ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.370.2004.1
sp. zn. 33 Odo 370/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně A. L. spol. s r. o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému L. K., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 38.808,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 308/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. července 2003, č.j. 7 Co 1619/2003-70, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 10.891,- Kč z titulu dlužného nájemného a zaplacení částky 38.808,- Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s plněním nájemného. Své nároky dovozovala z nájemní smlouvy uzavřené dne 5. 8. 1996, jíž si žalovaný od žalobkyně pronajal čistící přístroj.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 20. května 2003, č.j. 4 C 308/2003-56, žalobu na zaplacení částky 49.699,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že nájemní smlouvou ze dne 5. 8. 1996 pronajala žalobkyně žalovanému čistící přístroj Rainbow D4G v hodnotě 49.100,- Kč a žalovaný se zavázal zaplatit jí nájemné ve výši 66.550,50 Kč, a to ve dvanácti splátkách tak, že první splátka částkou 26.623,10 Kč bude splatná 12. 8. 1996, zbývající splátky, - každá po 3.630,40 Kč - budou splatné vždy 5tého dne příslušného měsíce počínaje zářím 1996. Vzal za prokázané, že ve sjednaných termínech zaplatil žalovaný žalobkyni celkem 55.666,30 Kč a v průběhu řízení doplatil zbývajících 10.891,- Kč. Smluvní ujednání účastníků, že „nájemce bere na vědomí, že při opožděném provedení platby bude účtován poplatek ve výši 0,1 % z ceny předmětu nájmu za každý den prodlení, tj. 49,- Kč za den prodlení“, považoval soud prvního stupně za neplatné jednak pro neurčitost a nesrozumitelnost (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ObčZ“), dále i pro rozpor s dobrými mravy, když konstatoval, že sjednaná sankce představuje 36,5% ceny předmětu nájmu ročně a je v porovnání s touto cenou neúměrně vysoká (§3, §39 ObčZ).
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. července 2003, č.j. 7 Co 1619/2003-70, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 10.891,- Kč, potvrdil a ve zbývající části změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku 38.808,- Kč. Současně rozhodl o nákladech řízení. Zatímco skutková zjištění soudu prvního stupně shledal správnými, s jeho právními závěry o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě se neztotožnil; ujednání účastníků o smluvní pokutě hodnotil odvolací soud jako určité a srozumitelné, neodporující dobrým mravům, a tudíž platné. Uzavřel, že jazykové vyjádření vůle účastníků smlouvy ohledně „účtování poplatku při zpoždění platby nájemného“ nevzbuzuje pochybnosti o tom, že účastníky byla dohodnuta smluvní pokuta pro případ neplacení nájemného (žalovaný přijal povinnost zaplatit smluvní pokutu v případě prodlení s placením dohodnutých splátek nájemného), neboť jiným způsobem ani za použití výkladových pravidel §35 odst. 1, 2 ObčZ nelze tento projev vůle účastníků vyložit. Zmíněné smluvní ujednání neshledal ani v rozporu s dobrými mravy. Konstatoval, že je projevem svobodné vůle a smluvní volnosti a výše smluvní pokuty je úměrná délce prodlení. Požadavek žalobkyně na zaplacení sjednané smluvní pokuty shledal proto důvodným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pochybení odvolacího soudu shledává dovolatel v hodnocení ujednání účastníků o smluvní pokutě. Je přesvědčen, že z pojmu „nájemce bere na vědomí“ při použití pojmu „účtovat“ nelze dovozovat, že na sebe vzal povinnost zaplatit smluvní pokutu, resp. že by projevil srozumitelně takovou vůli. Zmíněné smluvní ujednání je proto nutné posoudit jako neplatné pro nesrozumitelnost a neurčitost. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§10a o. s . ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Existenci takových vad dovolatel nenamítá a tyto vady ani z obsahu spisu nevyplývají.
Pochybení při právním posouzení věci spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §37 odst. 1 ObčZ, pokud za použití interpretačních pravidel obsažených v §35 odst. 1, 2 ObčZ dospěl k závěru, že účastníci sjednali určitým a srozumitelným způsobem smluvní pokutu pro případ neplacení nájemného žalovaným.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně ho vyložil, popřípadě ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, či aplikoval konkrétní právní normu na neúplně zjištěný skutkový stav.
Podle §37 odst. 1 ObčZ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Podle §35 odst. 1 ObčZ projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl účastník projevit. Podle §35 odst. 2 ObčZ právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže nelze zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen. Právní úkon je neurčitý tehdy, je-li vyjádření projevu sice srozumitelné, ale jeho obsah je neurčitý (má věcné nedostatky). Jen právní úkony, které nelze vyložit podle stanovených interpretačních pravidel (§35 odst. 1, 2 ObčZ), jsou pro nesrozumitelnost nebo neurčitost neplatné (srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 5 Cmo 494/96, publikované v časopise Soudní rozhledy, ročník 1998, číslo 8, strana 205, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Právní rozhledy, ročník 1998, číslo 7, strana 372).
V daném případě jde o posouzení určitosti a srozumitelnosti ujednání účastníků o smluvní pokutě.
Smluvní pokuta, jako jeden ze zajišťovacích prostředků, je upravena v ustanoveních §544 a 545 ObčZ. Představuje peněžitou částku, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli, v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, i když porušením povinnosti věřiteli nevznikne škoda (§544 odst. 1 ObčZ). Smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoliv právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost, ať již se týká peněžitého či jiného plnění. Zákon nevylučuje možnost sjednání smluvní pokuty za prodlení s placením peněžitého závazku (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované pod Rc 6/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí).
Smlouva, kterou účastníci uzavřeli dne 5. 8. 1996, obsahuje mimo jiné v pasáži o nájemném ujednání, jímž žalovaný jako nájemce „bere na vědomí, že při zpoždění provedení platby (nájemného) bude účtován poplatek“ ve výši, která je zde specifikována, vyjádřeno jinak, bere na vědomí - aniž proti tomu brojí - že mu bude účtována (jinak řečeno bude na něm požadována) sankce za porušení smluvní povinnosti platit nájemné. Vezme-li jedna smluvní strana na vědomí požadavek druhé smluvní strany, aniž by s ním vyjádřila nesouhlas, nelze než dovozovat, že je s takovým požadavkem srozuměna, že na něj přistoupila. Byl-li žalovaný srozuměn s tím, že mu bude žalobkyně „účtovat“ sankci v případě porušení jeho povinnosti (tj. v případě prodlení při plnění peněžitého závazku), nemohl si nebýt vědom toho, že tato sankce bude proti němu uplatňována (na něm požadována). Protože i žalobkyně počítala s tím, že pro případ porušení povinnosti, kterou na sebe žalovaný vzal, sankci zrealizuje, byla vůle obou smluvních stran v tomto směru shodná a jasná.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že zmíněné ujednání účastníků určitě a srozumitelně vyjadřuje jejich vůli sjednat smluvní pokutu pro případ prodlení žalovaného s placením nájemného.
Dovolací důvod uplatněný žalovaným v dovolání nebyl v posuzovaném případě naplněn, neboť odvolací soud ustanovení o určitosti a srozumitelnosti právních úkonů, aplikovaná na zjištěný skutkový stav, vyložil správným způsobem. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace správné, dovolací soud dovolání žalovaného zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni v souvislosti s tímto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. července 2004
JUDr. Ivana Zlatohlavková, v.r.
předsedkyně senátu