infNsVyrok8,

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.07.2004, sp. zn. 4 Tz 115/2004 [ rozsudek / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.115.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.115.2004.1
sp. zn. 4 Tz 115/2004 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. července 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. J. M. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. J., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 25/92, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto: Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 25/92, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného R. J. Napadené usnesení se z r u š u j e. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Brně se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 25/92, bylo rozhodnuto o návrhu obviněného R. J. na soudní rehabilitaci tak, že se návrh odsouzeného na zrušení rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 12. 1988, sp. zn. 3 T 286/88, zamítá jako nedůvodný. Usnesení nabylo právní moci dnem 11. 6. 1992. Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 25/92, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného R. J. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a v řízení, které mu předcházelo, také v ustanoveních §2 odst. 6 tr. ř., v tehdy platném znění, ve vztahu k §269 odst. 1 trestního zákona. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že Vojenský obvodový soud Brno při projednávání žádosti obviněného R. J. o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb. Z napadeného usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno je zřejmé, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného R. J. a jeho svědomí, aniž by byla vyhodnocena situace v době, kdy k posuzovanému jednání obviněného došlo. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující a obviněný se ho také dovolával. Podle ministra spravedlnosti bývalý Vojenský obvodový soud Brno pochybil, když v rehabilitačním řízení zamítl návrh odsouzeného na zrušení rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 12. 1988, sp. zn. 3 T 286/88. Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 25/92, byl porušen zákon v neprospěch obviněného R. J. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §270 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen. Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona pozdějších předpisů (dále jen „rehabilitační zákon“), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání. Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného R. J. prováděl, se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil. Jak vyplývá odůvodnění napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud Brno vycházel ze zjištění rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 12. 1988, sp. zn. 3 T 286/88, že obviněný R. J., ačkoliv dne 12. 9. 1988 osobně převzal povolávací rozkaz řady C čís. 419 504, vydaný Okresní vojenskou správou Třebíč, na základě kterého byl povinen dne 4. 10. 1988 nastoupit v v. ú. 3412 P. k vykonání základní vojenské služby, takto v úmyslu vyhnout se trvale vojenské službě neučinil ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze s odvoláním, že je členem S. J. a vykonávat vojenskou službu mu nedovoluje jeho svědomí. Soud přitom považoval za správný výrok o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 12. 1988, sp. zn. 3 T 286/88, když dospěl k závěru, že vojenskému soudu nelze nic vytknout z hlediska správného skutkového zjištění a ani z hlediska právního posouzení spáchaného skutku, pokud byl obviněný R. J. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. Vojenský obvodový soud Brno v odůvodnění napadeného usnesení k tomu dodává, že výroku o vině nelze nic vytknout ani z hlediska mezinárodních smluv ve smyslu §1 rehabilitačního zákona. Právo na odmítnutí vojenské služby z důvodu víry či přesvědčení jde nad rámec mezinárodních závazků na úseku ochrany lidských práv. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech publikovaný pod č. 120/1976 Sb. i Evropská konvence o lidských právech publikovaná pod č. 209/1992 Sb. sice stanoví právo každého na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, současně však umožňují podrobit projevy těchto svobod omezením, která předepisuje zákon a která jsou nutná k ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod jiných. Z těchto ustanovení nelze vyvodit možnost odmítnout brannou službu, zákonodárce ani v roce 1988 nebyl zavázán k vytváření pravidel pro odmítnutí vojenské služby se zbraní nebo branné služby. Podle názoru Nejvyššího soudu je zde na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“. Tyto závěry lze vztáhnout i na projednávaný případ, i když obviněný odmítl výkon vojenské služby již za platnosti ústavního zákona č. 100/1960 Sb., jehož ustanovení zaručující svobodu víry byla poněkud odlišná a svobodu svědomí výslovně vůbec nezaručovala. Z konfrontace napadeného usnesení s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno, pokud návrh odsouzeného na zrušení rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 12. 1988, sp. zn. 3 T 286/88, zamítl jako nedůvodný, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného R. J. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle §271 odst. 1 tr. ř. může postupovat tímto způsobem jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn, přičemž tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud splněnou. Městskému soudu v Brně jako soudu nyní podle zák. č. 284/1993 Sb. příslušnému bylo proto podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená na základě původního trestního spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno vedeného pod sp. zn. 3 T 286/88 a případně na základě dalších důkazů ve veřejném zasedání znovu rozhodnout o návrhu obviněného R. J. na zahájení rehabilitačního řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. července 2004 Předseda senátu: JUDr. J. P.

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/29/2004
Spisová značka:4 Tz 115/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.115.2004.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20