infNsVyrok8,

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2004, sp. zn. 33 Odo 796/2001 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.796.2001.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.796.2001.1
sp. zn. 33 Odo 796/2001 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobce J. N., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1/ H. D., zastoupené, advokátem, a 2/ m. č. P. 8, o zaplacení částky 103.208,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 9/95, o dovolání žalobce a první žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2001, č. j. 23 Co 113/2001-294, takto: I.. Dovolání první žalované se odmítá. II. Dovolání žalobce se zamítá. III. První žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.070,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce, advokáta. IV. Žalobce je povinen zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.065,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby první žalované a právnímu předchůdci druhé žalované, O. k. d. P. 8, se sídlem v P. 8, T. č. 3 (dále jen „OKD“), bylo uloženo zaplatit mu společně a nerozdílně částku 103.208,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 17 % od 6. 9. 1994 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že první žalovaná si u jeho cestovní kanceláře objednala zajištění pobytu pro 32 osob v M. v I. v termínu od 17. do 30. 7. 1994 za předběžnou cenu 300.000,- Kč. Poskytnuta a konzumována byla služba v ceně 253.208,- Kč. Z vyfakturované částky 253.208,- Kč zaplatila první žalovaná jen 150.000,- Kč, zbývajících 103.208,- Kč nebylo žalobci přes opakovaná jednání proplaceno, přestože první žalovaná při mimosoudním jednání dne 2. 9. 1994 „fakturaci této částky uznala“. Se žalobcem první žalovaná jednala jako vedoucí dětského folklorního souboru V., jehož zřizovatelem je OKD; první žalovaná byla v době objednávky zaměstnankyní OKD. Protože žalobce má za to, že právním úkonem, jímž u něj první žalovaná objednala ubytování pro děti ze souboru V., je vázán i OKD, požaduje zaplacení doplatku po obou žalovaných. Poté, co v důsledku univerzální sukcese nastoupila na místo původně žalovaného OKD druhá žalovaná, Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 16. 12. 1997, č. j. 12 C 9/95-131, ve znění usnesení ze dne 16. 12. 1997, č. j. 12 C 9/95-130, uložil první žalované povinnost zaplatit žalobci 103.208,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 17 % od 6. 9. 1994 do zaplacení a dalších 35.572,- Kč na nákladech řízení. Vůči druhé žalované žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost nahradit druhé žalované náklady řízení ve výši 20.625,- Kč. Uzavřel, že mezi žalobcem a první žalovanou vznikl smluvní vztah založený příkazní smlouvou (§724 a následující zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jenObčZ“), z něhož vyplynula pro první žalovanou povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku jako nedoplatek ceny za poskytnuté plnění; zohlednil přitom, že první žalovaná za svoji osobu tento dluh vůči žalobci uznala. Dále uzavřel, že první žalovaná jednala svým jménem a druhá žalovaná proto není ve sporu věcně pasivně legitimovaná. K odvolání žalobce a první žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 9. 1998, č. j. 35 Co 367/98, 437/98-176, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, neboť v jeho odůvodnění chybí zhodnocení důkazů, které soud prvního stupně provedl, a nelze proto přezkoumat ani správnost právních závěrů, k nimž soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů dospěl. Pochybení soudu prvního stupně shledal odvolací soud rovněž v tom, že při svém rozhodování přihlédl k uznání dluhu ze strany první žalované, aniž se zabýval platností takového právního úkonu. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 6. 4. 1999, č. j. 12 C 9/95-209, žalobu vůči první žalované zamítl, přičemž právo na náhradu nákladů řízení jí nepřiznal. Druhé žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 103.208,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 17 % od 6. 9. 1994 do zaplacení a dalších 71.609,- Kč na nákladech řízení. Dospěl k závěru, že smluvní vztah, který právně kvalifikoval jako vztah z příkazní smlouvy podle ustanovení §724 a následujících ObčZ, vznikl mezi žalobcem a druhou žalovanou, neboť ze skutkových zjištění uzavřel, že první žalovaná při sjednávání smlouvy se žalobcem jednala jménem právního předchůdce druhé žalované jako jeho zaměstnankyně. K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 11. 