Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2004, sp. zn. 33 Odo 232/2003 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.232.2003.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.232.2003.1
sp. zn. 33 Odo 232/2003 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobkyně Č. k. p., zastoupené … pojišťovnou, a. s., proti žalovanému P. T., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 C 1/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. října 2002, č. j. 6 Co 2134/2002-137, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Původní žalobkyně, … pojišťovna a. s., se sídlem v P. 1, S. 16, se po žalovaném domáhala zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že provozem motorového vozidla, jehož řízení žalovaný svěřil třetí osobě (zřejmě nedisponující platným řidičským oprávněním), byla způsobena škoda na jiném vozidle, jehož vlastníkovi žalobkyně vyplatila z titulu zákonného pojištění odpovědnosti částku 127.993,- Kč. Přestože má vůči žalovanému právo na plnou náhradu vyplacené částky podle §11 odst. 1 písm. e/ a odst. 3 vyhlášky č. 492/1991 Sb., z ekonomických důvodů požaduje plnění pouze částkou 60.000,- Kč. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. 7. 2002, č. j. 8 C 1/2000-119, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 9. 11. 1997 asi ve 4.15 hodin zavinil řidič vozidla Renault Twingo (dále jen „vozidlo“) nehodu, když narazil do jiného vozidla, které řídil poškozený R. K. Na vozidle R. K. byla způsobena škoda ve výši 127.993,- Kč, kterou mu žalobkyně uhradila z titulu zákonné odpovědnosti za škodu. Žalovaný vozidlo neřídil, tvrdil, že řízení vozidla svěřil svému známému, kterého však nedovedl přesně identifikovat; ten mu před jízdou ukázal svůj řidičský průkaz a ujistil ho, že nepil žádný alkohol. Řidič vozidla z místa ihned po nehodě utekl a jeho totožnost se zjistit nepodařilo. Vozidlo patřilo rodičům družky žalovaného D. J., kteří však v době nehody již nežili, přičemž rozhodnutí o dědictví nebylo do okamžiku nehody vydáno. D. J. dovolila žalovanému, aby si vozidlo kdykoliv půjčil, zajistí-li, aby ho řídila osoba s řidičským oprávněním (ona ani žalovaný v rozhodné době platné řidičské oprávnění neměli). Vycházeje z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně konstatoval, že nárok žalobkyně by mohl být po právu jen tehdy, bylo-li by prokázáno, že žalovaný byl v době nehody provozovatelem vozidla a svěřil jeho řízení osobě, která neměla platné řidičské oprávnění nebo osobě, o níž věděl, že požila alkoholický nápoj, návykovou látku nebo lék označený zákazem řídit motorové vozidlo. Protože D. J. půjčovala žalovanému vozidlo vždy jen na určitou omezenou dobu s výhradou, že ho bude řídit třetí osoba, nelze dovodit, že žalovaný byl v době nehody provozovatelem vozidla, a protože vozidlo ani sám neřídil, není v daném sporu věcně pasivně legitimován. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 10. 2002, č. j. 6 Co 2134/2002-137, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 60.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení. Po opakovaní provedených důkazů dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně ke skutkovým závěrům, že žalovaný vozidlo běžně užíval pro své potřeby, měl ho plně k dispozici po neomezenou dobu, zajišťoval i úkony vozidla se týkající a převzal tak péči o provoz vozidla jak po stránce finanční, tak i technické a provozní. Na základě těchto zjištění pak po právní stránce uzavřel, že žalovaný byl v době nehody provozovatelem vozidla. V návaznosti na tento závěr musel odvolací soud pro posouzení oprávněnosti žalovaného nároku zkoumat, zda žalovaný – jako provozovatel – svěřil řízení vozidla osobě bez platného řidičského oprávnění. Po zhodnocení provedených důkazů vzal za prokázané, že žalovaný svěřil řízení vozidla osobě bez platného řidičského oprávnění. Neuvěřil totiž tvrzení žalovaného, podporovanému výpovědí svědka J., že si při svěření vozidla třetí osobě ověřil, že tato osoba vlastní řidičský průkaz a že nepožila před jízdou alkoholické nápoje. Nevěrohodnost zmíněného tvrzení dovozoval odvolací soud zejména ze samotné skutečnosti, že žalovaný, jemuž měl být údajně před jízdou předložen řidičský průkaz osoby, jíž vozidlo svěřil, nezná žádný z údajů, které by tuto osobu identifikovaly (zejména její jméno a příjmení). Zdůraznil přitom, že počínání žalovaného muselo být v každém případě ovlivněno skutečností, že ke svěření vozidla došlo kolem čtvrté hodiny ranní po dlouhodobém pobytu žalovaného v restauračním zařízení. Na podkladě vlastních skutkových závěrů (odlišných od závěrů soudu prvního stupně) posoudil odvolací soud věc odlišně i po stránce právní, když dovodil, že žalovanému vznikl jako provozovateli vozidla závazek vůči žalobkyni na náhradu částky vyplacené poškozenému R. K. podle ustanovení §11 odst. 1 písm. e/ vyhlášky č. 492/1991 Sb.. