ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1173.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1173/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. října 2004 o dovoláních, která podali jednak nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného J. K., a jednak obviněný J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 9 To 757/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 2 T 73/2001, takto:
I. Z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 9 To 757/2003.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Krajskému soudu v Plzni jako soudu odvolacímu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá , protože je zjevně neopodstatněné.
Odůvodnění:
Obviněný J. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 2 T 73/2001, uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 25. 10. 2000 kolem 14.00 hod. v K. V. řídil v uzavřené obci po Ch.ve směru na S. motocykl Suzuki, nedovolenou a nepřiměřenou rychlostí 86 až 97 km/hod. a v křižovatce s vedlejší ulicí V A. zavinil střet s automobilem Škoda Pick Up, řízeným I. K., který vjížděl z ulice V A.na Ch., při nehodě byla těžce poraněna spolujezdkyně obviněného na motocyklu Š. M., která na následky zranění zemřela téhož dne v nemocnici v K. V.
Za to byl obviněný J. K. odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Dále byl obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 roky a postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech napadl obviněný J. K. odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 9 To 757/2003, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal za stejný skutek vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a odsoudil ho za to k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému J. K., jeho obhájci i příslušnému státnímu zástupci dne 19. 3. 2004.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podali dovolání jak nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného, tak i obviněný. Nejvyšší státní zástupkyně je podala dne 6. 5. 2004 s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatelka především poukazuje na dosavadní průběh řízení a uvádí, že odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvého stupně k závěru, podle něhož se obviněný nedopustil trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., ale pouze trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., neboť porušení pravidel silničního provozu obviněným nebylo výlučnou příčinou vzniklé dopravní situace. Odvolací soud shledal spoluvinu na způsobeném následku i u řidiče automobilu Škoda Pick Up I. K., který rovněž porušil pravidla silničního provozu, a to tím, že vyjížděl s vozidlem z vedlejší silnice a nedal obviněnému přednost, jak byl povinen učinit. Podle dovolatelky je k trestní odpovědnosti pachatele podle §224 odst. 2 tr. zák. nutné porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce anebo uložené podle zákona, přičemž v posuzovaném případě přichází v úvahu jen poslední alternativa. Dovolatelka spatřuje porušení důležité povinnosti v tomto smyslu jen v případě porušení takové povinnosti, které podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. Spáchání trestného činu podle §224 tr. zák. v souvislosti s dopravní nehodou pak podle jejího názoru předpokládá, aby porušení určitého dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s touto nehodou.
Podle názoru dovolatelky za příčinu, popřípadě podmínku je třeba považovat každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal by způsobem, jakým nastal. Přitom jednání pachatele neztrácí charakter příčiny jen proto, že kromě něj vedly k následku i jiné okolnosti, jednání jiných osob apod. Proto pokud při vzniku následku u trestného činu ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. spolupůsobily i jiné příčiny kromě jednání obviněného, je třeba podle dovolatelky hodnotit každou příčinu zvlášť co do jejího významu pro vznik následku a určit její důležitost, přičemž jednání obviněného je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby.
Jak dále dovolatelka zdůraznila, za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona nelze mechanicky považovat porušení jakéhokoli ustanovení pravidel silničního provozu, nýbrž jen porušení takové relevantní povinnosti, jejíž vědomé nerespektování má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, což se právě stalo v průběhu posuzované dopravní nehody. Z důkazní situace, z níž vycházely soudy činné dříve ve věci, podle nejvyšší státní zástupkyně vyplývá, že když se I. K. rozhodoval o tom, zda vjede na hlavní silnici, tedy 4,4 až 4,8 sekundy před střetem, byl motocykl obviněného vzdálen od místa střetu 98 až 126 metrů, přičemž jel rychlostí 86 až 97 km/hod. Z toho dovolatelka dále dovozuje, že kdyby obviněný jel povolenou rychlostí, tedy maximálně 50 km/hod., přijel by do místa střetu za 7 až 9 sekund, tedy 2,5 až 4,5 sekundy poté, co by zde projelo vozidlo Škoda Pick Up. Další průběh by záležel na zrychlení tohoto vozidla a na tom, zda by musel obviněný s motocyklem přibrzdit či zda by se zařadil za vozidlo bez použití brzd, avšak v žádném případě by ho vozidlo Škoda Pick Up nepřinutilo k prudké a náhlé změně směru a rychlosti jízdy, proto kdyby jel obviněný maximálně povolenou rychlostí 50 km/hod., ke střetu by vůbec nedošlo. Zásadní příčinu dopravní nehody spatřuje nejvyšší státní zástupkyně v nedovolené a nepřiměřené rychlosti jízdy obviněného, který téměř dvojnásobně překročil výši povolené rychlosti v obci, takže porušil ustanovení §16 odst. 3 vyhlášky č. 99/1989 Sb. a tento moment byl zásadní při vzniku nehody, v jejímž důsledku zemřela spolujezdkyně obviněného Š. M.. Proto dovolatelka nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, podle kterého je vznik dopravní nehody nutné z jedné poloviny přičítat i řidiči I. K.. U něj lze shledat toliko sekundární nedbalost ve formě nesprávné reakce na vzniklou situaci, naopak obviněný podle názoru dovolatelky porušil jednu ze základních povinností vyplývajících pro řidiče a k tomu bylo třeba přihlédnout jako k okolnosti, která podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák.
