tom, že se nejedná o uznání závazku, jak výše uvedeno, považuje dovolací soud za správný, nicméně ani soud prvního stupně, ani odvolací soud neprovedl vyhodnocení obou těchto důkazů, nespecifikoval jejich důkazní význam. Odvolací soud, který vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, navíc přehlédl, že soud prvního stupně při výslechu právního předchůdce žalobkyně JUDr. R. V. postupoval podle §131 o. s. ř. a vyslechl ho jako účastníka řízení – člena statutárního orgánu žalobkyně, ač se jmenovaný měl vyjadřovat ke skutečnostem, které se týkaly jeho osobně, jakožto právního předchůdce žalobkyně. Za této situace měl být JUDr. V. vyslechnut jako svědek podle §126 o. s. ř. Odvolací soud toto pochybení nenapravil. Odvolací soud se navíc dopustil právního pochybení při posuzování otázky, zda žalobkyně unesla důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že žalovaný přijal od právního předchůdce žalobkyně částku 414 000 Kč. Odvolací soud vyšel z výpovědi JUDr. R. V., podle níž se s žalovaným domluvil tak, že mu peníze vracet nebude, ale použije je na rekonstrukci statku a připustil, že v částce 414 000 Kč je zahrnuto i nějaké naturální plnění. Pokud však právní předchůdce žalobce uvedl, že s žalovaným uzavřel dohodu, že mu předané peníze nebude vracet, nelze dovodit, že žalobce neunesl důkazní břemeno k prokázání tvrzení o existenci smluv o půjčkách. Jak shora uvedeno, smyslem institut důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o uplatněném nároku, i když některé skutečnosti nemohly být prokázány. Tvrzení právního předchůdce žalobkyně, že se s žalovaným dohodl, že mu předané peníze nebude vracet, směřuje k úvaze o jiném právním posouzení uplatněného nároku žalobkyně; nelze jím však odůvodňovat neunesení jejího důkazního břemene. Nejvyšší soud vzhledem ke shora učiněným závěrům rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 30. června 2004 JUDr. Zdeněk Des, v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/30/2004
Spisová značka:32 Odo 376/2003
ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.376.2003.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§558 předpisu č. 40/1964Sb.
§118 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.
§120 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20