Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.01.2004, sp. zn. 6 Tdo 63/2004 [ usnesení / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.63.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.63.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 63/2004 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2004 dovolání, které podal obviněný T. J., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 9 To 395/2003, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 38/2003, a rozhodl takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. J. odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 1 T 38/2003, byl obviněný T. J. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., protože dne 24. 3. 2003 v 9.10 hod. řídil osobní motorové vozidlo značky Opel Vectra, po silnici č. I/22 mezi D. směrem ke K., přičemž byl zastižen hlídkou Policie ČR, OŘ D., dopravního inspektorátu, ačkoliv mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 10. 6. 2002, sp. zn. 1 T 85/2002-29, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let, když tento trestní příkaz nabyl právní moci dne 22. 6. 2002. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §171 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, přičemž podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. Proti tomuto rozsudku podal obviněný T. J. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 9 To 395/2003, podle §256 tr. ř. zamítnuto. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný T. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým toto rozhodnutí napadl v celém jeho rozsahu, přičemž mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V dovolání obviněný namítá, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily subjektivní stránku předmětného jednání, když stupeň jeho nebezpečnosti je výrazně snižován jeho pohnutkou a motivací. Uvádí, že je rozvedený a řádně platí výživné na svoji nezletilou dceru. Do března 2002 neměl příjmy z podnikání, nyní provozuje restauraci P. v K., jejíž obrat však není uspokojivý. Přesto se snaží platit své dluhy; na konto Okresního soudu v Domažlicích již zaplatil peněžitý trest uložený v roce 2002 ve výši 20.000,- Kč a doplatil i dlužné výživné. Obviněný tvrdí, že byl nucen řídit vozidlo z objektivních důvodů, nebyl pod vlivem alkoholu, nedopustil se ani jiného přestupku či dopravní nehody, motorová vozidla obecně neřídí a jednalo se o ojedinělý případ. Z těchto důvodů se domnívá, že jeho jednání je pod hranicí trestnosti. Vylučuje, že by v budoucnu řídil motorové vozidlo a je ochoten akceptovat přiměřený peněžitý trest. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 9 To 395/2003, a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 1 T 38/2003. Dále aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci nově rozhodl o vině a trestu a uložil mu přiměřený trest, nespojený ještě s přímou trestní represí - výkonem trestu odnětí svobody, přičemž aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání. K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvádí, že jednání obviněného nepochybně naplňuje po formální stránce všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a zbývá posoudit, zda byla naplněna i jeho materiální stránka ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. V této souvislosti připomíná rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/1996. Podle tohoto rozhodnutí při úvahách, zda obviněná osoba naplnila materiální znak trestného činu, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nedosáhne v konkrétním případě stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tedy když nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestné činnosti této skutkové podstaty. Podle státního zástupce v posuzovaném případě nelze takovýto závěr dovodit, neboť soud vzal správně v úvahu dosavadní chování obviněného jako řidiče a jeho vztah k dříve uloženým sankcím. Připomíná, že obviněný má třináct záznamů v evidenční kartě řidiče, byl již dvakrát odsouzen za totožnou trestnou činnost; nejprve mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody, poté peněžitý trest a v obou případech trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorového vozidla. Zdůrazňuje, že tento trest nerespektoval a opakovaně motorové vozidlo řídil. Je tedy zjevné, že dosud ukládané výchovné tresty svůj účel nesplnily a bylo nutno obviněnému uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Státní zástupce konstatuje, že soudy obou stupňů věnovaly náležitou pozornost otázce, zda obviněný naplnil zákonné znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu a dospěly ke správným skutkovým a právním závěrům, přičemž napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného T. J. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení. Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.). V dovolání obviněný T. J. poukazuje na své osobní poměry s tím, že jeho podnikatelská činnost vykazuje malý obrat, přesto se snaží dostát svým závazkům, platí výživné na svoji dceru a zaplatil dříve uložený peněžitý trest. Rovněž vylučuje, že by v budoucnosti řídil motorové vozidlo a je připraven akceptovat přiměřený peněžitý trest. Podle Nejvyššího soudu nelze tato tvrzení podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný z dalších dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Nutno zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., který musí být v dovolání nejen formálně, ale i materiálně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, jež jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku vymezeného ve výroku napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody uvedené v §265b tr. ř. Pokud by dovolání obviněného obsahovalo jen tyto námitky, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Obviněný T. J. také namítá, že stupeň nebezpečnosti jeho jednání je pod hranicí trestnosti, neboť šlo o zcela ojedinělou jízdu, kterou musel absolvovat, nebyl při ní pod vlivem alkoholu, nedopustil se ani jiného přestupku a nezpůsobil dopravní nehodu. Podle názoru Nejvyššího soudu spadá tato námitka pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vytýká nesprávné právní posouzení skutku. V tomto směru je však dovolání zjevně neopodstatněné. Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána. Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Pokud skutek, jímž byl obviněný T. J. uznán vinným (viz výše), soud prvního stupně (následně i soud odvolací) kvalifikoval jako trestný maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., nelze tomuto právnímu posouzení vytýkat pochybení. Podle Nejvyššího soudu jeho popis obsahuje všechny zákonné formální a materiální znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Správnému posouzení skutku také odpovídá ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně použitá právní věta. Lze připomenout, že v odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného je v daném případě spatřován v naprostém nerespektování rozhodnutí státních orgánů o vysloveném zákazu řízení motorových vozidel, přičemž nezjistil žádné okolnosti, které by ho snižovaly. Shledal však, že stupeň společenské nebezpečnosti předmětného jednání je výrazně zvyšován osobou obviněného T. J., který již byl dvakrát pravomocně odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Poprvé trestním příkazem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 10. 6. 2002, sp. zn. 1 T 85/2002, byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání šesti týdnů, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Podruhé rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 1 T 104/2002, byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené době nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Také mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 1 T 85/2002, bylo podle §60 odst. 1 písm. b) tr. zák. ponecháno v platnosti odsouzení obviněného k podmíněnému trestu odnětí svobody, které bylo uloženo týmž soudem ze dne 10. 6. 2002, sp. zn. 1 T 85/2002, a byla prodloužena zkušební doba celkem na osmnáct měsíců. Soud prvního stupně také zjistil, že obviněný má celkem třináct záznamů v evidenční kartě řidiče. S ohledem na zjištěnou speciální recidivu v jednání obviněného T. J., kdy předmětné protiprávní jednání bylo navíc spácháno krátce poté, co nabylo právní moci soudní rozhodnutí ponechat v platnosti jeho předchozí odsouzení k podmíněnému trestu odnětí svobody za současného prodloužení zkušební doby, tak rozhodně nelze shledat v činu jmenovaného ze dne 24. 3. 2003 stupeň nebezpečnosti pro společnost pouze nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Naopak, zjištěné skutečnosti včetně negativních záznamů v evidenční kartě řidiče svědčí i podle názoru Nejvyššího soudu o vyšším stupni společenské nebezpečnosti v jednání obviněného, byť v době řízení motorového vozidla nebyl pod vlivem alkoholu, nedopustil se dalšího protiprávního jednání nebo dopravní nehody (což by závažnost činu dále zvyšovalo), jak je namítáno v dovolání. V tomto směru nelze závěrům soudu prvního stupně důvodně vytknout pochybení. Pro úplnost je možné připomenout, že ze skutkových zjištění nevyplývá žádná okolnost zohlednitelná v rámci posuzování činu obviněného z hlediska ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a spočívající v tom, že řízení motorového vozidla jeho osobou by bylo z nějakého zcela konkrétního důvodu mimořádně naléhavé nebo dokonce nezbytné, a to i přes pravomocný soudem stanovený zákaz. S poukazem na popsané skutečnosti Nejvyšší soud nemohl akceptovat námitky obviněného, jež byly relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného T. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 30. ledna 2004 Předseda senátu: JUDr. Jiří Horák

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2004
Spisová značka:6 Tdo 63/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.63.2004.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20