Závěrem svého dovolání proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a dále aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K podanému dovolání nejvyšší státní zástupkyně se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil obviněný J. K.. Ten se neztotožnil s názorem nejvyšší státní zástupkyně a vyslovil přesvědčení, že spoluvinu na následku dopravní nehody nese i řidič vozidla Škoda Pick Up I. K.. Kdyby tento řidič neporušil pravidla silničního provozu, podle názoru obviněného by pravděpodobně byl schopen reagovat na vzniklou situaci a k dopravní nehodě by nedošlo. Obviněný ve svém vyjádření neuvádí, jak má Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání nejvyšší státní zástupkyně.
Dne 19. 5. 2004 potom podal dovolání prostřednictvím svého obhájce i obviněný J. K., který tak učinil rovněž s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný nejprve poukazuje na skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů a týkající se průběhu posuzované dopravní nehody, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že řidič I. K. musel vidět přijíždějící motocykl obviněného a mohl zabránit střetu, pokud by se zastavil na středové dělící čáře. Za nesprávný potom obviněný považuje závěr odvolacího soudu uvedený v odůvodnění jeho rozsudku a spočívající v tom, že pokud obviněný sám porušil výrazně předpisy, nemohl se uplatnit tzv. princip omezené důvěry, tedy že mu vozidlo vyjíždějící z vedlejší silnice dá přednost. Podle přesvědčení obviněného již přípravné řízení mělo závažné vady, které nebylo možné napravit před soudem, a proto vícekrát navrhoval věc vrátit státnímu zástupci za použití ustanovení §188 odst. 1 písm. c) tr. řádu (byť citované ustanovení přikazuje soudu trestní stíhání za určitých okolností zastavit, nikoli věc vrátit státnímu zástupci). Obviněný rovněž tvrdí, že měl být stíhán a postaven před soud též řidič I. K., a jestliže se tak nestalo, považuje to za nesprávný a diskriminující postup, resp. pokud bylo trestní stíhání Ivana Kupičky zastaveno ještě v přípravném řízení, měl být obviněný zproštěn obžaloby. Obviněný též poukazuje na řadu svých důkazních návrhů, kterým však nebylo vyhověno.
Závěrem obviněný J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, a pokud sám nerozhodne, aby přikázal věc tomuto soudu k novému rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného J. K. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která především poukazuje na názor obsažený v dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Podle mínění státní zástupkyně je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný, dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci tudíž lze přezkoumávat toliko otázky, které souvisí s právní kvalifikací skutku nebo s hmotně právním posouzením jiné otázky, přičemž rozhodující pro právní hodnocení je popis skutku ve skutkové větě výroku o vině. Státní zástupkyně má však za to, že obviněný neuplatnil žádnou námitku, kterou by bylo možné pod zmíněný dovolací důvod subsumovat, neboť v rámci své argumentace poukazoval jen na nesprávné hodnocení důkazů soudy a své tvrzení o nevině odvozoval z odlišného skutkového stavu. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podali nejvyšší státní zástupkyně a obviněný J. K. jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. a) a b) tr. řádu], obviněný tak učinil prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), dovolání byla podána včas a na správném místě (§265e tr. řádu), směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Nejvyšší státní zástupkyně i obviněný J. K. odkazují na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud se nejprve zaměřil na posouzení oprávněnosti zmíněného dovolacího důvodu uplatněného nejvyšší státní zástupkyní. V odůvodnění svého dovolání především dovolatelka rozebírá jednání obviněného a dovozuje, že svým činem porušil důležitou povinnost vyplývající ze zákona, konkrétně v tom smyslu, že jel nedovolenou a nepřiměřenou rychlostí, což se následně stalo zásadní příčinou posuzované nehody. Dovolatelka proto nesouhlasí s tvrzením, podle něhož vznik posuzované dopravní nehody je možné z jedné poloviny přičítat i řidiči I. K., neboť u něj dovozuje toliko sekundární nedbalost ve formě nesprávné reakce na vzniklou situaci. Obviněný tedy měl být podle dovolatelky shledán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., protože k porušení zmíněné povinnosti bylo třeba přihlédnout jako k okolnosti, která podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák.
