ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.554.2004.1
sp. zn. 32 Odo 554/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně K. k. r. a., s.r.o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Ing. J. H., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 252 176 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 1162/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2003 č. j. 29 Co 485/2003-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 30. dubna 2003 č. j. 5 C 1162/97-129 zamítl návrh, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 252 176 Kč s 16% úrokem od 23. 5. 1995 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 21. 10. 1994 uzavřela s žalovaným smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitostí žalovaného v celkové hodnotě 7 243 532 Kč, v níž byla sjednána provize ve výši 5 % z ceny realizovaného prodeje. Žalovaný v témže měsíci vlastnictví nemovitostí převedl šesti kupními smlouvami, u kterých byla nabyvatelkou jeho manželka Ing. M. H., a jednou darovací smlouvu uzavřenou s jeho zaměstnankyní E. L. Žalovaný zaplatil žalobkyni částku 40 000 Kč jako zálohu sjednanou v uvedené smlouvě a poté 70 000 Kč jako náhradu nákladů, které žalobkyně vynaložila na vypracování znaleckých posudků, ověřování podpisů a podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí. Smlouvu o zprostředkování posoudil soud prvního stupně jako platnou smlouvu uzavřenou podle §642 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že kupní smlouvy a darovací smlouva byly výsledkem její zprostředkovatelské činnosti a vzal za prokázané, že byly uzavřeny bez součinnosti žalobkyně. Žalobkyni tak podle předmětné smlouvy vznikl nárok pouze na zaplacení částky 40 000 Kč a nárok na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti se zprostředkovatelskou činností podle bodu III. článku 3. 1. a 3. 3. smlouvy; tyto nároky byly žalovaným uspokojeny v částce 100 000 Kč. Soud prvního stupně věc posoudil podle §647 odst. 1 ObchZ, podle kterého zprostředkovateli nevzniká nárok na provizi, jestliže smlouva s třetí osobou byla uzavřena bez jeho součinnosti.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. prosince 2003 č. j. 29 Co 485/2003-147 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně v potřebném rozsahu zjistil skutkový stav a ze skutkových zjištění vyvodil správné právní závěry. Doplnil, že se ze spisu podává, že žalobkyně byla soudem prvního stupně řádně poučena o její důkazní povinnosti stanovené v §118a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dále že byla soudem také poučena o tom, že všechny rozhodné skutečnosti je povinna uvést a důkazy označit dříve, než bude ve věci vyhlášeno rozhodnutí a také byla o následcích nesplnění uvedených povinností poučena. Odvolací soud nepřijal námitku žalobkyně, že soud neprovedl důkazy výslechem navržených svědků, když tyto důkazy měly sloužit k prokázání toho, že svědkové navštívili žalovaného nebo předmětné nemovitosti a proč nedošlo k realizaci prodeje. Tyto důkazy však nesměřovaly k prokázání tvrzení žalobkyně o tom, že kupní smlouvy a smlouva darovací byly uzavřeny jako výsledek zprostředkovatelské činnosti žalobkyně. S právním posouzením zprostředkovatelské smlouvy podle §642 a násl. ObchZ a závěrem soudu prvního stupně, že žalobci podle §647 odst. 1 ObchZ nevznikl nárok na provizi, se odvolací soud plně ztotožnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Namítla především, že soudu prvního stupně bylo ve dvou předchozích zrušovacích usneseních uloženo provést taxativně vymezené důkazy, avšak tyto důkazy nebyly soudem prvního stupně nikdy neprovedeny, avšak při třetím odvolacím řízení toto odvolacímu soudu již nevadilo. Dle dovolatelky má napadené rozhodnutí zásadní právní význam spočívající v nesprávném právním posouzení nároku zprostředkovatele na provizi při zprostředkovatelské smlouvě uzavřené podle obchodního zákoníku účinném v roce 1994. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání s poukazem na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zpochybnil přípustnost dovolání, neboť problematika vzniku nároku na provizi u zprostředkovatelské smlouvy podle obchodního zákoníku je upravena v §642 a násl ObchZ, zejména v §644 až 647 ObchZ, jehož znění se od roku 1994 do současnosti nezměnilo. Dále namítl, že způsob vyhodnocení důkazní situace provedené soudy obou stupňů nezpůsobuje stav, kdy by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo zásadní právní význam. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 1999 č. j. 32 Cdo 831/98, který se sice týkal zprostředkování uzavření nájemní smlouvy, právní názor zde vyslovený však řeší stejnou otázku, jako v posuzované věci. Nejvyšší soud ČR zde dospěl k závěru, že pokud zprostředkovatel neprokáže, popř. nenavrhne takové důkazy, z nichž by vyplývalo, že zájemci poskytl informaci o příležitosti uzavřít nájemní smlouvu s určitou osobou, s níž jako zprostředkovatel jednal, popř. neprokáže, že nájemní smlouva poté nájemcem uzavřená s touto osobou, byla uzavřena na základě jeho zprostředkovatelské činnosti, nevznikne mu nárok na provizi podle §644 ObchZ. Vzhledem k tomu, že nedošlo ke změně judikatury vyšších soudů k předmětné otázce, je podle žalovaného zřejmé, že žádný ze zákonných dovolacích důvodů není v dané věci dán, a proto navrhl zamítnutí dovolání jako nedůvodného.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolatelka v posuzované věci uvedla dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je však zřejmé, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatelka především napadla rozsah důkazů provedených soudem prvního stupně, které považuje za nedostatečný a neodpovídající tomu, co bylo podle jejího názoru uloženo soudu prvního stupně provést ve dvou zrušovacích usneseních odvolacího soudu. Tím ale dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), nepředstavuje dovolání žalobkyně uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud dovolání není přípustné, nemůže být ani posuzován dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 500 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 30. června 2004
JUDr. Zdeněk Des , v. r.
předseda senátu