Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13.07.2005, sp. zn. 20 Cdo 1008/2005 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1008.2005.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1008.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1008/2005 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Z. I. s.r.o., zastoupené advokátem, proti povinnému Z. B., zastoupeného advokátem, o nařízení exekuce, pro 80.045,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 23 Nc 5412/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30.11.2004, č.j. 21 Co 442/2004-33, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením nařídil exekuci a jejím provedením pověřil určeného exekutora, maje za to, že obrana povinného založená na tvrzení, dle nějž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí ve prospěch oprávněného, jehož název se neshoduje s názvem oprávněného uvedeného v platebním rozkaze, a že není možné jednoznačně prokázat, že oprávněný a povinný jsou nositeli hmotněprávního oprávnění (a povinnosti) z vykonávaného platebního rozkazu, není důvodná. Povinný v dovolání namítl, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jeno.s.ř.“ )], a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2, písm. b/ o.s.ř.). Přípustnost dovolání je dovolatelem dovozována z ustanovení §237, odst. 1, písm c/ o.s.ř. ve spojení s ustanovením §238a, odst. 2 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dle názoru povinného exekuční titul, na základě kterého soudy obou stupňů vyhověly návrhu oprávněného na nařízení exekuce, není exekučním titulem, neboť z něj není patrné, komu se ukládá povinnost k zaplacení - žalovaný je označen jako Z. B. bez jakýchkoli dalších identifikačních údajů.. Dovolání není přípustné. Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí a ve smyslu §52 odst. 1 a §130 zák. č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů též o nařízení exekuce; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2). Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř. Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu. Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. O takový případ však v dané věci nejde. Předpokladem pro nařízení exekuce je existence vykonatelného rozhodnutí; soud při tom porovnáním exekučního titulu a návrhu na nařízení exekuce posuzuje, zda jsou oprávněný a povinný věcně legitimováni. Z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že takto postupoval a že užil přiléhavě zákonná ustanovení a vyložil je v souladu s konstantní judikaturou. Povinný, tak jak je označen v exekučním titulu, je jako fyzická osoba jednoznačně identifikovatelný s označením povinného v návrhu na nařízení exekuce uvedením jeho jména a příjmení, Pokud dovolatel v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 20 Cdo 2380/98, ze dne 7.9.1999, nejde o takové rozhodnutí, jež by řešilo procesní situaci obdobnou zde projednávané. V této souvislosti se jeví vhodným poukázat na konstantní soudní praxi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2002 pod poř. č. 25, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/1999 pod č. 62) zastávající názor, že vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí, podle kterého byl navržen výkon, nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost. I kdyby závěry odvolacího soudu o obsahu označení povinného v exekučním titulu neodpovídaly takovému jeho vyhotovení, jež bylo povinnému doručeno, je zjevné, že k závěru o identitě dovolatele posloužila odvolacímu soudu i zjištění z provádění výkonu rozhodnutí v řízení vedeném pod sp. zn. E 1377/97 Okresního soudu v Příbrami. Z uvedeného též plyne, že dovolatel před dovolací soud nepřípustně staví konstrukcí svých hypotéz o své neidentitě s povinným z exekučního titulu otázku skutkovou, čímž ovšem otázku po právní stránce zásadního významu založit nemůže. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde rovněž nejde; rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatele vycházejí z práva procesního. Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř. Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinného podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení přísluší případně rozhodnut v poměrech právní úpravy hlavy VI zákona č. 120/2001 Sb. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 13. července 2005 JUDr. František I š t v á n e k , v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/13/2005
Spisová značka:20 Cdo 1008/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1008.2005.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§231 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20