K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že - jak je zřejmé z rozhodných skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů a původně popsaných zejména v rozsudku soudu prvního stupně - obviněný J. K. jel bezprostředně před nehodou v obci na motocyklu rychlostí 86 až 97 km/hod. Řidič vozidla Pick Up I. K. se rozhodoval o tom, zda vjede na hlavní silnici, v době 4,4 až 4,8 sekundy před střetem a v okamžiku, kdy motocykl řízený obviněným byl vzdálen od místa střetu 98 až 126 metrů. Pokud by obviněný jel nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/hod., přijel by do místa střetu za 7 až 9 sekund, tedy asi 2,5 až 4,5 sekundy poté, co by tímto místem projel řidič I. K., přičemž na zrychlení jeho vozidla by dále záleželo, jestli by obviněný musel přibrzdit svůj motocykl, aby se za toto vozidlo mohl zařadit, nebo zda by se zařadil bez použití brzd. V žádném případě by však obviněný nebyl přinucen k prudké a náhlé změně směru a rychlosti jízdy, takže ke střetu by vůbec nedošlo (č. l. 266 trestního spisu).
Z uvedených skutkových závěrů především vyplývá, že obviněný J. K. si počínal v rozporu s právními předpisy, neboť řídil svůj motocykl rychlostí 86 až 97 km/hod. v místě, kde maximální povolená rychlost byla 50 km/hod. Obviněný tedy nerespektoval tehdy platná ustanovení §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, a §16 odst. 3 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), ve znění pozdějších předpisů, protože překročil rychlost v místě povolenou o více než 70 %. Navíc si musel být vědom mimo jiné skutečnosti, že v průběhu této riskantní jízdy jeho spolujezdkyně Š. M. neměla ochrannou přilbu, ač jí to ukládalo ustanovení §6 odst. 1 citované vyhlášky (byť tento nedostatek podle skutkových zjištění neměl vliv na vzniklý následek).
Jak je dále ze skutkových zjištění patrné, řidič I. K. sice vůbec neviděl motocykl řízený obviněným, který jel v čele kolony vozidel, ač ho viděl mohl a měl. Z časového průběhu nehodového děje, jak byl výše popsán, je však rovněž zřejmé, že I. K. měl dostatek času zařadit se do svého jízdního pruhu i v případě, kdyby motocykl obviněného viděl, pokud by obviněný jel povolenou rychlostí (č. l. 267 trestního spisu). Proto mu nelze přičítat zavinění či spoluzavinění na vzniku posuzované dopravní nehody ani na způsobeném smrtelném následku. V tomto směru se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle kterých nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu.
Na základě uvedených okolností je Nejvyšší soud toho názoru, že Krajský soud v Plzni nepostupoval správně, jestliže posoudil jednání obviněného J. K. jako trestný čin ublížení na zdraví toliko podle jeho základní skutkové podstaty ve smyslu §224 odst. 1 tr. zák. a že toto své rozhodnutí odůvodnil zejména poukazem na jen poloviční podíl viny obviněného na nehodě, přičemž ve zbylém rozsahu shledal odvolací soud podíl řidiče I. K. na jejím vzniku. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu rozhodná skutková zjištění nepotvrzují tento podíl řidiče I. K. na posuzované nehodě, ale naopak svědčí o tom, že právě jen obviněný svým zaviněným protiprávním jednáním způsobil smrt poškozené Š. M.. V tomto směru se navíc odvolací soud - aniž provedl jakékoli důkazy týkající se samotného posuzovaného skutku a aniž modifikoval jeho popis - odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, který neučinil žádný skutkový závěr o spoluzavinění řidiče I. K.. Naopak, za hlavní a zásadní příčinu této dopravní nehody označil soud prvního stupně nedovolenou a nepřiměřenou rychlost jízdy obviněného. Nejvyšší soud ve shodě s tím rovněž spatřuje v jednání obviněného J. K. primární důvod posuzované nehody a způsobeného následku. Za těchto okolností nemohlo vést jednání řidiče I. K. k závěru o jeho spoluzavinění a ani k tomu, že v důsledku uvedeného závěru odvolací soud nepřihlédl ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. k okolnosti odůvodňující přísnější právní kvalifikaci jednání obviněného podle §224 odst. 2 tr. zák., která spočívá v porušení důležité povinnosti uložené obviněnému jako řidiči motorového vozidla.