1999, č. j. 23 Co 392/99-234, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že nebyly dosud spolehlivě objasněny skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda je ze vztahu se žalobcem zavázána první či druhá žalovaná. Nedostatek ve skutkových zjištění v tomto směru spatřuje zejména v absenci objasnění otázky, kdo žalobci ze smlouvy částečně plnil. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 21. 3. 2000, č. j. 12 C 9/95-262, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 12. 10. 2000, č. j. 12 C 9/95-284, uložil první žalované povinnost zaplatit žalobci 103.208,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 17 % od 6. 9. 1994 do zaplacení a dalších 88.789,- Kč na nákladech řízení; vůči druhé žalované žalobu zamítl a první žalované uložil povinnost nahradit jí náklady řízení ve výši 60.757,- Kč. Druhé žalované právo na náhradu nákladů vůči žalobci nepřiznal. Dospěl k závěru, že smlouvu se žalobcem uzavřela první žalovaná svým jménem a na jejím základě žalobci i částečně plnila;dlužnou částku je proto povinna žalobci doplatit první žalovaná. K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2001, č. j. 23 Co113/2001-294, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že první žalovaná není povinna zaplatit druhé žalované náklady řízení; ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. První žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 6.850,- Kč; druhé žalované náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal. Ve výroku zároveň připustil proti svému rozsudku dovolání. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že první žalovaná pracovala u OKD (právního předchůdce druhé žalované) jako vedoucí dětského folklorního souboru V., z titulu této funkce mohla podle popisu práce „sjednávat vystoupení souboru s pořadateli“, nebyla však oprávněna „projednávat záležitosti souboru mimo rámec OKD“. V roce 1994, kdy se konal festival v K. v Rakousku, jehož se soubor na pozvání účastnil, zorganizovala první žalovaná pro děti ze souboru, sebe a svého asistenta V. H. pobytový zájezd v italském letovisku M., neboť chtěla účast na festivalu spojit s rekreací dětí; jeho zajištění objednala u žalobce, který jako podnikatel provozoval cestovní kancelář. Pobyt se měl uskutečnit od 17. do 30. 7. 1994, mělo se ho zúčastnit 28 lidí a jeho cena byla dohodnuta na cca 300.000,- Kč (zahrnovala cenu ubytování, plnou penzi účastníků včetně plážového servisu a nápojů); protože cena pobytu měla být kryta ze sponzorských darů, byla posléze na žádost první žalované rozepsána do několika faktur (faktura č. 37/94 na částku 50.000,- Kč, č. 38/94 na částku 50.000,- Kč a č. 49/94 na částku 200.000,- Kč, všechny ze dne 15. 6. 1994) tak, aby mohly být předloženy jednotlivým sponzorům. Na žádost první žalované byl také změněn účel platby a fakturována byla nikoli cena rekreačního pobytu, který byl ve skutečnosti zajišťován, nýbrž cena „účasti na festivalu“. Do M. soubor v počtu 32 osob dorazil 18. 7. 1994 po ukončení své účasti na festivalu v Rakousku, a setrval zde do půlnoci z 25. na 26. 7. 1994, kdy byl jeho pobyt na žádost žalobce předčasně ukončen, neboť první žalovaná žalobci oznámila, že dosud nedisponuje penězi na zaplacení a on ji přiměl pobyt ukončit s tím, že již odmítá další náklady hradit ze svého; v Itálii předala první žalovaná žalobci 25.000,- Kč. Přestože byly skutečné náklady spojené s pobytem souboru v M. vyčísleny částkou 253.208,- Kč (tato částka nebyla v řízení zpochybňována), zaplatila první žalovaná žalobci pouze 150.000,- Kč, přičemž 115.000,- Kč z uvedené částky představovaly příspěvky od rodičů dětí účastnících se zájezdu, které od nich první žalovaná vybrala a osobně je dne 29. 7. 1994 složila na účet žalobce; zbývající část (10.000,- Kč) zaplatila téhož dne za sebe a svého asistenta. Při jednání na pracovišti OKD dne 2. 9. 