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že jeho právní závěr je nesprávný, když „tento neakceptoval právní stanovisko Okresního soudu v Č. Budějovicích a to, že odpůrce není jako řidič vozidla odpovědný za způsobenou škodu s ohledem na ustanovení §1 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. e/ vyhlášky č. 492/1991 Sb“. V bližším odůvodnění takto uplatněného dovolacího důvodu, jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, odkazuje žalovaný na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se „v tomto ohledu“ ztotožňuje, a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jeno. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Žalovaný v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit proto, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Předpokladem pro úspěšné uplatnění uvedeného dovolacího důvodu tedy je, že vede ke zpochybnění právního závěru, který byl pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující, a že tento právní závěr je nesprávný. Při posouzení, zda je v dovolání zpochybněn právní závěr, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil, je třeba vycházet z vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který ze zákonných dovolacích důvodů byl v dovolání uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tzn. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění. Je-li tedy v dovolání uplatněn dovolací důvod brojící proti správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), je dovolací soud oprávněn přezkoumat správnost jen těch právních závěrů odvolacího soudu, které byly v dovolání v rámci uplatněného dovolacího důvodu zpochybněny; nikoliv tedy správnost všech právních závěrů, na nichž odvolací soud dovoláním napadené rozhodnutí založil. V posuzované věci žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že neakceptoval „právní stanovisko“ soudu prvního stupně dovozující, že žalovaný není jako řidič vozidla odpovědný za způsobenou škodu s ohledem na právní normy citované v dovolání, a odkazuje přitom na argumentaci, kterou v tomto ohledu přijal soud prvního stupně. Odvolací soud však své rozhodnutí na dovoláním zpochybněném právním závěru, že žalovaný odpovídá žalobkyni jako řidič vozidla (neboli že odpovědnost žalovaného plyne ze skutečnosti, že by vozidlo v době nehody řídil) nezaložil. Jeho rozhodnutí, jímž uložil žalovanému zaplatit žalovanou částku, je založeno na právním závěru, že žalovaný je vůči žalobkyni zavázán z titulu provozovatele vozidla, který svěřil jeho řízení osobě bez řidičského oprávnění; tento právní závěr v dovolání zpochybněn nebyl. Brojí-li tedy žalovaný v dovolání proti právnímu závěru, k němuž odvolací soud nedospěl a na němž tudíž logicky vzato ani své rozhodnutí nezaložil, nejsou jeho námitky způsobilé zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem a dovolání nemůže být opodstatněné. Sluší se rovněž připomenout, že ani soud prvního stupně, jehož „právního stanoviska“ se žalovaný dovolává, právní závěr dovozující, že „žalovaný není jako řidič vozidla odpovědný za způsobenou škodu“, neučinil. Vycházel totiž – shodně jako odvolací soud – ze skutkového zjištění, že žalovaný v době nehody vozidlo neřídil, a odpovědností žalovaného jako řidiče vozidla se proto vůbec nezabýval. Protože dovolatelem uplatněný dovolací důvod není v posuzované věci naplněn a dovolacím soudem nebylo zjištěno (a ani žalovaným tvrzeno), že by byl rozsudek odvolacího soudu postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 30. června 2004 JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/30/2004
Spisová značka:33 Odo 232/2003
ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.232.2003.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20