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že v posuzované věci bylo zásadní příčinnou vzniklého následku na životě poškozené Š. M. jen jednání obviněného J. K., které spočívalo v hrubém porušení pravidel silničního provozu, konkrétně ve značném překročení nejvyšší povolené rychlosti. Pokud by totiž obviněný jel povolenou rychlostí, tzn. nejvýše 50 km/hod., podle skutkových zjištění soudů obou stupňů by řidič I. K. bez ohledu na skutečnost, zda viděl přijíždějící motocykl řízený obviněným, mohl bez porušení pravidel silničního provozu vjet na hlavní silnici, aniž by došlo k nehodě. Jednání I. K., byť fakticky samozřejmě souviselo se vznikem a průběhem nehodového děje, tak z trestně právního hlediska není příčinou nehody a jejího následku. Závěr Krajského soudu v Plzni, podle něhož se na vzniku následku podíleli obviněný J. K. i I. K. každý z poloviny, proto není správný, nemá oporu ve skutkových zjištěních, z nichž vycházel Okresní soud v Karlových Varech, a nelze z něj vyvozovat jakékoli právní důsledky.
V návaznosti na uvedené zjištění proto nemohl Nejvyšší soud akceptovat ani právní kvalifikaci jednání obviněného J. K., k níž dospěl Krajský soud v Plzni, pokud konstatoval, že obviněný sice porušil důležitou povinnost ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák., ale pro zjištěnou spoluvinu I. K. a s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. je nutné skutek hodnotit jen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. S poukazem na již výše zmíněné závěry totiž Nejvyšší soud shledal u obviněného výlučnou odpovědnost za způsobený následek, proto bylo namístě uznat obviněného vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví v jeho kvalifikované skutkové podstatě, tedy podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., jak správně učinil soud prvního stupně. Výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy motorového vozidla v uzavřené obci je nepochybně porušením důležité povinnosti uložené řidiči motorového vozidla právními předpisy [tj. v době posuzovaného skutku ustanoveními §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, a §16 odst. 3 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), ve znění pozdějších předpisů], protože takové porušení má zpravidla za následek velmi reálné nebezpečí pro lidský život a zdraví (srov. rozhodnutí pod č. 33/1972 Sb. rozh. tr.), jak to ostatně potvrzuje smrtelný následek u spolujezdkyně obviněného Š. M.. Přitom uvedenou okolnost podmiňující použití přísnější právní kvalifikace naplnil obviněný J. K. nejen z formálního hlediska, ale též z materiálního hlediska ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., protože jím zaviněné porušení důležité povinnosti řidiče pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat se v tomto směru od dosavadní judikatury, podle které zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí pod č. 34/1976-II. Sb. rozh. tr.). Jak je totiž patrné ze všech okolností posuzované věci, nelze zde rozhodně učinit závěr, že skutek, pro který je obviněný J. K. stíhán, neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu ublížení na zdraví spáchaného porušením důležité povinnosti při řízení motorového vozidla.
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že Krajský soud v Plzni učinil v napadeném rozhodnutí nesprávné právní posouzení skutku spáchaného obviněným J. K., jak to s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu správně namítla nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání. Proto podle §265k odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí. Podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený rozsudek odvolacího soudu, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby jako soud odvolací věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Plzni tedy opětovně projedná odvolání, které podal obviněný J. K. proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech, a vypořádá se s jeho námitkami ve shodě se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§265s odst. 1 tr. řádu).