1994 první žalovaná uznala „fakturaci ve výši 103.208,- Kč“ s tím, že však požaduje vůči žalobci započíst pohledávku souboru „za logo firmy C. ve výši 10.000,- Kč“. Běžná praxe při účasti souboru V. na festivalech byla taková, že soubor předem obdržel pozvánku (zvací dopis) a bylo také vždy předem dohodnuto, které náklady hradí pořadatel, a které ponese soubor sám, resp. OKD. O údajném konání festivalu ve F., jakož i o tom, že náklady souboru na pobyt na tomto festivalu budou hrazeny pořadatelem, informovala první žalovaná ředitele OKD bezprostředně před odjezdem na skutečně konaný festival v K.; předložila mu přitom pozvánku na festival F. v italštině. Své tvrzení, že žalobce přislíbil souboru zajistit účast na festivalu v Itálii, první žalovaná neprokázala. Z uvedeného obdobně jako soud prvního stupně odvolací soud dovodil, že smluvní vztah vznikl mezi žalobcem a první žalovanou, když první žalovaná (za svoji osobu) objednala u žalobce zajištění rekreačního pobytu souboru a sama také žalobci částečně plnila. Ze své pozice u právního předchůdce druhé žalované nebyla oprávněna jeho jménem takové závazky sjednávat a nemohla proto svým jednáním „způsobit efekt přenesení povinnosti plnit“. Uzavřel tedy, že povinnost doplatit cenu žalobcem poskytnuté služby stíhá první žalovanou. Konkrétní výši dluhu soud nepřezkoumával, neboť první žalovaná původně akceptovala cenu plnění ve výši 300.000,- Kč, přičemž žalobcem požadovaná částka ji nepřekračuje; výše plnění ostatně nebyla mezi účastníky řízení sporná. Přihlédnuto bylo rovněž ke skutečnosti, že žalovaná učinila prohlášení, v němž svůj závazek vůči žalobci uznávala. Za „více než nepřípadný“ má odvolací soud poukaz první žalované na dobré mravy v souvislosti s cenou zájezdu; připomíná, že žalovaná plnění od žalobce přijala, cenu akceptovala a částečně na ni i plnila. Proti svému rozsudku připustil odvolací soud dovolání s odůvodněním, že „se zřetelem ke genesi tohoto sporu i k problematice, která zde byla řešena, lze toto rozhodnutí považovat za rozhodnutí, v němž je řešena otázka zásadního právního významu ohledně ujednání pracovníka organizace v souvislosti s uložením povinnosti k plnění“. Dovolání žalobce směřuje výslovně pouze proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti druhé žalované. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení „toho, zda žalovaná H. D. ve vztahu k žalobci zavázala svým jednáním žalovanou M. č. P. 8 (resp. jejího právního předchůdce – OKD P. 8) nebo pouze sebe či obě žalované společně a nerozdílně.“ Je přesvědčen, že ačkoli v řízení bylo prokázáno, že první žalovaná vystupovala ve vztahu k žalobci vždy z pozice zaměstnankyně OKD P. 8, přičemž byla oprávněna činit právní úkony týkající se souboru V. (tedy i uzavírat smlouvy týkající se tohoto souboru), nebyla tato skutečnost při rozhodování zohledněna, nebyl-li učiněn závěr, že právními úkony první žalované je druhá žalovaná vázána. V této souvislosti dovolatel připomněl, že první žalovaná disponovala razítkem a podepisovala smlouvy a sám právní předchůdce druhé žalované posoudil předmětné jednání první žalované jako porušení pracovní kázně a vyvodil z něj pracovně právní postih. Dále poukázal na skutečnost, že ředitel OKD byl první žalovanou informován o zájezdu souboru do Itálie a dohodl se s ní, že jí bude vyplaceno kapesné – tím dal jasně najevo, že bere tuto cestu jako pracovní cestu první žalované. Podle názoru žalobce lze proto uzavřít, že jednání první žalované se týkalo předmětu činnosti právního předchůdce druhé žalované. Eventuelní překročení pravomoci nemohlo být žalobci známo, když jej první žalovaná ujišťovala, že smlouvy ohledně souboru V. je oprávněna uzavírat sama. S ohledem na ustanovení §20 odst. 2 ObčZ byl tedy právní předchůdce druhé žalované právními úkony první žalované vázán, a druhá žalovaná by se tak měla podílet na zaplacení žalované částky. Nevyhoví-li soud dovolání, má žalobce za to, že jsou dány důvody zvláštního zřetele, pro které neměla být žalovaným přiznána náhrada nákladů řízení (podvodné jednání první žalované, neochota k dobrovolné úhradě dluhu ze strany právního předchůdce druhé žalované a skutečnost, že k řešené situaci nemuselo dojít, dohlížel-li by lépe na činnost svých zaměstnanců). Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podala dovolání první žalovaná. V dovolání namítá, že napadený rozsudek vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu neobsahuje poučení o lhůtě k podání dovolání, má první žalovaná za to, že dovolací lhůta činí čtyři měsíce od okamžiku, kdy jí byl rozsudek odvolacího soudu doručen. Druhá žalovaná považuje dovoláním napadený výrok odvolacího soudu za správný, neboť soud správně dovodil, že mezi žalobcem a právním předchůdcem druhé žalované právní vztah nevznikl, neboť první žalovaná nejednala se žalobcem jménem OKD, což žalobce musel vědět. Druhá žalovaná má nadále pochyby, zda vůbec došlo k uzavření smlouvy, na základě které je požadováno plnění žalované částky. Připomíná, že žalobce nemá ujasněno, s kým smlouvu uzavřel a uváděl-li, že ji uzavřel se souborem V., nemá toto seskupení právní subjektivitu a nemůže vystupovat jako účastník právních vztahů. Mezi žalobcem a první žalovanou nedošlo rovněž ke shodě ohledně obsahu případné smlouvy, když první žalovaná žádala zajištění účasti na festivalu a žalobce zajišťoval pobytový zájezd, dohodnuty nebyly ani náležitosti smlouvy (místo ubytování, počet osob, způsob stravování, cena atd.). Nelze proto vyloučit, že nárok žalobce je namístě kvalifikovat jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči účastníkům zájezdu, což dokládá i postup žalobce, kdy se nedomáhá zaplacení doplatku údajně sjednané ceny, nýbrž doplacení vynaložených nákladů; v této souvislosti však žalobce výši skutečně vynaložených nákladů neprokázal. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000. Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se totiž dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o. s. ř.“. V posuzovaném případě bylo dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (tj. podle o. s. ř.) a odvolací soud v tomto smyslu nepochybil, neboť rozsudek soudu prvního stupně, který byl napaden řádným opravným prostředkem, byl vydán dne 21. 3. 2000 (a následně doplněn usnesením téhož soudu ze dne 12. 10. 2000). Dovolání první žalované bylo podáno opožděně. Podle ustanovení §240 odst. 1, věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2, věty druhé o. s. ř. je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu. Podle ustanovení §159 o. s. ř. je v právní moci rozsudek, který byl doručen, a který nelze napadnout odvoláním. Z obsahu spisu vyplývá, že zástupci žalobce, JUDr. P. T., advokátu se sídlem v P. 2, M. Š. 3, a tehdejšímu zástupci druhé žalované, JUDr. PhDr. S. B., advokátu se sídlem v P. 1, P. tř. 28, byl rozsudek odvolacího soudu doručen shodně dne 16. 7. 2001, zástupci první žalované, JUDr. I. M., advokátu se sídlem v P. 4 – K., S. 11, dne 27. 7. 2001. Rozsudek odvolacího soudu tak nabyl právní moci dne 27. 7. 2001 a lhůta k podání dovolání uplynula dne 27. 8. 2001. Dovolání první žalované proti rozsudku odvolacího soudu bylo doručeno soudu prvního stupně prostřednictvím faxu dne 27. 9. 2001 a následně předáno k poštovnímu doručení na poště P. 4 dne 1. 10. 2001. Nesprávná je úvaha první žalovaná, že jí svědčí čtyřměsíční lhůta k podání dovolání jako důsledek absence údaje o délce dovolací lhůty v poučení odvolacího soudu; dovolatelka má totiž nesprávně za to, že se její dovolání posuzuje podle občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Jak bylo shora rozvedeno, dovolání účastníků daného řízení je namístě projednat podle o. s. ř., podle něhož se posoudí i včasnost mimořádného opravného prostředku; ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu v novelizovaném znění, jehož se první žalovaná dovolává, proto na posouzení včasnosti jejího dovolání aplikovat nelze. Protože dovolání bylo první žalovanou podáno po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty k podání dovolání, jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2, věta první o. s. ř.), bylo v souladu s ustanoveními §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. – aniž byl dovolací soud oprávněn se jím blíže zabývat – odmítnuto. Dovolací soud, zabývaje se dále dovoláním žalobce, po zjištění, že bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem, řešil v prvé řadě otázku, zda a podle kterého ustanovení je v posuzované věci přípustnost tohoto dovolání založena. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. – a ty v daném případě nebyly dovolatelem namítány, ani se z obsahu spisu nepodávají – je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 o. s. ř. Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1, písm. b/ o .s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o. s. ř.). Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud se neztotožnil s názorem dovolatele, že přípustnost dovolání je v dané věci založena ustanovením §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.; podle tohoto ustanovení je totiž dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Byť odvolací soud celkem dvakrát zrušil rozsudek soudu prvního stupně, v žádném ze zrušovacích rozhodnutí jej nezavázal svým právním názorem. V pořadí první rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen pro nepřezkoumatelnost a v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. V posuzovaném případě je tak dovolání žalobce přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. V ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. zákon odvolacímu soudu poskytl možnost v každé věci zvážit význam svého rozhodnutí po právní stránce, popřípadě (nemá-li zásadní právní význam celé rozhodnutí) význam jím řešené konkrétní právní otázky, a v odůvodněném případě stanovit proti němu přípustnost dovolání. Této zákonem stanovené možnosti odvolací soud v projednávaném případě využil, když ve výroku svého potvrzujícího rozhodnutí vyslovil, že je dovolání přípustné. Protože postupem podle citovaného ustanovení může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci; v dovolání nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vzhledem k tomu, že odvolací soud výrokem nevymezil právně významné otázky, k nimž připustil dovolací přezkum, je dovolání přípustné pro řešení všech právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, a jejichž řešení bylo dovoláním zpochybněno. Dovolacím důvodem, který žalobce uplatnil podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., je dovolací soud vázán včetně toho, jak jej obsahově vymezil (srov. §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval-li sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizaci správný, znamená přezkoumat správnost právního závěru odvolacího soudu, podle něhož druhá žalovaná neodpovídá za závazek zaplatit žalobci cenu služby, kterou žalobce poskytl na objednávku první žalované, resp. že první žalovaná svým jednáním ve vztahu k žalobci druhou žalovanou ve smyslu ustanovení §20 odst. 2 ObčZ nezavázala. Závěr, k němuž dospěl odvolací soud pokud jde o hodnocení odpovědnosti druhé žalované, je správný. Podle §20 odst. 1 ObčZ právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány). Podle §20 odst. 2 ObčZ za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě, jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět. V posuzované věci není sporu o tom, že první žalovaná nebyla ve vztahu k právnímu předchůdci druhé žalované osobou zmiňovanou v ustanovení §20 odst. 1 ObčZ (tedy statutárním zástupcem), takže bylo namístě zkoumat, zda smlouva, kterou uzavřela se žalobcem v dubnu 1994 ohledně zajištění pobytu členů souboru V. v rekreačním letovisku M. v Itálii, zavazovala jejího tehdejšího zaměstnavatele (právního předchůdce druhé žalované) ve smyslu ustanovení §20 odst. 2 ObčZ. Oprávnění podle tohoto ustanovení je vázáno na to, že osoba fyzická je pracovníkem nebo členem právnické osoby, a druhá podmínka je, aby to vyplývalo z vnitřních předpisů právnické osoby - a jestliže to takto podloženo není, aby to bylo vzhledem k pracovnímu zařazení obvyklé. Skutečnost, že první žalovaná byla v době uzavření předmětné smlouvy, z níž je dovozován žalobou uplatněný nárok, pracovníkem právního předchůdce druhé žalované je nesporná; nelze však souhlasit s dovolatelem, že oprávnění první žalované uzavřít s ním předmětnou smlouvu vyplývalo z popisu její práce. Z tohoto vnitřního předpisu právního předchůdce druhé žalované naopak vyplývá, že první žalovaná „z titulu své funkce (působila u O. k. d. P. 8 ve funkci umělecké vedoucí, choreografky a manažerky dětského uměleckého souboru V., jež interpretuje taneční a písňový materiál a zvyky valašského regionu) neměla právo projednávat žádné záležitosti souboru V. mimo rámec OKD 8“ s výjimkou sjednávat vystoupení tohoto souboru. Protože zmíněný vnitřní předpis oprávnění první žalované upravoval, nebylo již namístě zkoumat, zda právní úkon spočívající v uzavření předmětné smlouvy byl vzhledem k pracovnímu zařazení první žalované úkonem obvyklým. Lze proto uzavřít, že k uzavření předmětné smlouvy nebyla první žalovaná oprávněna. Na tomto závěru nemůže nic změnit námitka