Nejvyšší soud se v tomto dovolacím řízení dále zabýval dovoláním obviněného J. K.. Obviněný především rekapituluje skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů, která však zřejmě považuje za nedostatečná či nesprávná, neboť tvrdí, že soud měl věc vrátit státnímu zástupci k došetření a dále že uplatnil celou řadu návrhů na doplnění dokazování, kterým však nebylo vyhověno. Existenci uplatněného dovolacího důvodu tak v tomto rozsahu obviněný shledává v provedeném dokazování a v nesprávných či neúplných skutkových zjištěních, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro odlišné právní posouzení svého jednání tedy obviněný ve zmíněném rozsahu dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně či v rozsudku odvolacího soudu, ale domáhá se zjištění odlišných (pro něj příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný J. K. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z nesprávnosti či neúplnosti dokazování a následně z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které již obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, případně rozvedeno v jeho odůvodnění. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají správnosti a úplnosti dokazování a skutkových zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Obviněný J. K. dále v odůvodnění svého dovolání poukazoval i na jednání I. K., řidiče vozidla Škoda Pick Up, protože podle názoru obviněného měl být I. K. stíhán a postaven před soud, a pokud se tak nestalo, jde o nesprávný a diskriminující postup. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že ve smyslu obžalovací zásady podle §2 odst. 8 tr. řádu je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. Soud tudíž není oprávněn v naznačených souvislostech nařizovat dalším orgánům činným v trestním řízení, proti které osobě, pro jaký čin a z jakých důvodů mají zahájit trestní stíhání či podat obžalobu. V posuzované trestní věci to potom znamená, že Nejvyšší soud může v dovolacím řízení v návaznosti na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přezkoumávat právní kvalifikaci jednání obviněného J. K., ohledně kterého bylo řízení vedeno a na něhož byla podána obžaloba, ale nikoli jednání I. K., který v této věci nevystupuje v pozici obviněného. Kritériem zákonnosti výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 tr. zák., jehož spácháním byl jako účastník dopravní nehody uznán vinným řidič jednoho vozidla, totiž není a ani nemůže být okolnost, zda byl či nebyl stíhán a odsouzen také jiný řidič, který se měl na vzniku dopravní nehody a jejích následcích spolupodílet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1300/2003, publikované pod č. T 650. v sešitu 1 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V posuzované věci obviněného J. K. navíc Nejvyšší soud, jak již bylo výše zdůrazněno, ani neshledal žádný relevantní podíl druhého řidiče (I. K.) na vzniku a následcích této dopravní nehody. Proto Nejvyšší soud nemohl přihlížet k uvedené námitce obviněného.
Za nesprávný považuje obviněný J. K. i závěr odvolacího soudu uvedený v odůvodnění jeho rozsudku, podle něhož za situace, pokud obviněný sám výrazně porušil dopravní předpisy, nemohl se uplatnit tzv. princip omezené důvěry, tedy nemohl oprávněně očekávat, že mu dá přednost vozidlo vyjíždějící z vedlejší silnice.
Ani tuto dovolací námitku nemohl Nejvyšší soud akceptovat. Jak vyplývá již z výše uvedeného a také z logického výkladu pravidel provozu na pozemních komunikacích, řidič, jenž dává při jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemusí dát přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy [srov. §2 bod 2. tehdy platné vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), ve znění pozdějších předpisů, a rozhodnutí pod č. 44/2000 Sb. rozh. tr.]. Přitom řidič zejména na základě svých zkušeností v podstatě odhaduje, které vozidlo je ještě v dostatečné vzdálenosti tak, že mu umožňuje vjezd na hlavní silnici, a které již nikoli, a při tomto svém odhadu samozřejmě vychází z rychlosti, kterou právní předpisy v místě křižovatky povolují. Pokud řidič přijíždějící po hlavní silnici jede rychlostí povolenou, resp. přiměřenou a řidič přijíždějící po vedlejší silnici mu přednost v jízdě nedá, je v obvyklých případech odpovědnost za kolizi a případné další následky na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší silnici. Pokud však řidič na hlavní silnici jede rychlostí, která maximální povolenou rychlost výrazně překračuje, a řidič přijíždějící do křižovatky po vedlejší silnici nemá důvod předpokládat takové překročení, za případnou kolizi musí nést odpovědnost řidič jedoucí po hlavní silnici. Obviněný J. K. sice podle skutkových zjištění jel po hlavní silnici, ale překročil povolenou rychlost takřka dvojnásobně, což řidič I. K. nemohl předpokládat, tudíž obviněný je bezpochyby viníkem posuzované nehody a s ohledem na její další okolnosti se nemůže dovolávat tzv. principu omezené důvěry, jak správně uzavřel odvolací soud. Proto se obviněný dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., takže jeho uvedenou dovolací námitku bylo nutné posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. K. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v tom smyslu, jak to obviněný ve svém podání tvrdil. Protože však jeho dovolání bylo mimo jiné opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž z jeho podnětu nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího.
Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovoláních nejvyšší státní zástupkyně i obviněného J. K. v neveřejném zasedání, neboť oba dovolatelé souhlasili s projednáním věci tímto způsobem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y