dovolatele, že první žalovaná podepisovala smlouvy týkající se souboru V. a měla za tímto účelem přiděleno razítko. Jak již bylo shora konstatováno, byla první žalovaná podle vnitřního předpisu právního předchůdce druhé žalované kompetentní k tomu, aby „sjednávala vystoupení souboru“ a mohla proto platně za právního předchůdce druhé žalované uzavírat smlouvy spadající do tohoto oprávnění; smlouva, kterou uzavřela se žalobcem se však tomuto oprávnění zcela vymykala. Tvrzení žalobce, že provedenými důkazy (zejména výslechem svědka PhDr. J. P.) bylo zjištěno, že první žalovaná informovala ředitele OKD o „zájezdu“ souboru V. do Itálie“ a on jej odsouhlasil, je nepřesné, resp. nekoresponduje se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jímž je dovolací soud - jak bylo výše vyloženo – vázán. Odvolací soud stejně jako před ním soud prvního stupně totiž vycházel ze zjištění, že řediteli OKD se od první žalované dostalo nepravdivé informace o tom, že soubor se zúčastní festivalu ve F. (tedy akce, která souvisí s jeho činností) a výlučně k takové akci se tudíž mohl vyjadřovat; z hlediska posouzení, zda právní úkon učiněný první žalovanou spočívající v uzavření předmětné smlouvy zavazoval právního předchůdce druhé žalované a potažmo pak i druhou žalovanou, je proto udělení souhlasu statutárního zástupce právního předchůdce druhé žalované s deklarovanou akcí souboru V. v Itálii irelevantní. Přisvědčit nelze ani námitce dovolatele, že z předmětné smlouvy vznikla povinnost uhradit cenu poskytnuté služby druhé žalované proto, že on jako druhý účastník této smlouvy nemohl vědět, že první žalovaná překročila své oprávnění. Takové překročení oprávnění by mohlo mít význam pouze tehdy, pokud by se právní úkon týkal předmětu činnosti právního předchůdce druhé žalované. Smlouva, jejímž předmětem bylo zajištění rekreačního pobytu členů souboru V. v Itálii, se však předmětu činnosti právního předchůdce druhé žalované rozhodně netýkala, což ostatně bylo, resp. muselo být žalobci známo. V této souvislosti nelze totiž přehlížet skutečnost, že žalobce jako účastník řízení rozhodně popřel pravdivost tvrzení první žalované, že přislíbil zajistit účast souboru na festivalu v italském městě F., neboť zde festival nikdy nebyl, a akceptoval požadavek první žalované, aby v příslušných písemnostech byl uveden nepravdivý údaj týkající se specifikace poskytnuté služby (tj. požadavek, aby ve faktuře bylo uvedeno, že zajišťován je zájezd na festival F. v Itálii) tak, aby pravý účel pobytu souboru v Itálii zůstal právnímu předchůdci druhé žalované i předpokládaným sponzorům utajen. Lze tedy uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jestliže vyústilo v závěr, že druhá žalovaná nebyla právním úkonem - smlouvou uzavřenou mezi první žalovanou a žalobcem – zavázána, je správné a dovolací soud dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 část věty první před středníkem o. s. ř. zamítl. V dovolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem žalobci účelně vynaložené náklady za vyjádření k dovolání první žalované ve výši 4.995,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazba výše odměny za zastupování účastníka řízení advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení /advokátní tarif/), po připočtení částky 75 Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem ve výši 5.070,- Kč. První žalovaná nebyla se svým dovoláním proti žalobci v dovolacím řízení úspěšná a je proto povinna podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. tyto náklady žalobci uhradit. Protože ani žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný se svým dovoláním vůči druhé žalované, je povinen nahradit jí náklady, které účelně vynaložila na své zastoupení advokátem v dovolacím řízení; tyto náklady činí 9.990,- Kč za vyjádření k dovolání žalobce (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a 75,- Kč paušální náhrady (§13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 10.065,- Kč. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Brně dne 30. června 2004 JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/30/2004
Spisová značka:33 Odo 796/2001
ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.796.2001.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§20 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20